Po osmnácti letech film Džob završuje volnou trilogii Tomáše Vorla (Gympl, Vejška), ale přináší úplně jiný pohled na svět. Narozdíl od předešlých filmů, které představovali komediální vzdor známé dvojice Kocourek (Tomáš Vorel ml.) a Kolman (Jiří Mádl), se nový díl podobá spíš sociálnímu dramatu. Odlišnosti drzých puberťáků z předešlých dílů a dospělých se závazky a smyslem pro zodpovědnost se tak podepsaly na celkové náladě filmu.
Příběh sleduje dva bývalé spolužáky – Michala, který žije korporátním životem s rodinou, a Petra, nespoutaného umělce s neúspěšnými ambicemi žít z graffiti a vlastních výtvarných projektů. Oba se snaží čelit dospělosti a vyrovnat se s nerovnými společenskými očekáváními.
Vorel zůstává věrný svému značkovému stylu: přiblížené záběry kamery na tváře, přehrávané herecké výkony a někdy až groteskní výjevy, absurdní situace a absence tradičního vyprávění, což mnoho fanoušků předešlých dílů miluje, ovšem tentokrát tenká hranice mezi režijním stylem a záměrem často splývá a forma působí spíše rušivě než osvěžujícím výrazem. Dialogy jsou záměrně provokativně špatné, jindy působí mobilně natočeně a chaoticky.
Film obsahuje hned několik dějových linek, ale ani jedna z nich není ve filmu uzavřena, pro diváka to může být až frustrující. Ve filmu se objevuje pár referencí a vtipů na předchozí díly, které mají hezký nostalgický efekt a dokonce i pobaví. Z filmu jde cítit, že hlavní protagonisti dospěli a jejich přístup i humor se změnil. Oproti prvnímu filmu Gympl, který je velmi energetický, vtipný, výrazný a svěží působí Džob spíše absurdně, hořce, kriticky a jeho humor je oslabený. ,,Ted‘ už by měli být seriózní, otcové rodin, manažeři v korporátech, ale oni pořád utíkají do toho graffiti. Je to takový ventil před establishmentem,“ říká Tomáš Vorel st. pro Letní Filmovou Školu v Uherském Hradišti o svojí motivaci a inspiraci.
Na plátně se objevuje hned několik známých tváří jako Jan Kraus v roli otce Kolmana, Jiří Mádl, Tomáš Vorel ml. a Zuzana Bydžovská jako představitelka jeho matky. Nesmíme také zapomenout na tvůrce Yzomandia, který se ve filmu objevuje v roli jeho samotného. Jeho hudba podkresluje a doprovází celý film.
Paradoxně postava Yza působila skoro nejvíce autenticky. ,,Já jsem měl dobrý, že hraju sám sebe, takže nedělám ze sebe někoho jinýho a je to pro mě vlastně to samý,“ říká Yzo na oficiálním TikToku filmu Džob. Jiří Mádl a Zuzana Bydžovská představují oporu filmu, co se herectví týče. Ostatní jako Tomáš Vorel ml. nebo Vilma Cibulková (v roli tchýně Kolmana) působí na plátně velmi jednostranně a postavy působí neuvěřitelně a nepřirozeně.
Celý projekt působí nedokončeně a ve většině probouzí pocit, že se dočkáme ještě pokračování, což nebylo dosud potvrzeno. Výsledek je rozporuplný – některým divákům nabídne hlubší výpověd‘, jiným selhává očekávání zábavy.
Zatímco Gympl (2007) byl výbuchem mladistvého vzdoru a Vejška (2014) ironickou reflexí studentského chaosu, Džob představuje těžké přistání do světa dospělých, kde už žádné výmluvy neplatí. Vorel tu završuje trilogii o dvou sprejerech, kteří sice zestárli, ale nikdy úplně nedospěli – a právě v tom tkví největší síla i slabost filmu. Filmu sice chybí energie a humor prvního dílu, ale nabízí místo toho melancholické zrcadlo dnešní generace třicátníků, kteří nikdy nenašli pevnou půdu pod nohama. V tomto světle je Džob důstojným, i když nedokonalým uzavřením. Není to návrat ke Gymplu, je to pohřeb jeho ideálů.
Autorka: Ella Řeřuchová
Editorka: Anna Pospíšilová
Foto: ČSFD.cz
