Vcházím do budovy Vědeckého muzea a hlavou se mi prohání několik scénářů o tom, co mě asi tak čeká. Spolu s mými přáteli se chystáme v rámci festivalu AFO navštívit film. To, co mě ale nutí nad ním přemýšlet, je jeho zpracování. V tom filmu budeme my sami hrát roli. Je totiž celý ve virtuální realitě a provází nás myslí muže, který se vypořádává s depresemi.
Tmání. Na první ani druhou dobrou mi název filmu nic moc neprozrazuje. Až po přečtení anotace zaujme mou pozornost natolik, že si vytváříme s kamarády rezervaci. Pomocí virtuální reality (VR) se máme dostat do hlavy hlavního hrdiny Ondřeje. Ten nás má seznámit se svými depresemi a vysvětlit nám, jak se s nimi za několik desítek let svého života naučil žít. Krůček po krůčku.
Ze začátku mi to přijde možná trochu pofidérní jít na film a „vyzkoušet si“ jaké to asi je mít deprese. Mám na to vůbec právo? Snažit se v rámci dvaceti minut s nasazenými VR brýlemi pochopit něco, co nechápou sami ti, které deprese sužují celý život?
Na druhou stranu by možná bylo dobré se alespoň pokusit tomu porozumět. Největším problémem lidí s depresemi je koneckonců fakt, že se jim snaží pomoci často ti, co si něčím podobným sami nikdy neprošli. Tohle může otevřít velmi citlivé téma a poskytnout nový způsob jeho řešení.
Ručičky na hodinách ukazují deset minut po dvanácté. Nejvyšší čas vyrazit. Jelikož jdu rovnou z oběda, trochu se bojím, aby se mi neudělalo špatně. Nikdy jsem na sobě VR neměla a podle různých recenzí je celkem známé, že se z toho spoustě lidem dělá špatně. Tak snad to nebude i můj případ. Přeci jenom, dvacet minut může být dlouhá doba.
Stoupáme po starším dřevěném schodišti do potemnělého sálu. Uprostřed je rozestavěno několik otočných stoliček. Pár z nich je obsazeno lidmi s děsivě velkými brýlemi. Někdo před sebe natahuje ruce, někdo si něco mumlá pod nosem a jiný se otáčí na židličce dokola, jako by byl na kolotoči. Celé to působí trochu komicky. S představou, že za chvíli budu pravděpodobně vypadat úplně stejně a nově příchozí mě uvidí máchat zběsile rukama ve vzduchu, se začnu cítit lehce nesvá.
Jsou zde tři festivaloví pracovníci, kteří si nás jednoho po druhém volají, nasazují nám VR brýle na hlavy a předávají nám pokyny, co a jak se bude dít, až spustíme film. Na řadu přicházím jako jedna z posledních. Všechny mé přátele už pohltila Ondřejova mysl. I já si sedám na stoličku a nasazuji si překvapivě těžké brýle. Po chvilce štelování a s asistencí jedné z pracovnic mi jakž takž sedí a přede mnou se otvírá mnou dosud neprozkoumaný svět virtuální reality.
Vše okolo mě zčerná. Jediné co vidím jsou bílé obrysy mých rukou, když je natáhnu před sebe. Hlas patřící hlavnímu hrdinovi a zároveň vypravěči na mne promlouvá do sluchátek, které mi spolu s brýlemi nasadili. Než ale navolím samotný začátek filmu, upozorní mě titulky, abych zvážila, zda jsem psychicky schopna film zvládnout. Jsem připravena ho spustit.
Ondřej, respektive jeho bílý obrys vypadající jako postavička, kterou jsem kreslila ve školce, mi vysvětluje, co bude potřeba dělat. Překvapuje mě, když se dozvídám, že důležitý bude právě můj hlas. To jsem si ostatně mohla z anotace domyslet. Nečekala jsem však, že to mysleli až takhle doslovně.
Celý příběh, jak brzy začínám chápat, vypadá skutečně jako obrázky žáků z prvních tříd. Provedení je tak rozkošně dětinské, že mě až praští do očí kontrast s monstry obývajícími všechny čtyři domy rozprostřené okolo mě. Ondřejovi démoni, naši démoni.
Ohromená atmosférou, postupuji dál, hlouběji do příběhu hrdiny, jehož hlavu už od útlého věku obývají stíny šeptající nehezké věci. Postupně se seznamuji s příčinami jeho temných myšlenek a začínám cítit lítost vůči malému klukovi, kterým kdysi byl. Nevinnost kousek po kousku střídá temnota a těžkosti života dospívajícího. Tam, kde dříve byla radost, se nyní objevuje strach a zmatek. Vše okolo se rozpadá. Ondřej tomuto stavu, kdy je pro něj těžké vůbec jenom existovat, říká jednoduše Tmání.
Najednou mám promluvit. Zabroukat mou oblíbenou melodii. A já zjišťuji, že mi brání zcela jiný pocit. Ne ten Ondřejův, ale můj, v té skutečné realitě. Jsem uprostřed sálu spolu s několika dalšími lidmi. Nechci, aby slyšeli, jak si broukám. Neumím to. Film mě ale nabádá dál, jenom tak se totiž posunu vpřed. Vydám ze sebe tiché zabroukání, jenže to nestačí. Se slovy „nic si z toho nedělej“ přede mnou mizí symbol pro vydání požadovaného zvuku a příběh pokračuje i bez mé pomoci. Trochu mě to zamrzí.
Všechny pokyny, kdy mám vydat různé posunky jako „kšá“ nebo „om“, přečkávám v tichosti a nechávám film pokračovat bez toho. Co víc, nic z těch zvuků nezaslechnu ani okolo sebe. Jsem si jistá, že všichni dostali úplně stejné zadání, navíc byli v příběhu dál než já. O to těžší pro mě je ze sebe cokoliv dostat. Nebudu přeci jediná.
Až potom, co i přes sluchátka zaslechnu někoho vykřikovat slova jako „pojď“ a „přidej“, se rozhodnu, že i já svým hlasem přispěju. Dále už většinu zvuků neignoruji, ale snažím se je vydávat také. Po dokončení jedné z pro mne nejnáročnějších scén, kdy mám jednoduše mluvit, zpívat, nebo jenom vrčet, ale ani jedno z toho neudělám, je příběh u konce.
Cesta hlavního hrdiny končí s myšlenkou, že právě jeho vlastní hlas je největší zbraní proti démonům, které jsou podle jeho slov podobní dětem. Stačí pouhé „ne“ a časem zjistíte, že vás začnou poslouchat. Možná nevymizí úplně, ale naučíte se spolu sžít natolik, aby to nebyli oni, kdo řídí váš život. A já mu dávám za pravdu. Příště, až bude potřeba být slyšet, se postarám o to, aby mě slyšeli všichni v blízkém okolí, včetně mých vlastních démonů.
Autor: Barbora Mlezivová
V jaké fázi je momentálně léčba deprese? Přečtěte si článek o nové metodě.
Máte rádi naše dobrý zprávy a chtěli byste nás nějak podpořit? Prostřednictvím drobného příspěvku na náš transparentní účet můžete jednorázově či pravidelně pomoci Dobrým Zprávám se i nadále rozvíjet.
Foto: Barbora Mlezivová, afo.cz
