Dnes uběhlo 25 let od smrti písničkáře a básníka Karla Kryla. Šlo o jednoho z nejvýznamnějších tuzemských, protikomunistických umělců. Jeho slavná píseň Bratříčku, zavírej vrátka se totiž stala protestsongem proti srpnové okupaci.
Karel Kryl se narodil v roce 1944 v Kroměříži do rodiny, která se věnovala knihtisku. Jeho dědeček, také Karel, sám založil tiskárnu a po smrti ji zase převzal Krylův otec. Dlouhé roky budovaný podnik s velkou tradicí byl však stejně jako mnoho dalších rodinných podniků ukraden komunistickou zlovůlí. Tiskárna byla následně před očima všech Krylů úplně zničena a rodina se musela přesunout do suterénu neudržovaného rodinného domu. Právě tahle událost mladého Kryla poznamenala a ovlivnila jeho budoucí počínání. Nesnášel nespravedlnost, nesnášel bezpráví, nesnášel komunisty…
Jeho „rodinná anamnéza“ se navíc odrazila také v možnostech studia. Musel odejít na školu až do jihočeské Bechyně, kam mířili lidé nepohodlní pro tehdejší režim. Již v mládí byl ale velmi ambiciózní a snažil se přes hudbu prosadit a zviditelnit, v patnácti letech dokonce složil svoji první píseň. Jeho hudební styl byl na tu dobu zvláštní a v komunistickém Československu velmi nezvyklý. Spojil v něm dvě věci, které miloval – básně a hudbu. Stal se zpívajícím básníkem.
První Krylova deska byla vydána půl roku po okupaci vojsk Varšavské smlouvy, titulní písničku Bratříčku, zavírej vrátka údajně napsal jako bezprostřední reakci události z 22. srpna 1968. Zavírání vrátek nemělo podle Kryla proběhnout před sovětskými vojáky, ty bral pouze jako vykonavatele zrůdné moci; byl to především apel na československé občany, aby nebyli zbabělí, nekolaborovali se svým svědomím a neuhýbali. Tento apel však zůstal nevyslyšen, beránka vlku se zachtělo a ten se nechal dobrovolně roztrhat. To záhy pochopil také Kryl, a tak 9. září 1969 vyjel z Československa na písničkářský festival na západoněmeckém hradě Waldecku, kde se po dvou týdnech rozhodl podat žádost o politický azyl a v západním Německu zůstal dlouhá léta až do sametové revoluce.
V Německu se Karel Kryl stal ikonou exilu. Pracoval v rádiu Svobodná Evropa jako redaktor a politický komentátor a v době normalizace se v Československu staly jeho protestsongy kultovními. Symbolem odporu se stal rovněž i v Polsku, kde také bojovali proti komunistické moci. Kryl opakovaně povahu polského národa vyzdvihoval, obdivoval jejich bojovnost a hrdinství, tedy vlastnosti, kterými Češi naopak nikdy moc neoplývali. Jeho duševní rozpoložení po nuceném odchodu dokládá velmi dobře jeho recitál natočený pro norskou televizi na přelomu května a června 1969, který se objevil teprve nedávno a kde říká: „Ustřihneme-li ptáku křídla, přestane létat. Ale nikdy nezapomene, že létal.“
Létat nakonec Karel Kryl mohl. V roce 1989 se komunistická moc ve střední Evropě začíná drolit a on vystupuje na festivalu ve Vratislavi, kde na něj čeká obrovská přízeň fanoušků. Zanedlouho se dočkal také svého prvního velkého vystoupení i v Československu, kam se vypravil především kvůli tomu, aby se zúčastnil pohřbu své matky. Vrátil se však přesně v čase, kdy Čechoslováci znovu nabývali svobody. Na znamení toho, že je totalitním časům konec, vystoupil s národním umělcem Karlem Gottem na balkóně na Václavském náměstí, kde společně zazpívali hymnu. Právě skutečnost, že ho postavili vedle člověka, který podepsal Antichartu a byl po celou dobu poddajný moci, později Kryl špatně nesl. Bral to jako pokus o smíření těch, kteří kolaborovali, s těmi, co museli odejít, a to nebylo v Krylově povaze.
Po krátkém nadšení z revoluce začíná být Kryl na počátku roku 1990 k novým pořádkům kritický. Uveřejňuje kritickou píseň Sametové jaro, kde zpívá o sametové masce a zdvořilém ústupu. V roce 1993 řekl o průběhu revoluce: „Sametem se dá krásně škrtit. A do sametu se koneckonců balily sťaté hlavy. Já nenavrhuji, aby se stínaly hlavy. Tady ale nikdo nebyl vinen zradou, stavem této země. Lidi vidí bývalého tajemníka, jak si hoví dál, momentálně coby podnikatel. Jak chcete, aby vyrostla nová, lepší generace, když se každý může přesvědčit, že se vyplácí lumpárna, a ne poctivost. Žádné přikázání není svaté, morálka je přežitek.“
V průběhu porevolučních let se stal bojovníkem proti všem a všemu, svým chováním si proti sobě nakonec poštval mnoho přátel a velmi ostře kritizoval také Václava Havla, kterému vyčítal přílišnou shovívavost vůči bývalým komunistickým představitelům. Podle mnohých trpěl nedostatkem uznání, nenaplněnými politickými ambicemi a velmi ho trápil rozpad Československa. Jen pár měsíců po téhle události, 3. března 1994, nakonec Karel Kryl nečekaně zemřel na infarkt myokardu v Mnichově. Pravdou je, že se Karel Kryl choval mnohdy velmi neurvale a chyběla mu shovívavost. Dnes však jde čím dál více vidět, že v mnoha věcech měl pravdu. Svoboda není trvalou hodnotou. A ti, kteří kdysi kolaborovali, se teď derou zpět k moci – bez omluv, bez reflexe, bez studu.
Ve své písni o Salome zpívá, že je něžná i proradná, krutá i bezradná, plamen i červánek, ďábel i beránek, cukr i sůl… A vzhledem k životu, který vedl, se nemůžu ubránit dojmu, že Kryl tak trochu zpívá i o sobě.
Karel Kryl je držitelem několika ocenění in memoriam: stříbrné pamětní medaile Univerzity Karlovy za přínos pro duchovní rozvoj a morální podporu národa, Ceny Františka Kriegla a 28. října 1995 mu prezident Václav Havel udělil in memoriam medaili Za zásluhy II. stupně. Na festivalu proti totalitě, zlu a násilí, s názvem Mene Tekel, byl minulý týden jmenován Rytířem české kultury.
Autor: Václav Ágh
Česko je ale plné i jiných rytířů. Připomeňte si třeba inspirativní příběhy Václava Havla nebo Ferdinanda Peroutky.
Foto: culture-times.cz, aktualne.cz
