Anička Popelková je žena s velkým srdcem. Jejím prvním dlouhodobým pobytem v zahraničí byla dvouměsíční práce v norském hotelu. O pár let později v rámci svého vysokoškolského studia odjela pomáhat do Nepálu. Poznala tamější kulturu, sžila se s přátelským kolektivem v jedné vysokohorské nepálské vesnici a našla vnitřní klid. V současné době pracuje jako sociální pracovnice na psychiatrii. A o tom všem se rozpovídala v rozhovoru pro Dobrý Zprávy.
NORSKO PRO MĚ BYLO ÚTĚK. VYDĚSIL MĚ MAXIMÁLNĚ PAPÍROVÝ LOS
Když jsem se o tobě poprvé dozvěděla na sociálních sítích, psala jsi nějaký vzpomínkový článek na svůj pobyt v Norsku. Jak ses do Norska dostala a co jsi tam jela dělat?
Jsem docela ráda, že se na to ptáš, protože už je to pár let, co jsem tam byla. Když mi bylo těch sedmnáct/osmnáct, začínala jsem pociťovat nějaký změny ve svý psychice. Je to citlivější období, člověk vůbec neví, kam směřuje, co se sebou dělat, pomalu se staví na vlastní nohy a hrozně moc se toho po něm chce. A pro mě to Norsko bylo z počátku útěk. Já jsem prostě nevěděla, co chci, jen jsem hrozně chtěla zdrhnout někam na sever, být co nejvíc sama a ujasnit si, co dál. Nevím, jestli jsem to zjistila a našla se za ty dva měsíce (smích), ale minimálně to byl takový odrazový můstek.
To jsi jela přes nějakou agenturu?
Procházela jsem se Prahou a šla jsem kolem Student Agency v Dlouhý třídě, kde měli nějaký prospekty na takový ty prázdninový pobyty typu Work & Travel v Americe, a byly tam právě i severský země. Tehdy jsem hodně sledovala Terezu in Oslo (česká blogerka, pozn. red.) a celkově jsem byla tím severem nějakým způsobem fascinovaná odjakživa, takže jsem si nakonec jednu nabídku našla. Odjela jsem na dva měsíce pracovat do hotelu Turtagro, který se nachází nad Sognefjordem. S ostatními jsme zároveň i trochu cestovali, skákali do horských jezírek a chodili po horách. Ke konci jsem se seznámila i s nějakými místními a asi týden nebo čtrnáct dní jsem byla přímo v Oslu. Ani jsem tam nejela, jen abych si vydělala, navíc to ani není úplně možné, člověk zaplatí docela velký počáteční vklad a pro ty hoteliéry jsme pak prostě levná pracovní síla. Ale pro mě to byla skvělá zkušenost, protože to bylo vlastě poprvý, co jsem si všechno sama zařídila a odcestovala.
Říkáš, že to pro tebe byl útěk. Když se na to díváš zpětně, pomohlo ti to v něčem? Nemyslím vyřešit ty problémy, ale celkově, jestli ti to dalo něco, za co jsi dnes vděčná?
Že jsem si opravdu dokázala sáhnout na to, že dokážu být samostatná i v době, kdy se mi v hlavě děje nějaký průser. Občas se některý problémy na sílu prostě nevyřeší, je lepší nechat to chvilku být, odejít od toho a začít se věnovat něčemu úplně jinýmu, i kdybys měla třeba někam na rok odjet starat se o zvířata. Péče o někoho nebo o něco ti dá pocit zadostiučinění, třeba se v tom místě zvedneš, duševně tě to posílí a pak se vrátíš do toho svýho místa nabitá novou energií a novýma zkušenostma.
Ne vždy se musí člověk nějak hrozně realizovat, někam se posouvat, přesně vědět, co chce. Někdy je úplně v pohodě prostě nevědět, kdo jsem, a „nic nedělat“. Občas je lepší to těžší období v sobě nechat prožít a věnovat se tomu, co toho člověka aspoň nějak dokáže dělat šťastným, bez ohledu na okolí. Ty věci přijdou, až bude ten správný čas, ale každý má ten čas jinak nastavený a potřebuje ho jiný množství.
