Daniela Nacházelová, úspěšná česká reprezentantka ve veslování s přezdívkou Dáda nebo Ďábel, má doma medaile ze světového poháru a mistrovství světa. Po konci své aktivní kariéry se ale rozhodla, že kromě úspěšného byznysu s prodejem veslařských trenažérů, rozjede psaní knihy se sportovní tematikou. Ta má za cíl pomoct proti diskriminaci žen nejen ve veslování. Inspirativní veslařka v rozhovoru pro Dobrý zprávy popsala i drsný zážitek, který ji motivoval k napsání knihy.
O čem knížka vlastně bude? Mohla byste ji čtenářům nějak představit?
Jde o knížku, která bude složená ze 14 rozhovorů se ženami z prostředí světového veslování. Vybírala jsem si je napříč věkem, funkcemi, zkušenostmi a zálibami. Oficiální název je Women voices in rowing (Ženský hlas ve veslování). Cílem knihy je dát ženám hlas ve sportu, a především ve veslování.
Proč jste zvolila takový název?
Když jsem si v posledních dvou letech procházela literaturu o veslování, tak to všechno vlastně byly životopisy mužů, trenérů, funkcionářů. Taky vzhledem k tomu, že budou Olympijské hry v Tokiu poprvé genderově vyrovnané, to znamená stejný počet startujících žen i mužů, ve všech sportech. Je to dáno agendou, kterou si zvolil Mezinárodní olympijský výbor před šesti lety.
Jakou ideu by měla kniha po vydání naplnit?
Moje idea je taková, že když bude někde malá holka uvažovat, jaký si vybere sport, tak si vybere veslování, protože si tam najde silné vzory.
Když už se tedy bavíme o vzorech, jaká největší jména světového veslování dostanou v publikaci prostor?
Jsou tam za mě ty nejlepší z nejlepších. Cítím se spíše v pozici kurátorky. Vybírala jsem si velmi přísně jednotlivé respondentky. Když má někdo tři zlaté z olympiády, ještě to není dostatečné kritérium (směje se). Musí tam být ale zkrátka něco navíc. Jako příklad uvedu třeba Caryn Davies. To je dvojnásobná zlatá medailistka. Při pauze vystudovala titul MBA na univerzitě Oxford-Cambridge a následně byla u toho, když poprvé jely i ženy za tým Oxford-Cambridge. Tehdy to přenášela BBC do celého světa. Pak se věnovala vystudovaným právům a teď bojuje o účast na třetí olympiádě. Další je pak Tricia Smith, předsedkyně Kanadského olympijského výboru. Ta je zase v té nejvyšší funkcionářské pozici.
V čem je zajímavý její příběh? 
V tom, že ona je tady proto, aby pomáhala těm sportovcům, jejich rodinám a přátelům mít z olympijských her ten nejlepší zážitek. Představa, že by taková věta zazněla i u nás, je nádherná, ale zatím jsme tam bohužel nedošli.
Jak těžké bylo sehnat takhle významné ženy světového veslování na rozhovor?
Trochu mi to připomíná kampaň Deníku N Promluvily jsme. Když jsem se totiž o napsání knížky zmínila, velmi rychle se to rozšířilo celou veslařskou komunitou a dostat takhle známé veslařky na rozhovor bylo velmi snadné. Stačilo vlastně s rozhovory začít a už třeba šestý rozhovor je právě zmiňovaná Trisha Smith. Všechny chtějí být slyšet a říct svůj příběh. Nejen výsledky, ale celý příběh o tom, jak se k veslování dostaly, jakou zažívaly diskriminaci a jak s tím bojují.
Takže by se dalo říct, že ve světovém veslování po téměř století a půl dlouhé nadvládě mužů povstává ženský hlas?
Veslování je na olympiádě od 70. let minulého století, ale až teď začínáme řešit rovnoprávnost. Vždycky jsme byly jen takový přítěžek k mužům. Ženy třeba jezdily závody jen na tisíc metrů a mužští reprezentanti jednou tolik.
Není náhodou diskriminace ve veslování dána i tím, v jaké době vznikalo? V polovině 19. století totiž Britové vládli světu a veslařské řemeslo vznikalo na místních univerzitách, kde studovali jen ti nejbohatší.
U nás je ale tradice jiná. I zásahy na konci 40. a 50. let, kdy ji přerušili komunisté. Takže u nás je to sport i normálních vrstev. Vlastně i při rozhovorech jsem zjistila, že jsme bílý, prestižní, elitní sport, ve kterém jsou všechny ženy skvěle vzdělané. Mně osobně veslování pomohlo ve vzdělání.
Jaký obor jste při své aktivní kariéře stihla vystudovat?
Vystudovala jsem Literární akademii v rámci Fine Arts (výtvarné umění) na Washingtonské státní univerzitě v Americe a pak mediální komunikaci ve Zlíně. Pro mě osobně bylo veslování cesta k lepšímu životu.
A co úspěchy ve sportovním životě?
Jsem mistryně světa do 23 let. Mám medaile ze světového poháru, zlaté úspěchy z akademických soutěží. Poslední dva roky jsme se pak připravovaly s partnerkou na Olympiádu v Brazílii. Tam ale při přípravě na soustředění v zahraničí došlo k tomu, že mi šéftrenér vyhrožoval, že mě fyzicky napadne. Pro mě to v tu chvíli byla poslední kapka. Spojila jsem se s investigativním novinářem Jaroslavem Kmentou, na základě jeho textu pak šéftrenér odstoupil, ale já jsem na olympiádu kvůli tomu nejela. Zpětně to ale beru tak, že mě tahle zkušenost pomohla nastartovat k tomu, abych začala psát knížku, kterou teď píšu. Vlastně mě to nasměrovalo k tomu, že jsem zjistila, že nejsem výjimka potvrzující pravidlo, ale že jde o systémový problém.
Autor: Jan Meichsner
Foto: Detlev Seyb a web veslo.cz, Ondřej Kroutil
