Na tváři se mi objeví nakažlivý úsměv, jak se nápis nad hlavním vchodem do O2 Universa stále zvětšuje. Comic-con Prague 2023, stojí na ohromné oranžovožluté ceduli roztažené po celé délce budovy. V ten moment je mi úplně jedno, že jsem tu sama. Kolem mě proudí davy filmových, komiksových a herních postav, a já vím, že jakmile se dostanu dovnitř, sama už nebudu. Ti všichni lidi okolo jsou pro dnešek mými přáteli. Pojí nás totiž jedna zásadní věc – jsme zcela nefalšovaní, pošahaní nerdi.
Špatná nálada z událostí předešlého dne mě s každým krokem opouští. Vím, že moji přátele, se kterými jsem se tu měla setkat, nakonec nedorazí. Čeká mě tak devět dlouhých hodin na jedné z největších akcí v republice, kde budu úplně sama. A najednou mi to už vůbec nevadí. Pokračuji ze stanice metra Českomoravská směrem k O2 Universum a spolu se mnou se táhne dav lidí. Teda, na první pohled všeho jiného než lidí.
Už v metru se mnou jely dvě anime postavy a jen co jsme dorazili na cílovou stanici, ocitla jsem se venku v obklopení skřítků, elfů, robotů, superhrdinů a všeho možného. Krapet mě zamrzí, že jsem letos žádný kostým nevymyslela. Rozhodnu se to ale nijak neřešit a s vidinou všech těch stánků přetékajících fanouškovskými předměty a oblečky sama sobě slibuji, že když najdu nějaký kousek, koupím si ho a převleču se do něj.
Po menším infarktu, kdy mi došlo, že mám vstupenku pouze v mobilu a všichni okolo mě jí mají vytisknutou, se na turniketu rozsvítí zelená. A já si připadám, že jsem spíš než turniketem prošla teleportačním portálem na zcela jinou planetu. Na místo, kde celosvětové problémy nahradily Funko Pop! figurky, kde neexistují žádné společenské statusy, ale především na místo, kde můžu dělat vše, co mě baví, aniž bych se cítila divně. Vítejte ve světě geeků, gamerů, nerdů a anime fanoušků. Vítejte na Comic-conu.
Plán je jasný. V mobilu mám stažený program a vyznačené vše, co chci vidět. Podstatou celého Comic-conu jsou různé besedy, přednášky, meetingy a všelijaké doprovodné akce. Jako první vstupuji do jednoho z mnoha menších sálů, který bych přirovnala k modernější a útulnější školní třídě, jenom bez lavic. Čeká mě čtyřicetiminutová beseda s Pavlem Dobrovským a Martinem Bachem z herního časopisu LEVEL.
Zcela upřímně jdu na besedu s tím, že jsem si o časopisu googlila informace sotva před vchodem. Proto mě potěší, když dostávám zdarma jeden ze starších výtisků a můžu se podívat, na jakém principu je založen. Důvod, proč tam ale sedím, je název přednášky – LEVEL uvádí: O hrách a lidech a o knize. Můj strach z neznalosti náhle mizí, když se začínáme bavit o jejich knize založené na rozhovorech s herními vývojáři z celého světa.
Celá konverzace se vede na téma jak správně udělat rozhovor. Moje novinářská dušička plesá a z celé debaty odcházím fascinovaná. Jako studentka žurnalistiky jsou rozhovory něco, čemu se pravděpodobně nevyhnu, a tady jsem dostala tip, jak je vést se sortou lidí, jakou je parta fakt nadupaných hlav vytvářejících hry všeho druhu. Kromě toho byli jak Dobrovský, tak i Bach správně založení geekové a celé to působilo jako pokec s kamarády. Přesně proto Comic-con zbožňuji. Vše je přátelské, bez zbytečných formalit.
Celá nadšená přebíhám hned do vedlejšího sálu na další debatu, tentokrát s redaktorem nakladatelství Fragment Vojtěchem Záleským a redaktorkou CooBoo Alenou Michalíkovou, na téma Fenomén YA literatury (young adult, pozn. red.). Bohužel ale musím odejít dřív, a to kvůli hlavnímu bodu mého programu. Za pár minut totiž v hlavním sále, ve stejném prostoru, dýchat stejný vzduch, bude Dan Fogler.
Proplétám se mezi haldami fiktivních postaviček a dobíhám ke dveřím sálu pár minut po oficiálním začátku. To, co na mě čeká, se mi ale moc nelíbí. Zastavuje mě ruka pořadatele. Dovnitř prý nemohu, protože už je plno. Sakra. Už se otáčím na patě, rozhodnutá, že se vrátím zpátky na literární besedu, z níž jsem odešla, když vtom vychází z místnosti druhý pořadatel. Se slovy „ještě deset lidí“ se podívá nejdřív na svého kolegu, pak na mě. Zklamání střídá úleva, když vcházím dovnitř.
