Svou první knihu vydala v osmnácti. Nazvala ji Převozník. Ve světě plném beznaděje, zbídačeném po poslední válce, v ní dostane pětice mladých lidí možnost zúčastnit se tajného experimentu. Ocitnou se v bezprostřední blízkosti smrti a vrhnou se do objevování zrádných světů uvnitř lidského podvědomí. Tam ale příběh nekončí. V současné době totiž Zuzana pracuje na druhém díle. O tom, jaká byla její cesta k vydání první knihy, co by neměl mladý spisovatel podcenit, i o tajemném světě Převozníka se rozpovídala v našem rozhovoru.
Jak vznikl námět Převozníka? Co tě inspirovalo?
Nejdříve mě napadl motiv řeky, ale než se mi v hlavě začal rýsovat příběh a než jsem ve škole při hodině chemie napsala první stránky, uběhlo několik měsíců. Co mě inspirovalo? To vlastně ani sama pořádně nevím. Původně jsem zamýšlela Převozníka napsat jen jako povídku do jedné sci-fi soutěže a líbilo se mi právě použít ten mýtický obraz řeky jakožto hranice mezi životem a smrtí. Z několika hlavnějších postav, které se v knížce vyskytují, v povídce měla vystupovat jen jedna a děj se měl víceméně odehrávat pouze v onom okamžiku před smrtí v podvědomí hlavního hrdiny. Jenže postupem času se do konceptu začalo nabalovat více postav, každá potřebovala nějaké zázemí a já zase potřebovala, aby svět podvědomí a všechny hrůzy, s nimiž se v nich postavy setkávají, odrážely a umocňovaly i hrůzy, které se dějí ve všední realitě všech těch postav. Z toho pak asi vyplynula ta ponurost. Každopádně, když jsem dala Převozníka přečíst své prababičce, docela ji ta ponurá atmosféra vyděsila, pamatuju si, že mi pak říkala: „Ale Zuzanko, já myslela, že jsi měla veselý dětství.“
A když jsi měla dopsáno, začala jsi ho nabízet vydavatelstvím?
Když jsem začala Převozníka nabízet nakladatelstvím, byl už dopsaný, nebo alespoň jeho první verze. Oslovila jsem dvě velká nakladatelství, kde to neklaplo, a tak jsem zkusila nakladatelství Pointa. U Pointy to funguje tak, že kniha nejprve musí projít předprodejem. Pokud si ji předobjedná dostatek čtenářů a zafinancují se tak náklady na její výrobu, můžete začít na knize pracovat se svým redaktorem, korektorem, grafikem a sazečem.
Myslím, že spousta lidí netuší, jak vzniká třeba takový knižní přebal. A právě na obálku Převozníka jsem slyšela spoustu chvály. Vybírala jsi motiv sama, nebo ti nakladatelství nabídlo nějaké možnosti?
Tu obálku zbožňuju! U Pointy je super, že i vy jako autor máte na vizuál své knížky velký vliv. Na Pointě si můžete vybrat z velké spousty grafiků a ilustrátorů. Já oslovila Martina Stehlíka, protože se mi moc líbilo jeho portfolio. O obálce jsem měla určité představy – chtěla jsem, aby na ní byla řeka, a chtěla jsem tam mít i větu „Nikdy nevstupuj do řeky, na jejíž konec nedohlédneš.“ S většinou prvků pak přišel sám Martin – s těmi těly v řece, s velrybou jako symbolem snění, myslím, že i s kolibříkem na zadní straně obálky. Spolupráce s ním byla prostě skvělá. Od začátku jsem věděla, že pokud jednou vyjde i druhý díl, obálka bude laděna dočervena, a tak jsme se u prvního dílu rozhodli pro tyrkysovou škálu barev.
Je podle tebe těžké vydat jako začínající mladý autor svou prvotinu? Setkala ses s nějakou nedůvěrou kvůli svému věku?
Myslím, že těžké to je. Jednak protože vydat knihu neznámého autora je pro nakladatele risk, který se často nemusí vyplatit, ale taky protože zkrátka člověk takhle na začátku ještě nemusí být moc vypsaný a potřebuje poradit, kde má jeho text slabiny, co by chtělo upravit a podobně. S nedůvěrou kvůli svému věku jsem se asi přímo nesetkala, i když bych vlastně takovou skepsi chápala. Myslím, nebo spíš doufám, že psaní se přece jen s věkem a stránkami, které má člověk za sebou, zlepšuje.
