Josef Čapek, jehož narození si dnes připomínáme, byl českým malířem, grafikem, knižním ilustrátorem a především spisovatelem. Jeho pohádková kniha Povídání o pejskovi a kočičce je nesmazatelně zapsána do zlatého fondu české literatury a je dodnes čtena dětem nejen v České republice.
Josef se narodil 23. března 1887 v Hronově, ale vyrůstal v Úpici, městě v severovýchodních Čechách. Jeho dětství však mělo do idylky velmi daleko. Byl podceňovaný a posmívaný svou vlastní matkou, která otevřeně stranila bratru Karlovi a Josefa měla za podivína a ustrašeného melancholika. Sourozenci Čapkovi se však měli navzájem velmi rádi a respektovali se, nespravedlivé výchově své matky navzdory.
Josef ve škole nikdy nebyl premiantem, ale co se mu v žádném případě upřít nedalo, bylo jeho výtvarné nadání. Absolvoval dvouletou tkalcovskou školu ve Vrchlabí a poté, aby se uživil, pracoval rok jako dělník v úpické továrně F. M. Oberländera. Pracovní dobu měl na dlouhých 11 hodin denně a neměl čas ani prostředky na své milované malování. I vzhledem k jeho melancholické povaze a pocitu nedocenění uvažoval o sebevraždě. Zachránil ho však bratr Karel, který ukázal obrázky profesorovi výtvarného umění, a ten v něm spatřil neobyčejný talent. Rodiče souhlasili, aby šel Josef studovat uměleckou průmyslovou školu, kde se malování začal věnovat naplno. Své první obrazy vystavil v Praze roku 1912, kdy už zároveň psal referáty o výstavách a recenze uměleckých děl, především do Lidových novin a Národních listů.
V roce 1920 napsal Karel Čapek vědeckofantastické drama o třech dějstvích R.U.R neboli Rossumovi Univerzální Roboti. V tomto dramatu se také poprvé objevuje slovo robot, které spousta lidí dodnes přisuzuje právě jemu. Ve svém krátkém dopise v článku pro etymologický slovník oxfordské angličtiny však Karel poctivě uvedl, že to není on, kdo s myšlenkou přišel. Slovo robot totiž vymyslel jeho bratr. Karel chtěl původně tvory ve své hře pojmenovat „laboři“, přičemž vycházel z latinského slova labor – tedy práce. Definice se mu však příliš nelíbila. Zdála se mu umělá a neohrabaná, proto požádal o radu Josefa. Díky tomu dnes najdeme ve slovníku robota právě pod tímto českým názvem.
Na konci dvacátých let pak vychází i Josefova kniha Povídání o pejskovi a kočičce, díky které je dodnes znám statisícům čtenářům u nás i v zahraničí. Josef Čapek použitím specifického jazyka a bravurním (přitom jednoduchým) vykreslením charakterů obou hlavních protagonistů vyladil jemné nuance příběhu a zajistil mu nesmrtelnost. Knihu si navíc sám ilustroval a jeho obrázky jsou opravdu nenapodobitelné.
V následujících letech se Josef Čapek stále více a více vyjadřuje k věcem veřejným. V časopisu Přítomnost, vedeným Ferdinandem Peroutkovou, píše svou slavnou esej Proč nejsem komunistou?, kterou zakončuje v tu dobu velmi nadčasově: „Nejsem tedy komunistou, protože mám rád člověka, protože mám větší úctu a lásku k dílu než k jakékoliv moci.“
Po nástupu Hitlera k moci v roce 1933 Josef Čapek, stejně jako další umělci, reagoval na aktuální politickou situaci. Publikoval v novinách kresby z cyklu Ve stínu fašismu a namaloval také obraz Mrak, vytvořený expresivní malířskou formou s prudkým dynamickým výrazem, který je jakousi předzvěstí krvavých a temných let, jež brzy čekají Československo i celý svět. Jeho posledními malířskými cykly byly Oheň (1938–39) a Touha (1939), v nichž vyjadřoval bolestný smutek z Mnichovské dohody. Obrazy však dostaly své názvy až po válce, Josef Čapek už jim je dát nemohl…
První zářijový den roku 1939 byl v Želivi u Humpolce zatčen gestapem, uvězněn, a poté byl s dalšími vězni převezen do koncentračního tábora Dachau u Mnichova a odtud 26. září do Buchenwaldu. V roce 1942 byl přemístěn do koncentračního tábora v Sachsenhausenu, kde pracoval v malířské dílně a v únoru 1945 pak byl převezen do koncentračního tábora v Bergen-Belsenu, kde vypukla tyfová epidemie. Podle některých svědectví byl ještě 13. dubna naživu, historici tedy odhadují, že musel zemřít při pochodu smrti krátce před osvobozením tábora. Kromě toho, že neznáme přesné datum jeho úmrtí, nevíme ani to, kde byl nakonec pohřben. Na Vyšehradském hřbitově v Praze se proto nachází jen jeho symbolický hrob.
Josef Čapek v jednom ze svých děl napsal: „Hodnoty bytí spočívají z veliké části v tom, jak vroucně jsme je schopni je prožívat. Hodnota našeho člověčího života je závislá na hodnotách, které jsou v nás. Lidé si stvořují svůj lidský svět. Je v něm to, co do něho vkládáme.“ V těchto pouhých třech větách je ukryt optimismus a pesimismus lidského bytí zároveň. A na nás je, aby optimismus vítězil.
Autor: Václav Ágh
Přečtěte si i další příběhy o (ne)obyčejných lidech. Nedávno jsme si připomínali například výročí úmrtí Karla Kryla.
Kresba: Dorota Nekolová
Foto: spisovatele.cz, menetekel.cz
