Dnes ještě jedno poslední údolí, a pak už přijde čas rozloučit se s Kappadokií a vlastně s veškerou Tureckou přírodou a divočinou. Večer mě čeká odlet do Istanbulu a tam posledních pár dní, v průběhu kterých prozkoumám tohle historicky významné město a jeho památky, zákoutí a také chutě a vůně. To je ostatně něco, co jsem si už na Turecku za tu chvilku dost oblíbil. Různé chutě jak sladkých dezertů, tak hlavně pečené zeleniny s kuřecím nebo hovězím. Pro gurmány je to ideální destinace, mísí se zde východní a západní kultury a s nimi i jejich kuchyně.
Ráno nebylo moc na co čekat a vyrazil jsem opačným směrem než doposud. Do Údolí lásky, poslední z blízkých údolí, do kterého jsem zatím nezavítal. Někteří místní mi tvrdili, že je jedno z nejhezčích, a tak jsem vycházel poměrně natěšený na další nádheru, která mě měla čekat. Nedaleko ještě doznívala písečná bouře, kterou jsem vlastně aspoň takto vzdáleně viděl poprvé v životě. Na začátek Údolí lásky to bylo od mého bydlení asi třicet minut cesty. Jen co jsem do něj ale vstoupil, bylo mi jasné, že mě čeká opravdu dost krásy. Na rozdíl od ostatních údolí byly tady skály tvarované do různě vysokých a širokých homolí, v každém člověku vyvolávaly nejrůznější představy. Však posuďte sami. Lehce se dalo zpozorovat, jak jsou tyto skalní útvary postupně tvarovány větrem do aerodynamických tvarů. Toto údolí tak určitě dostálo svému jménu, jelikož jsem si ho lehce zamiloval. Opět jsem v něm byl jen s pár dalšími lidmi. K údolí sice vede cesta, ale v plné kráse se vám ukáže až po nějaké době chůze, a to většinou nikoho příliš neláká. Stejně tak nevede žádná cesta nad údolím, takže se ani nad vámi neobjevují žádní zvědavci.
První půlka údolí byla opravdu krásná. O té druhé části to ale říct tak úplně nejde. Právě díky nízkému počtu lidí, kteří by procházeli údolí a udržovali jej tak průchozí, je teď v údolí plno houští a těžko prostupných lesíků. Prodrápat se tak ještě ke všemu do kopce byl náročnější úkol než jsem čekal. Po výstupu přes skalní stěnu jsem se octl hned vedle stánku s čerstvým pomerančovým džusem, kterému jsem pochopitelně nemohl v ten moment odolat. Když nad tím teď přemýšlím, místní prodavač si vybral opravdu chytré místo pro svůj byznys. I on mi každopádně potvrdil, že moc lidí za den neobslouží, protože bez silnice se k němu zkrátka ty autobusy plné turistů nedostanou. Možná ne zas tak chytré místo. Já jsem byl ale za ten klid v údolí rád. Čím větší počty lidí, tím víc příroda trpí. V tomhle případě tak údolí zůstává alespoň relativně zachováno a nedrandí jím jezdci na koních a čtyřkolkách, tak jak je tomu jinde v parku.
Z Údolí lásky ještě povinná zastávka na kebab, a pak jsem se ve zbylém čase vydal ještě kouknout na starobylé skalní kostely vytesané do sopečných skal, kterých, jak už jste si asi z fotek všimli, je v této oblasti dostatek. Do skal ale nejsou vytesány jen kostely a modlitebny, ale také veškeré zázemí, které tehdejší mniši potřebovali. Nalézt se tady dá například stará kuchyně, jídelna a ložnice. Nejzajímavější skalní místností je Temný kostel. Do něj svítí světlo jen přes jedno drobné skalní okénko, malby na stěnách a stropech tak zůstaly téměř naprosto zachovalé. Sice malý příplatek, ale určitě to stálo za to. Jinak je toto místo ale přímým opakem Údolí lásky. Lidí tu bylo až moc, a tak na schodech a v místnostech docházelo k tlačenicím a na vstup jsem často musel chvíli čekat. Určitě se i tak vyplatí si tohle místo prohlédnout.
Odpoledne pokročilo, já nasedl do shuttle busu na letiště a zanedlouho už jsem čekal na své letadlo. V Turecku je jinak vnitrostátní letecká přeprava dost rozvinutá a i cenově je to, alespoň pro českého návštěvníka, stále levná záležitost. Přes půl Turecka za nějakých 1500 Kč. Určitě mnohem pohodlnější než dvanáct hodin v autobuse, který mimochodem je jen o asi polovinu levnější. Kolem půlnoci jsem už byl konečně na pokoji v Istanbulu, kde jsem zjistil, že místo výhledu z okna tam mám jen zeď. Bez sil řešit tenhle problém ještě tu noc jsem usnul a další den mi byl ochotně přidělen jiný pokoj, kde byla zeď o pár metrů od okna dál. Aspoň nějaké denní světlo se mi tedy dostávalo. Zástavba v centru Istanbulu je trochu divočina. Jsou zde nalepené novější domy na ty starší, často bezmyšlenkovitě a bez jakéhokoliv ohledu na estetiku.
