Nálada, kterou pociťujeme začátkem adventu až do konce kalendářního roku nebo Tří králů je v lecčems pozoruhodná. V rámci často kritizovaného konzumu Vánoc se dá v tomhle období ve vzduchu zachytit i jistá kritika k vánočnímu myšlení. Lidi jako by měli pocit, že jsou v tuhle část roku povinni chovat se dobrosrdečněji a laskavěji. Jak to máme vnímat?
Na první dobrou to zní úplně katastrofálně, ale nezačíná všechno dobré v nás právě jakýmsi smyslem pro povinnost, dokud se to nestane naší pevnou a neodmyslitelnou součástí? Sám Ježíš, jak jeho příběh popisuje například Matoušovo evangelium, měl hromadu práce s vtloukáním zásad desatera a jeho učení do hlav učedníků vůbec. Ti se nejdřív cítili povinni ho poslouchat, neboť byl spasitelem, dokud se to v nich neusadilo, a od té doby podle toho jednali se samozřejmostí.
Přelom kalendářního roku je naopak doprovázen všudypřítomným, ale přesto úžasným klišé: „Hodně štěstí a zdraví do toho novýho roku“. Ať už se koukáte na benefiční koncert na ČT, na zprávy nebo na silvestrovský derby mezi veterány pražských fotbalových S. Na paměti je při tom potřeba udržet, že bychom se tak měli chovat po celý rok, a nepřát ostatním to nejlepší jen na Vánoce, narozeniny, jmeniny a Nový rok.
Další věc, již je potřeba neustále připomínat a apelovat na její nezapomínání je fakt, že se máme dobře. A to až tak dobře, že jsme se nikdy v historii nejspíš neměli líp. Problémy jsou jen v nás, a to přímo v našich hlavách, které podvědomě vytváří strachy, které nejsou oprávněné.
Stres, původně pomocník, který se aktivoval v případě, že byl pravěký lovec například atakován predátorem, aby dočasně zvýšil lidskou schopnost přežití tváří v tvář smrtelnému nebezpečí a po jeho pominutí se vypnul, je v dnešní zrychlené době aktivován častěji a častěji, mnohdy bez pauzy. A nehrozí-li nám zrovna v centru Prahy tygr, což se moc často nestává, je nástrojem v dnešní bezpečné době spíše škodlivým než nápomocným. Nemáme od něj pokoj, ale je jen na nás, zda se ho naučíme vypínat a zapínat, nebo alespoň ovládat.
Důležitou příčinou je neustálý strach o soud ostatních. Podvědomě si tak nějak pořád myslíme, že se na nás ostatní budou koukat skrz prsty, budeme-li něco dělat jinak. Jak říká Nicole v posledním dokončeném románu F. Scott Fitzgeralda Něžná je noc:
‘Most people think everybody feels about them much more violently than they actually do—they think other people’s opinions of them swing through great arcs of approval or disapproval.’
Přeloženo mnou (kvůli lenosti hledat oficiální překlad):
‚Většina lidí si myslí, že se na ně ostatní dívají daleko radikálnějším pohledem, než tomu doopravdy je–předpokládají, že názory ostatních na ně samotné se neustále kývají v extrémních obloucích souhlasu nebo nesouhlasu.‘
Často tíhneme přesně k tomu, co Nicole nastiňuje. Nebojme se trochu vybočovat. Všichni víme, že jsme každý jiný, alespoň o trochu, jako naše otisky prstů. Žijme slušně, ale originálně, podle toho, co naše štěstí vyžaduje, a pojďme mu naproti. Nikdy totiž nemůžeme přesně vědět, co si o nás ostatní myslí. A pokud se chováme podle našeho nejlepšího svědomí, dobří lidé si budou myslet jen dobré. Ostatním není třeba něco dokazovat.
Žijeme ve skvělé době a je to jen naše zásluha. Zásluha nás, lidí. A nikde není psáno, že to nemůže být ještě lepší. Jen je třeba na tom pořád dál a dál pracovat. Není to důvod k veselejšímu myšlení?
Autor: Jan Rillich
Foto: pixabay.com
