Po surrealistické komedii To se mi snad zdá (2023) přichází norský vizionář Kristoffer Borgli s dalším ambiciózním projektem. Tentokrát pod hlavičkou studia A24 spojil dvě z nejzářivějších hvězd současného Hollywoodu – Zendayu a Roberta Pattinsona. Snímek The Drama (2026) není jen obyčejným příběhem o vztahové krizi, ale mrazivou, absurdní a vizuálně podmanivou studií o tom, co se stane, když se základy důvěry začnou hroutit pod tíhou komplikovanější minulosti. Tentokrát jsme se na ni podívaly pohledem dvou našich redaktorek.
Mladý pár, plánování svatby, tvoření dojemných svatebních slibů a vidina společné budoucnosti. Idylka, kterou v Borgliho podání naruší nečekané odhalení, jež vypluje na povrch těsně před velkým dnem jednoho z nich. Snímek nás okamžitě vrhá do víru morálních dilemat a nutí nás přemýšlet nad otázkou: „Co nejhoršího jste v životě udělali vy?“. Norský režisér zde rozehrává hru, která balancuje na hraně psychologického thrilleru a černější komedie, a diváka nechává v neustálém napětí až do samotného závěru.
Herecký koncert, vizuální poezie a nepříjemná pravda (Anna)
Ústřední dvojice je bez jakékoli nadsázky srdcem celého filmu. Zendaya zde potvrzuje, že její talent i nadále nemá hranic a tenhle filmový rok ji bude od tohoto filmu, přes Nolanovu Odysseu (2026) až po Dunu: Část třetí (2026) patřit. Robert Pattinson jí sekunduje se svou typickou intenzitou v projevu a schopností ztvárnit vnitřně rozervané muže, jejichž fasáda se postupně drolí. Chemie mezi nimi není jen romantická, ale především syrová a v momentech konfliktů a problematičností až nepříjemně hmatatelná. Právě jejich interakce činí z filmu zážitek, který v divákovi rezonuje ještě dlouho po odchodu z kina.
Vedlejší role, v nichž se objevují například Hailey Gates, Mamoudou Athie nebo Alana Haim, skvěle doplňují mozaiku postav, které jsou sice občas hnány do různých
extrémů, ale v jádru zůstávají až bolestně lidské. Každý dialog tam má svůj význam a každé ticho a gesto mezi postavami vypráví vlastní příběh o pochybnostech, které si v sobě neseme. Celý námět filmu je výborně vystavený a scénář v sobě nemá rezervy.
Co se týče technické stránky, Borgli sází na opravdu precizní filmařinu. Kamera se nebojí detailů, které zachycují i ty nejmenší záchvěvy v obličejích herců, a barevná paleta snímku mistrně podtrhuje proměnu atmosféry, od hřejivých tónů počínající lásky až po chladné, až klinické barvy narušené důvěry. Zvuková stopa a hudební doprovod pak jen prohlubují pocit znepokojení i lásky při romantičtějších scénách.
Výborně si tvůrci vyhráli i se střihem, který vede energii celého filmu od začátku do konce, ať už přes dlouhé záběry prohlubující daný moment nebo rychlé dynamické střihy. I přes občasnou rozkouskovanost a snové sekvence, které nemusí sednout každému, drží film pohromadě silné téma. Je to příběh o odvaze nahlédnout do vlastního nitra i niter své blízké osoby a přiznat si, že i ti nejbližší mohou být cizinci a stále je co poznávat. Nejistota může přijít, i když máme pocit, že nás nic nepřekvapí. The Drama je bolestnou, ale tak nesmírně očistnou úvahou o tom, že komunikace, spravedlnost pochopení a pravda mají v osobních vztazích často velmi vysokou cenovku. Snímek nese silné poselství o tom, že skutečné hojení začíná až ve chvíli, kdy přestaneme zavírat oči před stíny minulosti a divákovi posílá do hlavy myšlenku, zda i náš nejbližší člověk může být pro nás stále cizincem, neznáme li jeho celou, někdy i nepříjemnou minulost.
Pochybnosti, které nepřichází z filmu, ale z nás samotných (Jasmína)
Ve mně, na rozdíl od Anny, The Drama nezanechalo primárně obdiv k filmařskému řemeslu, ale spíš zvláštní, těžko pojmenovatelný neklid. Už během sledování jsem měla pocit, že se dívám na příběh, který se nesnaží divákovi nabídnout jasné odpovědi, ale naopak ho nenápadně vtahuje do prostoru, kde si musí vlastní soudy neustále přehodnocovat. A právě to pro mě bylo na celém filmu nejintenzivnější.
