Předat myšlenku nebo význam jen pomocí několika málo slov je rozhodně výzvou pro každého spisovatele nebo básníka. Forma japonské poezie haiku se řídí poměrně striktními pravidly, jak vytvořit trojverší, které navíc může obsahovat jen pět až sedm slabik. Japonští autoři inspirovali i jiné umělce. Zachycovat jeden okamžik, myšlenku nebo pocit začali spisovatelé po celém světě. Pro dnešní článek jsem vybrala jak zástupce tradičního japonského haiku Macuo Bašóa, tak i haiku od beatníka Jacka Kerouaca a z českého prostředí pak tvorbu Jiřího Hájíčka.
Souznění s přírodou
Většina haiku je založena na přírodní tematice. Vychází to z japonské tradice, která do haiku zařazuje tzv. „sezónní slovo“. To se váže k motivům, které se v japonské poezii často objevují. V japonštině se jedná právě třeba o roční období, počasí, zvířata a rostliny.
Ticho –
zpěv cikád
proniká do skály
Macuo Bašo byl jeden z nejznámějších japonských básníků 17. století, který psal tradiční formou haiku. Je považován přímo za jejího zakladatele. Jednu z jeho sbírek Duté kaštany jsem si přečetla ze zvědavosti, jak tradiční haiku vypadá. Bašoova tvorba mě ale ze tří knih v tomto článku nakonec oslovila nejméně. Bylo to pro mě příliš lyrické a je pravda, že tím, jak se jedná o tradiční formu, navíc ještě ze 17. století, se ve verších opakují stále ty stejné přírodní motivy. Jako čtenáře mě to po několika stranách už omrzelo, protože to bylo místy hodně podobné. Rozhodně jsem ale ocenila dodržovanou formu a myslím si, že jako ukázka tradiční japonské literatury je to rozhodně na místě. A milovníci přírody jistě ocení haiku z japonských hor, ukrytých chrámů a jezer.
Kerouac a jeho haiku
Na haiku je skvělé, že můžete většinou útlé sbírky nosit všude s sebou a při čekání na vlak, v MHD nebo ve frontě na poště si pár veršů přečíst pro ukrácení času. Nevyžaduje vaši plnou pozornost jako román, ale přece vás dokáže vtáhnout do popisovaného okamžiku. Nejvíce se mi právě líbí, že některé básně vás do popisované situace úplně přenesou a umíte si to živě představit i jen z těch pár slov.
Vzadu za samoobsluhou
v plevelu u parkoviště
fialové kvítí
Nejsilnější jsem tento pocit měla u Knihy haiku od Jacka Kerouaca. Sbírku vydalo nakladatelství Argo a obecně vyšla až po autorově smrti, neuvěřitelně mě ale překvapilo, že Kerouac haiku psal. Zmiňovala jsem se o jeho románu Na cestě v článku o autorech beat generation a byl známý svým stylem psaní, který napodoboval proud vědomí. To také znamená dlouhé, nekonečné věty rozložené na několik odstavců. Představa, že se někdo, kdo psal tak rozvláčně, vejde do trojverší, mě opravdu zaujala. Po bližším hledání jsem zjistila, že Kerouac se o japonské haiku zajímal celý život a ta svá zapisoval do deníků, dopisů nebo esejí až do své smrti.
Lomcuju s visacím zámkem,
dveře od garáže
v poledne
Jeho básně popisují různé každodenní momenty lidského života. Vztahují se také hodně k přírodě, ale už jsou zasazené více i do života ve městě a v obklopení ostatních lidí. Není tam tak zřejmá pouze samota v přírodě jako u Bašóa. Pro mě osobně Kerouac nejvýstižněji zachytil všechny vybrané okamžiky a při čtení jsem měla pocit, jako bych na daném místě opravdu byla. Samotnou mě překvapilo, z jak málo slov si může člověk sestavit celou situaci.
Svou roli v tom pravděpodobně hraje i to, že se Kerouac později oprostil od striktní japonské formy a sice dodržoval ve svých básních i nadále trojverší, ale už s jiným počtem slabik. Jde o takzvané západní haiku. Tento vývoj je ale přirozený, protože haiku bylo původně vytvořeno pro japonštinu, která má slabiky a výslovnost postavené úplně jinak než třeba evropské jazyky.
kuchyně po ránu
je stříbrné orchestřiště
světlo hraje v žaluziích
Jiří Hájíček, muž na pokraji vzplanutí
Od tradiční formy se vzdaluje i Jiří Hájíček ve své sbírce Muž na pokraji vzplanutí. Tady se přímo jedná o haiku, která si zapisoval po ránu na okraje diáře. Vzhledem k tomu, že se vždy nějakým způsobem vztahují k českému prostředí, byly mi básně ještě o něco bližší. Spousta z nich se týká i dlouhých cest vlakem, okamžiků přestupů a přeplněných nádraží, což sama často zažívám. Zároveň ve sbírce ale najdete i záznamy spousty brzkých rán nad kávou, v potemnělé kuchyni a před začátkem samotného dne, které hezky vykreslují atmosféru pro všechny, kteří tahle rána důvěrně znají.
Autor: Ema Švingerová
Eminy předchozí tipy na českou i světovou poezii si můžete přečíst TADY, TADY a TADY.
Foto a ilustrace: Dorota Nekolová, wikipedia.org, loa.org, databazeknih.cz
