Slovácký verbuňk, jeden z nejvýraznějších mužských tanců na Moravě, je už přes dvacet let zapsán na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO. Živoucím důkazem, že verbuňk stále žije, je Soutěž o nejlepšího tanečníka slováckého verbuňku, která se už desítky let koná na Mezinárodním folklorním festivalu ve Strážnici. Letos v ní potřetí zvítězil osmadvacetiletý Martin Vašulka z Kyjova. V rozhovoru popisuje svou cestu od dětských začátků přes náročné tréninky až po proměnu svého přístupu – od techniky k emocím a osobnímu prožitku.
Kdy a jak jste se k verbuňku dostal?
K verbuňku jsem se dostal už jako malý kluk, kdy jsme s dětským folklorním souborem Kyjovánek, kam jsem chodil, jeli do nedalekých Kunovic. Tam se konala dětská verbířská soutěž. Tehdy ještě nebyla rozdělena na regionální kola – fungovalo to tak, že se vedoucí dětských souborů znali, kamarádili se a posílali tam své tanečníky. Tak padla zmínka, jestli by si kluci z našeho souboru nešli taky zkusit verbovat.
V té době jsme už verbuňk alespoň trochu znali. Před soutěží nás myslím tak jednou navštívil Pavel Růžička, aby nám ukázal, jak se tančí. Na soutěž nás jelo opravdu hodně a pro většinu z nás to byla první větší zkušenost s verbuňkem. Myslím, že jsme si z Kunovic odvezli dokonce tři ocenění. Pravda je, že dětský verbuňk je spíš o celkovém projevu – tehdy jsme byli zvyklí vystupovat, takže se nám celkem dařilo.
Přešla tedy vaše cesta k soutěži pro dospělé rovnou z té dětské?
V podstatě ano – velmi mě to chytlo, a tak jsem se po letech v dětské soutěži posunul dál.
V čem spočívá příprava nebo trénink na verbířskou soutěž?
Postupně jsme tomu s kluky začali dávat víc a víc. Učili nás starší kluci ze souboru, radili nám a vedli nás.
Dospěl jsem k tomu, že když chce člověk tancovat verbuňk tak, aby to dobře vypadalo, musí mu opravdu hodně dát. Jednak fyzicky – aby celý výstup proskákal a udýchal. Někteří tanečníci se pak navíc hodně zaměřují i na zpěv – aby měli čistý hlasový projev. Mně osobně to nedělalo nikdy problém, protože se věnuji muzice a zpíval jsem vždycky často. Jiní ale chodí na lekce zpěvu, protože hlas ještě nemají tolik vycvičený. Pak je tu samotné provedení cifer – u netanečníků to bývá nejtěžší část. Chce to mít pro tanec cit, a hlavně tomu věnovat čas.
Kdy obvykle začínáte s přípravou na regionální kolo nebo finále ve Strážnici?
Dřív jsem trénoval hodně intenzivně. Když jsem poprvé vyhrál, byl to už několikátý rok, co jsem trénoval opravdu pravidelně– několikrát týdně jsem chodil do zrcadlového sálu a dával si náročné tréninky. Postupem času si ale člověk na některé věci dojde sám. Letos jsem na regionální kolo vůbec netrénoval – ale to neznamená, že bych to vzal na lehkou váhu. Těšil jsem se na to a připravoval jsem se hlavně v hlavě – promýšlel jsem si to, soustředil se na pocit z tance. Na finále ve Strážnici už jsem se ale připravoval pár týdnů dopředu. Sice nebyl moc čas, ale snažil jsem se, protože mi záleželo na tom, aby ten výkon měl úroveň.
Statistiky ukazují, že příprava je u každého tanečníka dost individuální, ale u těch zkušenějších se očekávají stále lepší výkony a tím i delší příprava. Co si o tom myslíte?