Když jsi odjížděla, musela jsi mít nějakou představu, co bude, jak to bude vypadat. Je něco, v čem tě Norsko, ať už mile, nebo nemile, překvapilo?
Neměla jsem představu vůbec žádnou. Jen jsem se podívala na ten hotel na internetu, věděla jsem, že je to taková červená tečka uprostřed hor a ničeho (smích), a vůbec jsem si to nedokázala představit. V tý době jsem měla navíc velký problémy s angličtinou, vůbec jsem si nedokázala představit, jak tam budu s ostatníma komunikovat.
Jestli mě v něčem trošičku Norsko zklamalo, tak v tom, jaký tam jsou lidi studený psí čumáci. (smích) Většina z nich má takový „cold poker face“, možná to sedí k tomu, odkud vlastně jsou. Co mě ale naopak velice mile překvapilo, byl jejich vztah ke sportu nebo i k horám a přírodě. Měli jsme tam holčinu, která se živila tím, že běhá po horách, nějaký ten jejich velký terénní vytrvalostní závod, a šla si prostě po práci zaběhnout dvacet, třicet kilometrů jen tak. Další mi dokonce vyprávěla, že studuje nějakou školu zaměřenou na outdoorový adrenalinový sporty a že to je opravdu renomovaný obor.
Překvapilo tě třeba i něco v oblasti fungování Norska? Myslím státní systém, systém vzdělávání a podobně.
Třeba školství je tam na velmi vysoký úrovni, a když se někdo stane učitelem, tak je to ve společnosti už opravdu někdo, ne jako u nás. Taky mě překvapilo, že každý z mých spolupracovníků uměl automaticky několik jazyků. Tam když se narodíš, tak umíš norsky a anglicky už jen díky televizi, pak máš další jazyk ve škole, a vlastně když umíš norsky, umíš tuším i švédsky a trošku finsky. Takže jsem byla docela hotová z toho, že já umím sotva anglicky a všichni kolem mě zvládali třeba pět nebo šest jazyků.
Studenti v Norsku jsou navíc hodně podporováni, aby jezdili na Erasmus, a to byl vlastně ten motivující okamžik, kdy jsem začala přemýšlet o tom, že bych chtěla jít studovat do zahraničí nebo někam odjet. Když jsem se ale vrátila do Čech, uvědomila jsem si, že oni mají trochu jiný startovací bod a že to není tak jednoduchý.
Taky mě ještě jednou překvapilo setkání s obrovským losem, když jsme s kamarádkou šly lesem. Skoro jsem začala utíkat, ale ona mě zastavila a říká: „Vždyť je to papírový!“ Nechápu, že si s malováním losa dal někdo až takovou práci.
Cestovala jsi kromě okolí hotelu a později Osla i někam jinam?
Ne, protože byly nějaké problémy s výplatou, takže jsem byla většinu času bez peněz, ale úplně to nevadilo, protože ubytování a jídlo nám platili. Volno jsme dostávali na dva, někdy jen na jeden den. Takže jsem si to napracovala až někdy na konci a strávila jsem ten týden a něco v Oslu, to byla jediná zážitková dovolená. (smích) Když už jsme někam cestovali, tak po přilehlých místech, většinou si někdo půjčil auto a jeli jsme se podívat na fjordy a tak. V jednom hotelu zase dělali výlety do podzemních skal, kde se dalo i potápět, tak jsme mohli poznat Norsko zase z úplně jiný perspektivy.
Když už jsme u té perspektivy, zmínila jsi, že starat se o někoho je taková forma oproštění od vlastních problémů, že získáš odstup. Je to ten důvod, proč jsi šla studovat sociální práci, humanitární pomoc a že se v současné době tomuhle věnuješ?