Istanbul sám o sobě je jinak podobně divoce zastavěný téměř všude, kam se člověk ve starém městě podívá. Žije tam opravdu mnoho lidí a někde bydlet musí, hodně domů se na druhou stranu zase rozpadá po letech bez obyvatel. Určitě to není hlavní obraz Istanbulu, ale je to jedna z věcí, která evropského návštěvníka zarazí asi víc než třeba toho asijského. Aspoň tak tipuju. Mé první kroky vedly toulavou cestou přes uličky a mosty evropské části Istanbulu směrem k paláci jednoho z tureckých sultánů Abdulmejida I. Palác Dolmabahçe je krásný nejen díky svým interiérům, ale také svou lokací hned u břehu Bosporské úžiny. Uvnitř se nachází také galerie a zaujal mě hlavně Harém, tedy část budovy, kde přebývaly sultánovy ženy. Ten je rozdělen na tři části. V první bydlely jeho ženy, v druhé pak milenky a v té třetí kandidátky, které čekaly, až si je sultán vybere. Po menší historické exkurzi jsem sedl na loď a přejel do Asie. Tato část Istanbulu mi přišla o něco klidnější, takže jsem se tady zastavil na jídlo s výhledem na věž Kız Kulesi, kterou využívali celníci. Objevila se také v bondovce jako skrytý dok pro ponorku a sídlo záporáka. Bohužel se v době mé návštěvy renovovala.
Další den jsem pak věnoval hlavně mešitám. Mými zastávkami byly mešity Kariye, Suleymaniye, Beyazit, Hagia Sophia a mešita Sultan Ahmet, známá taky jako Modrá mešita. Kariye byla zavřená, taky rekonstrukce. Suleymaniye mě okouzlila hlavně tím, že to byla první velká mešita. v které jsem byl a stihl jsem navíc bohoslužbu, která mé návštěvě dodala naprosto úžasnou atmosféru. Beyazit je pak nádherná hlavně při západu slunce, která zapadá za ní. Hagia Sophia je pak nutností, učí se o ní ve škole, ukazuje se pořád někde na obrázcích, a tak bylo super ji konečně vidět na vlastní oči. A je opravdu obří. Co jsem si na ní, ale i na jiných mešitách užíval bylo, že je možné v nich odpočívat a skrývat se před úmorným vedrem tam venku. A protože se tam chodí bez bot po měkkém koberci, vůbec není problém se tam natáhnout a zdřímnout si. Oáza klidu v jinak nespícím městě. Modrá mešita je také krásná, rekonstrukce mi pohled na její interiér trochu zkomplikovala, i tak jsem ale měl šanci alespoň mezi lešením pohlédnout na modře zdobené klenby.
Zbylé dny jsem se hlavně toulal po městě a sbíral zážitky. V Subwayi jsem viděl sendvičového umělce jak krmí kočku šunkou, vyšplhal jsem na věž Galata, odkud je krásný výhled na v podstatě celý Istanbul, zašel jsem si do tureckých lázní, kterým se říká hammam, setkal se se svým učitelem angličtiny z gymplu, který mi doporučil nejen ty lázně, ale spoustu dalších super skrytých míst po městě. Ale hlavně, objevil jsem nejlepší zdroj tureckého jídla. Jmenuje se to Balkan Lokantası a je to něco jako jídelna u nás v Česku. Místní jídla, vyberete si, co chcete, zaplatíte, a ke stolu si pak sednete s tácem plným toho nejúžasnějšího, co turecká kuchyně může nabídnout. A navíc za fér cenu. Další obří plus je, že u stolu můžete sedět s ostatními, většinou místními, a máte tak postaráno i o zajímavý obědový rozhovor. Hodně jsem si ale taky užil jen to obyčejné toulání po městě a po Grand Bazaaru, kde vlastně nic moc rozumného k nákupu nebylo, ale ta atmosféra byla jedinečná. Krásně je taky kdekoliv, odkud je večer výhled na Bospor. Pozorovat lodě plující noční úžinou byla taky příjemná chvilka. Zároveň jsem výlet do Turecka trefil zrovna v době, kdy v Ankaře byl Sergey Lavrov a já ve stejnou dobu pozoroval ruské lodě proplouvající právě přes Bospor. Pohled, který by před válkou nepůsobil vůbec tak podivně jako teď.
Pokud bych měl tenhle můj turecký výlet shrnout, určitě bych hlavně řekl, že mi opět zboural stereotypy o zemi, do které jsem přijel poprvé, ale slýchával o ní často. Turecko je země plná barevných trhů s kořením a zeleninou, milých a ochotných lidí, krásné přírody a divoké historie. Svou polohou mezi Evropou a Asií je to velmi jedinečný prostor, v kterém se toho dá spoustu vidět a zažít. Když jsem se ráno dostal na největší evropské letiště právě v Istanbulu, bylo mi líto, že už musím jet. Ostatně jako vždy. Nevím, jestli je to známka toho, že mě prostě jen baví cestování nebo toho, že Turecko prostě stojí za to. Každopádně bych mu určitě dal šanci.
Autor: Jakub Jílek
Nestihli jste předchozí části Tureckého deníčku? Najdete je TADY a TADY.
Máte rádi naše dobrý zprávy a chtěli byste nás nějak podpořit? Prostřednictvím drobného příspěvku na náš transparentní účet můžete jednorázově či pravidelně pomoci Dobrým Zprávám se i nadále rozvíjet.
Foto: Jakub Jílek