To určitě, ale pořád je to především o pocitu z tance. Verbíř musí mít tanec zažitý, aby výsledek vypadal přirozeně. Věřím, že někdo může dojít do finále, aniž by trénoval, a přesto předvede skvělý výkon. Někdy to ani není poznat – jde o přístup, který si člověk k verbuňku vybuduje.
Máte nějaký osobní rituál před vstupem na jeviště?
Snad jen protáhnutí. Ale takovým jedním společným „rituálem“ se stala sklenička vína, kterou nám organizátoři nabídnou těsně před výstupem při představování. To máme už všichni zažité a patří to k tomu.
Jak na vás letos působila atmosféra Strážnice a soutěže?
Pro mě to byla asi nejlepší Strážnice, jakou jsem zažil. Možná to bylo tím, že šlo o 80. ročník – už od začátku bylo na amfiteátru plné hlediště a atmosféra byla skvělá. Navíc nebylo takové horko jako jiné roky a počasí bylo na konec června mnohem snesitelnější. Muzika mi sedla, v zákulisí panovala skvělá nálada, s kluky jsme se pak setkali i po soutěži. Velmi rád na to vzpomínám.
Myslíte si, že to bylo letos jiné než ta předchozí vítězství, už tím, jak byl letošní ročník festivalu velkolepý a bylo možné napotřetí vyhrát soutěž?
Určitě to bylo jiné. Když jsem v roce 2019 vyhrál poprvé, vůbec jsem to nečekal a očekával jsem výhru u úplně jiných tanečníků. Taky jsem byl tehdy hodně technicky zaměřený, měl jsem k tomu především sportovní přístup.
Postupně se ten pohled změnil. Říkal jsem to i moderátorovi Ladislavu Šimečkovi, který nás vždy před soutěží zpovídá, aby o nás mohl říct pár slov. Letos jsem mu řekl, že jsem především rád, že tam můžu být. Už to není jen o tom fyzickém výkonu, ale i o vnímání toho tance a jestli se dá v té intepretaci nalézat i něco nového.
Jaké byly vaše pocity po vystoupení?
Překonalo to má očekávání. Snažil jsem se podat nejlepší výkon, jaký šel. Už sice necítím, že bych tančil tak technicky dobře jako dřív, věřím, že
dřív jsem zvládl víc, ale celkový projev a výraz to mohly posunout dál. Na porotu i diváky tu může zanechat obrovský dojem.
V čem podle vás spočíval letošní úspěch, bylo to výběrem písně, projevenou emocí či něčím jiným?
Byla to kombinace více věcí. Dobře vybraná píseň s pomalým začátkem, který mi sedí a mám je raději, zvládnutá problémová místa i dobrá spolupráce s muzikou. Někdy je to i o štěstí – když si všechno sedne, výsledek pak může stát za to.
Pocházíte z Kyjova – čím se liší verbuňk z Kyjovska od ostatních regionů?
Kyjovský verbuňk je hodně poskočný, skákavý a dynamický. Oproti třeba Uherskohradišťsku, kde se tancuje spíš při zemi, my pořád držíme rytmus a hodně skáčeme. To může být často dost náročné. Navíc u nás bývá zvykem zpívat dvě sloky, což je obtížné na dech. Člověk si musí umět rozvrhnout síly, aby mu zbylo dost na závěrečnou frišku. I to dělá náš verbuňk specifickým a má svou náročnost, kterou však má každá regionální varianta.
Máte rád i jiné tance z Kyjovska – třeba skočné nebo slovenské?
To ano, ať už jako tanečník nebo muzikant. Když naše generace skončila ve Slováckém souboru v Kyjově, kde jsme tancovali po působení v Kyjovánku, založili jsme si příležitostnou taneční skupinu, se kterou vystupujeme třeba na festivalech a jiných akcích. Chuť tancovat máme i nadále.