Asi bych to neměla říkat (smích), ale pokud člověk není sám v pohodě, neměl by úplně pomáhat druhým lidem, protože jim kolikrát můžeš akorát ublížit. Přinášíš do toho vlastní nezpracovaný zkušenosti, vlastní smutný svět, a to je to poslední, co ti lidé potřebují. Ale na druhou stranu neznám nikoho, kdo by studoval psychologii, sociální práci nebo něco podobnýho, a nevedl ho k tomu nějaký jeho negativní zážitek. Jedna moje kamarádka třeba říkala, že jsme na našem oboru všichni právě proto, že nechceme, aby si ostatní prožili ty stejný věci jako my. Takže ano, ta prvotní touha pomoci je asi v oproštění se od vlastních problémů, ale nemělo by to u toho zůstat.
NA NEPÁLSKÝ VESNICI JE VŠECHNO POMALÝ. KDYŽ MI BYLO NEJHŮŘ, VŠICHNI ZAČALI ZPÍVAT
Právě v rámci svého studia v Olomouci jsi odjela na tři měsíce do Nepálu. Hádám, že to bylo v rámci nějaké povinné praxe. Měla jsi na výběr i jinou zemi?
Jak už jsem říkala, hledala jsem nějakou cestu, jak začít cestovat a skloubit to se sociální prací, a tak jsem našla olomoucký obor Mezinárodní sociální a humanitární práce. V rámci studia pak musíme odjet na celý semestr do nějaké rozvíjející se země, já jsem si tenkrát myslím vybírala mezi nějakou severskou, kde se pracuje s uprchlíky, Afrikou a právě Nepálem. Ten mě podobně jako Norsko lákal i horama, navíc jsem už tenkrát pomáhala v neziskovce, která bojuje za svobodný Tibet. Taky mě tam zaujala cílová skupina, protože jsem měla pracovat s dětmi – i když to nakonec nebyly jen ony – a nemusela jsem se trápit s dalším jazykem. Odjela jsem tam společně se svou dlouholetou kamarádkou Bětkou.
Říkáš, že jsi pracovala nejen s dětmi. Cos tam konkrétně dělala? A byli jste na jednom místě, nebo jste se přesouvali i na jiné lokality?
Je důležité zmínit, že jsme tam jeli přes neziskovku Namasté Nepál, navázanou na naši školu, se kterou vlastně spolupracuju doteď. Dostali jsme se do Simtari, což je vlastně jedna z nejzasaženějších oblastí zemětřesení z roku 2015. Dobrovolníci jsou tam vysíláni často, ani ne tak na učení angličtiny, ale spíše na pořádání aktivit pro děti, abychom jim trochu narušili každodenní stereotyp. Takže jsme hráli hry, zpívali jsme, hráli na ukulele…
Později za námi přijel i šéf organizace Tomáš Beránek a kromě Kathmandu, kde máme sídlo, jsme s ním jezdili i po dalších místech – na stavby škol nebo do nemocnic, kde jsme distribuovali balíčky. Pak jsme se přemístili do Pokhary, kde jsme získali práci v neziskovce Children Nepal, která se primárně věnuje sociální práci s rodinama a pomáhá zneužívaným dívkám v terapeutických komunitách, které jsou pro Nepál docela neuvěřitelným pokrokem.
Na druhé straně to byla i velká seberealizační zkušenost pro mě samotnou, zvlášť po bydlení v plechový chatce, kde nebyla elektřina, ale zato tam byla infikovaná voda, ze který jsme pak byli dva měsíce nemocní. Ale v zásadě to byla jedna z nejlepších a nejhezčích zkušeností v mým životě.
Vrátíme se na začátek tvého pobytu, když jste byli v té vesnici. Jak se tamní obyvatelé tvářili na to, že tam přijeli lidi z Evropy a najednou „narušili“ každodenní řád?