Velmi silně na mě zapůsobilo, jak film pracuje s představou toho nejhoršího, co v sobě člověk může nést. V momentě, kdy se otevře Emmina minulost, jsem očekávala něco, co bude jednoznačné a neobhajitelné. Místo toho přišlo odhalení, které ve mně vyvolalo spíš ticho a zvláštní nejistotu. Ne proto, že by to bylo v pořádku, ale protože to zůstává někde na hraně mezi myšlenkou a činem, mezi něčím, co je děsivé, a něčím, co se nikdy nestalo. A právě v tu chvíli jsem si začala klást otázku, jestli problém neleží spíš v tom, jak jsme jako diváci nastavení. Jestli už nepotřebujeme extrém, abychom cítili skutečnou váhu viny.
Tenhle pocit se ve mně ještě prohloubil ve chvíli, kdy se v jedné z klíčových scén dostává na stůl zdánlivě nevinná hra na upřímnost mezi přáteli, která ale postupně odhaluje mnohem víc, než by si kdokoliv přál. Rachel zde přichází s přiznáním, které je ve filmu ukázáno dostatečně jasně na to, aby bylo pochopeno, ale zároveň ne tak detailně, aby ztratilo svou znepokojivou neurčitost. Právě tahle rovina pro mě byla klíčová. V prostoru, kde se po několika lahvích vína začínají lámat zábrany a kde se hranice mezi lehkovážností a skutečnou odpovědností rozmazává, působí její minulost jako něco, co nelze jednoduše zařadit.
A v kontrastu s tím se Emmino přiznání začne jevit úplně jinak. Najednou už to nepůsobí jako něco jednoznačně horšího, ale spíš jako myšlenka, která se nikdy
nepřetavila v čin. Film tak velmi chytře otevírá prostor mezi tím, co si jen představujeme, a tím, co skutečně uděláme, a nechává diváka rozhodnout, kde pro něj leží hranice přijatelného. Právě v tomto napětí mezi „intrusive thought“ a reálným dopadem na jiné lidi se pro mě začala rozpadat jednoduchá představa o vině.
Největší vnitřní napětí jsem ale cítila u Charlieho. V prvních scénách ve mně vyvolával neurčitý pocit nedůvěry, který jsem si nedokázala racionálně vysvětlit. Na první pohled působí jako někdo, kdo je ochotný naslouchat, chápat a situaci zvládnout s nadhledem. Postupem času jsem si začala všímat drobných náznaků, gest a pohledů, které jako by naznačovaly, že pod povrchem se odehrává něco mnohem složitějšího. Nebyl to typický pocit, že by postava skrývala konkrétní tajemství, ale spíš neustálé tušení, že její autenticita je nějakým způsobem narušená.
Ve výsledku na mě The Drama zapůsobilo především jako studie toho, jak křehké a proměnlivé jsou naše morální jistoty. Film mě donutil přemýšlet nad tím, jak snadno si vytváříme hierarchii vin a jak moc záleží na kontextu, ve kterém se jednotlivé činy odhalují. Zároveň ve mně zůstal pocit, že žádnou z postav není možné plně uchopit nebo jednoznačně pochopit, což je možná nejbližší realitě, jakou podobné příběhy dokážou nabídnout.
A právě tahle nejednoznačnost pro mě byla nakonec nejsilnější. Nešlo o konkrétní zvraty nebo odhalení, ale o ten přetrvávající pocit nejistoty, který ve mně film zanechal ještě dlouho po jeho skončení.
Autorky: Anna Sládková, Jasmína Tarabíková
Editorka: Soňa Lichtenbergová
Patříte k fanouškům talentované Zendayi? Pak by vám neměla uniknout ani naše recenze na velkolepý snímek Duna, ve kterém tato hvězda září po boku Timothéeho Chalameta
Máte rádi naše dobrý zprávy a chtěli byste nás nějak podpořit? Prostřednictvím drobného příspěvku na náš transparentní účet můžete jednorázově či pravidelně pomoci Dobrým Zprávám se i nadále rozvíjet.
Zdroje: csfd.cz, a24films.com
Foto: vertical-ent.cz