Hvězda filmů Fantastická zvířata a jedna z hlavních postav mého oblíbeného seriálu The Walking Dead (Živí mrtví) se teď nachází jenom pár metrů ode mě. Hází vtípky, jako bychom byli všichni staří známí, a vypráví o svém životě hollywoodského herce. V ten moment, kdy ho tak poslouchám a směju se, mi dochází jedna zásadní myšlenka: Všichni v tomto sále, na této akci, jsme jenom lidé se stejnou vášní. Já, Fogler i ten týpek v kostýmu Super Maria vedle mě. A je to přesně tenhle okamžik, kdy si uvědomuji jedinečnost tohoto festivalu. Vždyť já si to tu sama užívám možná ještě víc, než s někým dalším.
Po skončení opouštím hlavní stage a rozhodnu se jít tam, kam mě nohy zavedou. Cestou míjím stánek s Pokémony a zcela náhodně si tak plním svůj slib z rána, když dostávám papírovou čepici Pikachua. Kostým by byl. Za pár minut se ocitám na místě, které jsem si chtěla nechat sice až na konec, ale když už tam přece jsem, porozhlédnu se. Jednou z velkých součástí akce je prostor mnou označený jednoduše jako herna. Popravdě je tato sekce to, co dělá Comic-con Comic-conem. Místnosti jsou zaplněny všemi možnými herními automaty se starými arkádovkami z osmdesátek, nejnovějšími konzolemi, plazmovými televizemi, nadupanými hernímy sety, ale také stoly s deskovými hrami od A do Z.
Náhodou se ocitám před herním stolem. Panel postavený vedle něj zaujme mou pozornost. Dračí hlídka, píše se tam. Jednodušší, zato stejně propracovaná verze jedné z nejstarších RPG (role-playing game, pozn. red.) her vůbec – Dungeon and Dragons. Sedí u něj skupinka pěti lidí a zcela uzavřeni ve svém dobrodružství napjatě poslouchají jednoho z vypravěčů. Chvíli tam tak stojím a ohromená poslouchám, jak se pětice vydává na výpravu za pokladem. Po chvíli mě do reality vrací přátelský hlas.
„Ahoj, chceš si taky zahrát?” promluví na mě člen Dračí hlídky. Trochu váhám, jestli mám také tykat, než mi dojde, že tykání je tady takové nepsané pravidlo. Nikde, ať už tady v herně nebo na besedách, se nesetkáte s vykáním.
„Zdravím, no jasně!” odpovídám energicky a v ten moment se už zapisuji na pořadník. S informací, abych se vrátila za hodinu na novou hru, se vydávám na obhlídku zbytku prostorů. Opravdu doporučuji vytyčit si na Comic-con celý den, jinak ani zdaleka nemáte šanci vyzkoušet si vše, co nabízí. Třeba mini soutěž s QR kódy a hádankami od LEGA.
Míjím stánky s anime tématikou, s kostýmy a sběratelskými předměty a také několik improvizovaných knihkupectví (tam neodolám a odnáším si v tašce třetí díl komiksu Živí mrtví). Pak na pár minut zavítám na mou poslední diskuzi ohledně první série nového seriálu Rod draka a najednou je nejvyšší čas vydat se na mé vlastní dobrodružství.
U stolu potkávám své příběhové kumpány, vybírám si postavu kouzelníka a společně se třemi zloději, hraničářem, půlčíkem a hobitem se vydáváme hledat věž, která nikdy nebyla nalezena, a dveře, které nikdy nebyly otevřeny. Než se naděju, rozehráváme druhou hru u jiného stolu s jiným příběhem. Učím se systém celého hraní a nadšeně hltám každé slovo vypravěče, zatímco házím kostkami a bojuji s příšerami.
Aniž by mi to vůbec došlo, uběhnou skoro čtyři hodiny a můj čas se blíží ke konci. Spolu s jedním z mých nových dračích kamarádů se domlouváme se zbytkem Hlídky na termín další akce (skvělé je, že nemusíte mít svou vlastní partu, abyste si mohli Dračí hlídku zahrát, stačí se domluvit s lidmi z komunity a někdo se vždy najde).
Pak už jenom v rychlosti proběhneme hernu, vyzkoušíme si klasiku Pac-Man a Mortal Kombat 2 na starých videoherních automatech a pomalu se s Comic-conem loučíme. Odcházím plná zážitků, s nově navázanými vztahy a s kupou věciček nasbíraných v rámci mini soutěží a na besedách. Hlavou mi probíhá jenom jedna jediná myšlenka, když nasedám na metro a mířím směr hlavní nádraží: Být tu sama se sebou bylo to nejlepší, co se mi kdy mohlo přihodit.
Autor: Barbora Mlezivová
Pokud jste Comic-con nestihli a přesto toužíte po kousku fantazijního světa, ponořte se společně s naší recenzí do kouzelných vod Avatara.
Máte rádi naše dobrý zprávy a chtěli byste nás nějak podpořit? Prostřednictvím drobného příspěvku na náš transparentní účet můžete jednorázově či pravidelně pomoci Dobrým Zprávám se i nadále rozvíjet.
Foto: Barbora Mlezivová