Samozřejmě je to pro ně pozdvižení. Sejde se celá vesnice, lidé se na tebe pořád chodí dívat, pokřikují, snaží se s tebou navázat nějaký kontakt, ale všichni jsou hrozně milí a snaží se z toho, že tam jsi, dostat co nejvíc. Občas je jen těžký mít soukromí, protože ti chodí do pokoje, prohrabují se ti ve věcech, půjčují si je… mají ty hranice někde úplně jinde.
Po čase jsem stejně zjistila, že v tom Nepálu nejsem, abych získala zkušenosti v oboru, ale aby mi ta kultura něco dala. Nesmíš to brát tak, že jim tam jedeš něco dát – ty jim ten čas můžeš zpříjemnit, ale nejedeš tam převrátit školství nebo všechny osvítit. Ano, jedeš pomáhat, ale primárně jedeš pomoct taky sama sobě, třeba být pokornější.
Co to přineslo tobě konkrétně?
To je hodně těžká otázka, protože mně Nepál na jistý životní období změnil úplně všechno. (smích) Přineslo mi to hodně nových kamarádů, se kterýma jsem v kontaktu, a znovu tam chceme zase jet. Získala jsem tam ale taky velký klid. Tam je prostě všechno neskutečně pomalý, nic nikam neuteče. Když jsi tak daleko od domova a ve ztížených podmínkách, posílí tě to. Vnitřní klid je základ, když ho máš, zvládneš všechno.
Co byly emočně nejsilnější zážitky, které máš v sobě dodnes?
Cesty autobusem po Nepálu, to je opravdu výborná věc. Pokud chcete ušetřit za atrakce, doporučuju. Jedeš po horách, pořád máš pocit, že do pěti minut skončí tvůj život, ty se sesuneš po nějakým kopci dolů a zhyneš bolestivou smrtí v autobuse společně s kozama na střeše a pytlema rýže, na kterých sedíš. (smích)
Ale teď vážně… Méně veselá situace byla, když nám s kamarádkou Bětkou bylo opravdu blbě. Já jsem si tam tehdy sáhla na úplný dno. Občas jsme myslely, že tam umřeme. Pořád zvracíš, máš střevní problémy, několikátý den už prakticky nejíš a nepiješ, protože v sobě nic neudržíš.
Nejsilnější pak pro mě byla smrt velice blízkého člověka z rodiny. Pamatuju si, že jsem nemohla jít ráno do školy učit a přišly za mnou děti a ptaly se, co se stalo. Já jsem o tom nedokázala vůbec mluvit a jediný, co jsem v tu chvíli zvládla, bylo vzít si svoje ukulele a začít hrát. Uklidňovalo mě to. A všechny ty děti se kolem mě semkly a začaly zpívat se mnou. Najednou tam bylo třeba deset nebo patnáct dětí, všichni tam byli se mnou. A začali přicházet další a všichni jsme tam zpívali a tancovali a já na všechno zapomněla. Tehdy jsem si opravdu uvědomila tu sílu lidský komunity.
To musel být psychický i fyzický šok, když ses po těch třech měsících vrátila do Česka.
Rozhodně, hlavně kulturní. V Kathmandu jsi zvyklá, že jsou všude odpadky, všichni tam jsou namačkaní, všechno je rychlý a najednou jsem přijela na to letiště a všechno mi připadalo pomalý oproti nepálským městům. Šli jsme k doktorovi a měli jsme takový lékařský péče, všechno bylo tak jednoduchý… a vlastně mě to nebavilo. (smích)
Měla jsem dlouho problém se s tím tady zase sžít. Líbila se mi jedna věta našeho učitele, který říkal, že když jedeš z toho místa, tak fyzický tělo se přemístí rychle, ale tvoje duše jde tak rychle, jako kdybys to šla pěšky. A je pravda, že mi trvalo dlouho, než jsem se tady zase naučila žít.
PRÁCE NA PSYCHIATRII JE PSYCHICKY NÁROČNÁ. KAŽDÝ MÁ PRÁVO NA DŮSTOJNÝ ŽIVOT
V současné době pracuješ v psychiatrické nemocnici. Pracuješ přímo s pacienty, nebo se věnuješ nějaké vedlejší činnosti?
