Pokud se dá vypíchnout jedna věc, která je v současném stavu veskrze pozitivní, je to naše improvizace a ochota ji využít ku pomoci potřebnějším. Když jsme Dobrý Zprávy zakládali, měl jsem mírné obavy, jestli vůbec budeme mít dost námětů na články. To je tak, když je člověk zblblej ze senzacechtivých titulků a má pocit, že už náš zkaženej svět nic nezachrání. Současná nákaza ale způsobila našemu médiu přesně opačný problém.
Záplava ochoty a solidarity, která musela vzít útokem pochyby i těch největších českých skeptiků, totálně zahlcuje naši redakci, a my tak máme velice příjemné starosti – vybírat z dobrých skutků ty nejlepší. A ačkoli to všechno nestíháme a mnozí šikulové, kteří si slávu též zaslouží, jsou upozaděni, rozhodli jsme se přece jen některým dopřát trochu slávy. Protože si ji za svou dobrovolnou činnost rozhodně zaslouží.
Eva Chobotová, iniciativa ZaUč -> zde:
Na co se chcete v iniciativě zaměřit? Kdo za ní stojí?
Za iniciativou stojí dvě studentky logopedie. Původní plán byl zaměřit se na děti a aktivity pro ně, teď bychom rády sdílely aktivity pro celé rodiny, protože víme, jak těžká tato situace pro všechny je. Především aby čas strávily smysluplně a společně získaly nějaké znalosti, ale také zážitky i během pobytu doma.
Co vás k tomu přivedlo?
Chtěly jsme trochu přispět naším časem a pomoci alespoň takhle na dálku. A přišlo nám jako dobrý nápad sdílet různé tipy na jednom místě, pohromadě a přehledně.
Jaká je dosavadní odezva?
ZaUč existuje teprve pár dní, ale zatím jsme se setkaly s pozitivní odezvou. Nejen od rodičů, ale i od studentů, kteří si tam taky našli své. Chodí nám taky nápady na to, co sdílet, za což jsme moc rády a všechny nápady vítáme.
(Tak tam nasdílejte Dobrý Zprávy, holky!)
Kateřina Mohelská, maminka na mateřské:
Jaké dobrovolné činnosti se věnuješ?
Věnuji se „snaze“ o šití roušek. Nemám vlastní stroj, nikdy jsem šít ani nezkoušela a mým největším úspěchem doteď bylo úspěšné přišití knoflíku. Ze začátku jsem zkusila pár roušek pro rodinu, abychom měli alespoň něco, čím se chránit. Zjistila jsem, že to docela jde, ale ručně to trvá dlouho. Tak jsem s partnerovou pomocí sehnala na zapůjčení šicí stroj a metodou pokus-omyl jsem jich ušila 14. Nejsou sice zrovna výstavní, ale o to v tuhle chvíli nejde.
Co tě k tomu přivedlo?
Prvotně to byla, přiznávám, trochu sobecká snaha ochránit sebe, partnera a své děti. Pak jsem si uvědomila, že víc než my potřebují alespoň nějakou ochranu lidé, kteří jsou tu pro nás a díky kterým všechno ještě stále funguje – zdravotníci, hasiči, policisté, prodavačky, poštáci a spousta dalších. Já sedím doma, flákám se na mateřské s druhým dítětem (smích), mám zdravé ruce, a tak by bylo prostě fér, abych alespoň touto cestou trochu pomohla a pokusila se zabránit dalšímu šíření nákazy.
Jakou máš odezvu od lidí?
Skvělou a jsem z toho nadšená! To, jak se umí semknout, když je to potřeba, je fantastické. Hned první den jsem návod na ušití roušky poslala své švagrové (následující respondentka, pozn. autora), o které vím, že má šicí stroj a hlavně dobré srdce. A trefila jsem se, už v tom jede taky. Po zveřejnění své fotky na sociální siti se mi ozvala kamarádka, zda nepotřebuji materiál na šití a že, ač ona sama šít nezvládne, má spoustu kontaktů v nemocnici a na poliklinice a bude ráda vše distribuovat. Je to také maminka, která pečuje hned o čtyři děti, a i přesto pomáhá. Všem, kterým není nastalá situace lhostejná a něco pro její zlepšení dělají, bych chtěla strašně moc poděkovat!
Zuzana Trhlínová, doktorka psychologie:
Jaké dobrovolné činnosti se věnujete?
Šiji roušky, pro rodinu, seniory, kamarády, zkrátka pro všechny, kdo je potřebují.
Co vás k tomu přivedlo?
Prostě jsem cítila, že bych měla víc pomoci, než jen svou prací, a když mi moje švagrová Kačka, která již roušky šila, poslala návod, jak na to, zkusila jsem to. Hned na mou první přišlo „Bravooo!“ od mého manžela, a tak jsem začala šít další. A pak další, s kolegyněmi v práci, také s dcerou Pavlínkou. Každý den šiju pro někoho.
Jakou máte odezvu od lidí?
Skvělou, projevy vděku, pochvalu, úctu za mou pomoc, radost, nebo jen obyčejný úsměv. To všechno je skvělé, samé pozitivní emoce.
Anna Kandlová, studentka:
Jakou dobrovolnou činnost vykonáváš?
