V primě, možná v sekundě, to mi bylo tak dvanáct, jsem v hodině českého jazyka dostala za úkol napsat sloh na téma: Můj hrdina. Vybrala jsem si Mistra Jana Husa! Vážně. Husitství, Jan Hus a Jan Žižka mne totiž jako Jihočešku fascinovali odmala.
zdroj: g.cz
A díky Vávrovým filmům s dalším Mistrem – Martinem Štěpánkem, díky tomu, že polovina rodiny pochází z Táborska, díky tomu, že jsme s rodiči jezdili na Šumavu přes Husinec a nezapomněli jsme se zastavit v Husově rodném domě, díky tomu všemu mě nepřestával fascinovat po celý život.
Představovala jsem si, jak asi vypadal. Byl malý a zavalitý, jak se vypráví, nebo vysoký a štíhlý, jak ho malovali Brožík a Mucha? Kudy chodil v zimě v létě do školy z Husince do Prachatic? Jak se kluk, který vyrůstal ve venkovském stavení na dohled od kostela ve dvou malých místnůstkách, dostal z pohraničí až na Vysoké učení pražské? Jaká síla ho hnala celý život vpřed, jaká víra ho musela vést a ukazovat mu, kudy jít a co je správné? Co skutečně stojí za oběť?
Jan Hus, Jeroným Pražský, Jan Palach, Jan Zajíc… Je mezi nimi rozdíl pěti a půl století. Ale to je rozdíl jediný. I to, co je s spojuje, je trojjediné. Láska k pravdě, úcta k pravdě a obrana pravdy až za hrob.
„Protož, věrný křesťane, hledaj pravdy, slyš pravdu, uč sě pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdy až do smrti: nebť pravda tě vysvobodí od hřiecha, od ďábla, od smrti dušě a konečně od smrti věčné, jenž jest odlúčenie věčné od milosti Božie…“
/Jan Hus, Výklad viery, 1412/
Autor: Štěpánka Kotrbová
