Jiří Pavel – muž pro mě ještě před pár lety zcela neznámý jako osoba, ale přeci jenom jsem o něm častokrát slýchávala. Neslyšela jsem přesně jeho jméno, ale slyšela jsem slovo hrdinové. Ano, slovo hrdinové, kam Jiří Pavel zaručeně patří, mi bylo říkáváno velice často. Živě si vybavuji, jak mi můj tatínek v dětství vyprávěl právě o válečných hrdinech. Jeho vyprávění a popisování válečné a poválečné doby mě natolik zaujalo, že jsem si vytvořila k těmto dobám pouto. Ve svém dětství jsem však netušila, že i o Jiřím Pavlovi je toto vyprávění.
Se jménem tohoto muže a s jeho životním příběhem jsem se seznámila asi tak dva roky zpět a neuvěřitelně mě zaujal. Chci vám ho tedy sdělit a vzpomínejme na muže, který bojoval společně s jinými hrdiny za naši zemi. Na tyto hrdiny by se totiž nemělo nikdy zapomenout.
Jiří Pavel se narodil roku 1922. Jeho rodiče ho vedli ke katolické víře.
V roce 1939 začal slýchávat věty nesoucí s sebou téma o odchodu z vlasti a začátek bojů proti nacistům. Toto téma bylo velice časté v hovorech mezi tehdejšími mladými muži v okolí Jiřího, ale k odchodu se nakonec rozhodli pouze dva, Jiří Sochor a právě také Jiří Pavel.
Proč se Jiří Pavel rozhodl k odchodu? Den 15.3. 1939 o tom rozhodl. Den, kdy Jiří viděl při návštěvě Prahy projíždět jednotky nacistů. Určitě jste si spočítali, kolik bylo v tu dobu Jiřímu let. Bylo mu pouhých sedmnáct. Teprve sedmnáctiletý kluk se rozhodl, že začne bojovat za svou vlast. Když se podívám na dnešní sedmnáctileté lidi v mém okolí, říkám si, zda by toho byl někdo také schopen. Nedokážu si na to odpovědět, ale nějaké to tušení mám.
Zpět k Jiřímu. Byl obyčejný školní den a Jiří místo toho, aby šel do školy, zanechal svým rodičům dopis na rozloučenou, ve kterém oznamuje odchod. Cesta vedla přes Slovensko, Polsko, Podkarpatskou Rus, Maďarsko a Jugoslávii do Francie, kde se chtěl zapojit do bojů proti nacistům. Cesta to nebyla jednoduchá. Několikrát byl uvězněn. Byl mu dokonce zabaven jeho zápisník s podrobným popisem cesty. Při velkém štěstí se ale nedostal do špatných rukou, protože kdyby se dostal, cestu by nikdy nedokončil.
Po vyřešení těchto problémů se naskytl další, nízký věk. Jeho nízký věk mu bránil náboru do cizinecké legie. Nakonec však přihlášku získal a pětiletý závazek do cizinecké legie mu byl schválen.
Velikonoce roku 1940. V tuto doby se Jiří vydal se svým přítelem na dovolenou do Paříže. „Když jsem se vrátil, bylo mi řečeno, že kvůli svému nízkému věku musím být přeložen zpět do Adge k 3. pluku 4. roty.“ Na tomto místě byli všichni, kterým nebylo ještě 18 let. Zde se dokonce seznámil s pozdějším parašutistou Opálkou, který zahynul v roce 1942 v kostele sv. Cyrila a Metoděje.
Rok 1941. Jiří Pavel začíná působit u jednotky, která brání případným německým výsadkům. Na sklonku roku mu bylo oznámeno, že byl vybrán do parašutistického výcviku.
Obléhání Dunkerque. Tam byli povoláni i českoslovenští vojáci. U tohoto obléhání zůstal Jiří Pavel až do konce války.
Návrat do Prahy, do své rodné vlasti, nebyl nejšťastnější. Když se vyptával na své rodiče, bylo mu sděleno, že byl prohlášen za mrtvého. Toto mylné tvrzení bylo z jednoduchého důvodu. Jeho rodičům hrozilo vězení, takže díky pochopení místního četníka byla smrt syna záchranou před vězením. Jiří Pavel si teprve v tu chvíli uvědomil, co jeho rodičům hrozilo.
Po návratu si musel samozřejmě najít práci. Uživit se v režimu, kde mu nebylo přáno, bylo pro něj velice obtížné. Neustále byl pod dohledem komunistické tajné policie. Byl několikrát zadržen a vyslýchán.
Po okupaci roku 1968 se společně s manželkou rozhodl odjet do Anglie. Z této země jeho manželka pocházela. Jeho druhý návrat do vlasti, do svobodné vlasti, mohl být až v roce 1990. V České republice žil až do své smrti.
Mnoho lidí, kteří ho znali na něj vzpomínají jako na velice skromného a srdečného muže. Nikdy nepřestal věřit lidem. Jeho laskavost je vidět i na opravě chátrajícího pomníku v britském Leamingtonu, na jehož opravu finančně přispěl. Jiří Pavel byl velice slušný člověk a nikdy neuhnul. Byl v mnoha ohledech tvrdý jako skála a vždy stál za spravedlností.
Autor: Kateřina Baťková