Pracuji v dětském domově. Starám se o děti předškolního věku v době, kdy se vychovatelky musí věnovat starším školákům a učit se s nimi. Mám na starost asi šest malých holčiček. Kreslíme si spolu, hrajeme stolní hry a tak dále. Chodím s nimi i ven na zahradu, kde hrajeme na schovávanou.
Jak ses k tomu dostala?
Po nařízení vlády nám Pedagogická fakulta univerzity v Liberci, kde studuji, rozeslala hromadné e-maily. Byla v nich nabídka dobrovolnické činnosti. Řekla jsem si, že mám teď stejně volná dopoledne a měla bych pomoci, když můžu.
Víš o nějakých dalších místech, kde hledají pomoc?
V e-mailech od univerzity byla především nabídka na hlídání dětí zdravotníkům, kteří musí být v práci, pomoc ale hledají skoro všechna dětská centra. Existují i stránky, kde se můžete zapsat jako dobrovolník, pokud máte nějaké pedagogické vzdělání. Hodně lidí se ale jako já zapisuje přes stránky příslušných fakult, které vás umístí kdekoliv je potřeba a blízko vašemu bydlišti.
Anna Maria Šedivá, učitelka angličtiny:
Jaké dobrovolné činnosti se věnujete?
Tak od každého trochu. Měla jsem ve svém životě období, které pro mě bylo velikou zkouškou. V té době jsem zjistila, kolika lidem na mě záleží. Když jsem byla okradena, nabourala auto a ležela na JIPce, převezli mi věci, pomohli s dětmi, půjčili peníze na to nejhorší období. Snažím se syny vést stejnou cestou. Pomáhám hodně slovem, teplým čajem, setkáním. Hodně lidí mi svěřuje svoje potíže, strachy. Pokud nejde o vyloženou pomoc, stačí přece i udělat čaj a druhé vyslechnout. A to je teď potřeba.
Snažím se pomáhat jakkoli můžu, nejen teď v době nákazy. V lednu jsem požádala všechny kamarádky, aby si vytřídily oblečení a přinesly ho ke mně. Pak si vybraly, co se jim líbí od jiných, vzaly si to s sebou domů a zbytek jsme odvezly potřebným. Celkem to byly dva plné kufry auta. A teď, když už musím být zavřená doma, aspoň sdílím pozitivní zprávy ze světa na svém cestovatelském blogu Single Mother on the Road.
Honza Junek, Café Datel:
Jaké dobrovolnické práci se věnujete?
Od soboty dáváme pití a svačiny všem lidem ze zdravotnických, záchranných a bezpečnostních složek zadarmo. Od pondělí už nemáme žádný výdej pro veřejnost, jen občerstvení pro tyto lidi, na kterých aktuálně leží největší tíha odpovědnosti a chrání zdraví, životy a bezpečí nás všech. Od středy taky spolu s Petrem (Koubou) a jeho Fragaria Coffee vozíme kafe a sladké svačiny přímo na služebny – vždy po předchozí domluvě.
Co vás k tomu přivedlo?
Naše úvaha byla jednoduchá – přemýšleli jsme, jak můžeme v současné situaci pomoct a shodli jsme se na tom, že největší smysl dává dělat to, co umíme nejlíp – tedy dělat kafe a péct. Myslíme si, že každý by měl pomoct tak, jak nejlépe může a umí. My umíme dělat gastronomii, tak ji děláme.
Jakou máte odezvu?
Odezva je skvělá, dostáváme od záchranářů, hasičů, policistů a dalších spoustu úžasných reakcí, které nám dávají energii pokračovat, i když se sami bojíme o vlastní budoucnost. Nejvíc nám asi pomáhá, když lidé sdílejí naše zprávy dál, aby se dostaly k těm, jichž se týkají, a naše pomoc tak měla maximální efekt. A až tohle všechno pomine, určitě nám pomůže, když nás lidé podpoří třeba tím, že k nám přijdou na kafe, dají si náš vlastní gin od Martina Žufánka nebo si koupí tašku, kávové časopisy nebo cokoliv dalšího.
Takže lidi, hned jak to půjde, všichni do Datla!
Gabriela Trnová, manažerka/jednatelka, Inter Cars České Budějovice:
Jaké dobrovolné činnosti se věnujete?
Tahle naše aktivita ohledně roušek vznikla tím, že se kolegovi povedla sehnat celkem velká zásoba z Rakouska. Jelikož jsme členové jednoho politického hnutí, dokázali jsme celkem rychle dát dohromady tým lidí, kteří roušky okamžitě začali rozvážet všem, co je potřebují. Politika šla v tu chvíli stranou.
Co vás k této aktivitě vedlo?
Přece to, že se potřebujeme všichni nějak chránit. A tak jsme se rozjeli na všechna důležitá místa. Domovy důchodců, policie, hasiči, charity, obchody, ale i přímo lidé, kteří nás o roušky požádali. Byly to zhruba tři dny maximálního nasazení.
Jakou máte odezvu?
Právě ta odezva byla tím, co mě celé dny pohánělo dál a dál. Kolikrát jsem měla i slzy v očích, když mi lidé vyprávěli, jak moc roušky potřebují. Druzí zase dokázali tak krásně pochválit naši snahu… Za mě to byly tři naprosto úžasné dny. Strach z viru jde stranou, je třeba pomáhat slabším a těm, co jsou mu vystaveni tváří v tvář.
Autor: Jan Rillich
Redakčně kráceno.
Foto: fb Café Datel, pixabay.com