Začínala jsem tam jako stážistka a pak brigádnice, teď od února už jsem tam na hlavní pracovní poměr a pracuju na oddělení pro pacienty se zaměřením na dlouhodobou resocializaci. Jsem teda v přímý péči, dělám sociální pracovnici na klinice.
Jak probíhá běžný den na oddělení?
V sedm přijdu do práce, zkontroluju e-maily, nové události v našem systému a jdu na oddělení. Většinou mě pacienti sami zasypají požadavky a poté si s každým domluvím schůzku. V rámci zařizování toho, aby měli kam po hospitalizaci jít, z čeho žít a aby sobě i okolí byli co nejméně nebezpeční, komunikuju s jejich rodinami, opatrovníky, s úřady, se soudy, s policií, spolupracuju s Centry duševního zdraví, což jsou takové návazné sociální služby. Snažíme se je co nejvíc motivovat, podporovat a odkazovat na terapeutické komunity nebo další formy pomoci, aby se o sebe dokázali postarat. Děláme sociální šetření, které pak pacienti potřebují, aby mohli být přijati do nejrůznějších domovů a typů bydlení se zvýšenou formou podpory. Jsem tam vlastně takový mediátor mezi pacientem a vnějším světem. Na psychiatrii, dle mého názoru, naši pacienti pohlížejí z dvou stran – buď jako na odrazový můstek a příležitost k tomu se nastartovat, anebo jako na konečnou stanici.
To musí být hodně náročné na psychiku. Je pro tebe těžké netahat si práci domů a žít si po odchodu z práce vlastní život? Je to nějak spojené s tím, co ses naučila v Nepálu?
Určitě. Začátky jsou extrémně psychicky náročný. Chce po tobě něco pětatřicet pacientů, do toho máš pořád nějaký připomínky od školitelů, protože tam všechno nemůžeš dělat od začátku sama, na to je to moc zodpovědná práce. Pracuješ s citlivými daty – někomu můžeš něco říct, někomu zase ne – je to hrozně lehce právně napadnutelný.
Jak se s tím vyrovnávám? Teď jsem si vlastně začala hledat nějakýho vlastního terapeuta. V téhle práci je dobré mít člověka, který tě pochopí, protože si třeba prošel něčím podobným, a kdo je třeba trochu z oboru. Hodně se bavím s kamarádama z oboru a fajn jsou vždycky dlouhý procházky, nějaký sport, dobrý jídlo a pes. (smích)
Nevybrala sis asi nejjednodušší povolání. (smích) Jaká je tvá motivace tohle všechno dělat? Je to to vědomí, že dokážeš někomu pomoct, že tě činí šťastnou vidět, že můžeš podat pomocnou ruku?
Nevím, jestli je to zrovna ta pomoc, protože na psychiatrii je to sporné. Ty těm lidem mnohdy nemůžeš vyloženě pomoct, ale jen je podpořit, dát jim naději. Já se pacientům snažím předat alespoň ten základ a motivaci, aby bojovali za ten alespoň trochu důstojnější život. Asi nedokážu úplně racionálně vysvětlit, proč jsem si vybrala zrovna tuhle práci, ale dělá mě šťastnou. Vnímám to na bázi té každodennosti – odcházím z práce a mám ze sebe dobrý pocit, nebo ráno prostě vstávám a těším se tam. Těším se, že zase nějaký ten životní osud posuneme každý den zase o trošičku dál a že se tomu člověku zase otevřou nový dveře, aby mohl žít ten důstojnější život.
Autor: Nikola Sedmáková
Přečtěte si také náš rozhovor s Markétkou bez hranic, vystudovanou anestezioložkou, která jezdí do zahraničních zemí pomáhat skrze lékařské mise. Už se takhle podívala do Afriky, Asie, ale i Jižní Ameriky.
Foto: Anna Popelková