Existují například nějaké internetové skupiny, kde by se mohli mladí autoři vzájemně podporovat?
Existují různé facebookové skupiny, ale za sebe musím říct, že v nich moc aktivní nejsem. S ostatními autory se sledujeme na instagramu, často vidím, že někteří při propagaci svých knih spojí síly a uspořádají například různé knižní štafety a autorská čtení. Nedávno jsme s Miou Abrahámovou, která u Pointy vydává už svou druhou povídkovou sbírku, taky jedno takové online autorské čtení ukuly a bylo to moc fajn.
Ty teď píšeš druhý díl, jak to jde? Na co se mohou čtenáři těšit?
O dost hůř než jednička, ale jde to. Je to těžší, protože tu musím všechno, co jsem v jedničce načala, pořádně vysvětlit a uzavřít. Můžu slíbit, že ve dvojce bude určitě hodně Martina Strausse, prvního převozníka, a odhalování jeho minulosti.
Vidíš se v některé z postav? Ke komu máš jako člověk nejblíž?
To je těžké. Když nad tím tak přemýšlím, přijde mi, že ty postavy toho v sobě ze mě moc nemají, což zní asi zvláštně, když jsem je napsala. Možná mi je blízké to, jak si benjamínek Petr ze všeho, když je nejhůř, dělá srandu. Ale musím říct, že mou nejoblíbenější postavou je právě zmiňovaný Martin Strauss. Nemyslím teda jako člověk, ale spíš že mě hrozně baví jeho postavu psát, je to takový ten tajemný rozervanec.
Chtěla bys podobný příběh jako ten z Převozníka zažít na vlastní kůži?
Na jednu stranu si říkám, že objevovat světy podvědomí by musela být prostě bomba, ale na druhou stranu jsem celkem posera, takže pokud bych neměla jistotu, že mi nic nehrozí, v žádném případě bych něco takového zažít nechtěla. A v převozníkovské realitě bych nechtěla žít už vůbec.
Jaký máš proces při psaní? Máš nějaká vyhrazená místa nebo časy, kdy se ti dobře píše?
Snažím se psát, kdykoli je čas. Jedničku jsem začala psát asi dva týdny před tím, než byly kvůli covidu poprvé zavřeny školy. Pamatuju si, že mě to hrozně chytlo, pořád jsem musela psát – doma, někdy při hodinách ve škole, ve vlaku… Pak během karantény jsem psala prakticky pořád. Teď ráda píšu mezi přednáškami v naší univerzitní knihovně. Psaní prvního dílu byl trošku takový freestyle, ale teď se snažím být systematičtější, rozplánovat si děj, dělat si poznámky, protože je to zkrátka výhodnější. Zrovna nedávno jsem se nemohla dopídit, jestli jedna z postav byla v minulosti vdaná, zasnoubená, nebo ani jedno z toho. Listovala jsem jedničkou a tu informaci pořád nenacházela. Nakonec jsem si z kamarádů, kteří se zrovna na Převozníka chystali, vytvořila pátrací tým a jeden z nich naštěstí našel odpověď. Takže teď už vím, jak je důležité si poznámky opravdu dělat systematicky.
Máš na závěr ještě nějakou radu pro začínající spisovatele?
Ať se nevzdávají a nenechají se odradit hned po prvním odmítnutí. A asi to je klišé, ale ať prostě píšou a píšou a nenechají si zkazit chuť ke psaní. Zároveň je ale myslím fajn dát leckdy od textu stranou emoce, nebát se škrtat a nechat si poradit.
Autor: Vendula Berčková
Velmi nadějným mladým spisovatelem je také Lukáš Malý. Rozhovor o jeho románu Lyceum si můžete přečíst zde.
Máte rádi naše dobrý zprávy a chtěli byste nás nějak podpořit? Prostřednictvím drobného příspěvku na náš transparentní účet můžete jednorázově či pravidelně pomoci Dobrým Zprávám se i nadále rozvíjet.
Foto: Zuzana Pokorná