Jak podle vás vnímá mladá generace folklor, ať už z vašeho vlastního pohledu mladého člověka a verbíře, tak i v rámci okolí? Myslíte si, že má aktuálně stále váhu?
Upřímně už se nepočítám mezi úplně mladé – pod námi už je generace, která to vidí zase jinak. Folklor ale za mě může být rozhodně víc než jen koníček. Tady na Slovácku, i celkově na Moravě je často běžné, že když někdo chodí do souboru, tak zároveň žije i tradicemi své vesnice nebo toho regionu, a to z toho dělá víc než koníček.
Na Slovensku mají často jen soubor, a to je většinou vše – u nás je to propojené s komunitou, což z toho dělá něco víc. Moje okolí to vnímá podobně, protože mám kolem sebe tu bublinu lidí tím, že jsem se tomu od dětství dost věnoval a rád se k tomu vracím. Nemyslím, že by to vymizel. Folklor se sice vyvíjí, ale nemám pocit, že by vymíral.
Pomáhá podle vás soutěž ve Strážnici udržovat verbuňk a folklor obecně? Má i nějaké stinné stránky?
Rozhodně soutěž folklor podporuje a rozvíjí. Zároveň ho ale posouvá do trochu jiného prostoru – je to přeci jen soutěž, kde klade důraz na výkon a estetiku a dostává se do rozpoložení, v které by ji asi někteří nechtěli, ale tak to je. Zápor, který v tom vidím, je ten, že některé kluky to může odradit a poté nechtějí verbuňk tancovat. Hlavně ty, kteří začínají později – třeba ve dvaceti, kteří vzhlížejí k tanečníkům soutěže, kde většina tančí odmala a buduje si vztah k verbuňku skrz taneční čísla v souborech a zábavy. Když se začnou dospělí začátečníci se zarytými soutěžícími ze Strážnice porovnávat v rámci techniky verbuňku, připadají si nedostateční. Soutěž je pak může spíš odradit než motivovat.
Máte nějaký verbířský vzor?
Vyloženě vzor asi ne, ale hodně lidí mě za ten čas, co verbuji, ovlivnilo. Zmínil bych Martina Jelínka, který mě učil už jako malého, nebo Tondu Žmolu, u kterého se mi líbí jeho přístup i styl k samotnému tanci. Na Uherskohradišťsku posunul verbuňk dynamicky i v čistotě provedení. Skvělých verbířů bych ale mohl jmenovat spoustu.
Plánujete se zúčastnit i příští rok?
Asi jen už jako divák. Existuje sice jen nepsané pravidlo „třikrát a dost“, ale zatím jsem o tom nepřemýšlel. Přeci jen je to opravdu nedávno, co skončil tento ročník. Navíc už ani pomalu nevím, jakou písničku bych si vybral.
Co byste poradil začínajícím verbířům?
Poslouchejte ty, kteří vás verbuňk učí – pokud opravdu mají zkušenosti a do Strážnice na soutěž se několikrát dostali, je to skvělá příležitost. Je opravdu lepší se učit od nich než z videí na YouTube a často se ten rozdíl pozná.
Závěrem trochu filozofická otázka – kdybyste měl verbuňk popsat jednou frází, jaká by to byla?
Na slovíčkaření moc nejsem, ale řekl bych, že je to takové koření života. Ne vyloženě smysl – těch má člověk víc – ale pro mě je to takové okořenění oproti tomu, co běžně dělám.
Autorka: Anna Sládková
Editorka: Soňa Lichtenbergová
V době globalizace, technologického pokroku a kulturní uniformity se nabízí otázka: má folklor v současném světě ještě své místo?
Máte rádi naše dobrý zprávy a chtěli byste nás nějak podpořit? Prostřednictvím drobného příspěvku na náš transparentní účet můžete jednorázově či pravidelně pomoci Dobrým Zprávám se i nadále rozvíjet.
Foto: Jitka Staňková, NÚLK, Adamcovi, František Gajovský
