Umět vyjádřit někomu svůj vděk a umět poděkovat, by mělo patřit k zásadám každého slušného člověka. O to více je potřeba tuto dovednost ovládat v době krize, ve které se právě nacházíme. Sobotní večer v Rudolfinu byl celý ve znamení děkování. Adresáty vděku byli v tomto případě hrdinové všedních dní a ti, kteří jsou na první pohled v pozadí, ale jejichž práce a pomoc je pro fungování zásadní. Abych byl konkrétnější, sobotní koncert České studentské filharmonie byl odměnou pro všechny, kdo v době pandemie pečují o vzdělání, tedy především učitelé na jedné straně a rodiče na straně druhé. Odtud jeho tematický název A přece se učí.
„Tento koncert je věnovaný všem, kteří se v dnešní zapeklité době stále statečně snaží přes všechny překážky a protivenství pečovat o vzdělání,“ řekla na úvod koncertu Alice Nellis, která spolu s Karlem „Kovy“ Kovářem koncert moderovala. V následujícím výčtu zmínila nejen rodiče a děti, ale i trenéry, mentory a vůbec všechny vedoucí, kteří se na výchově dětí jakkoli podílí. „Věřím, že tu dnes jsou i ti, kteří by si jinak koncert klasické hudby nenaladili,“ pokračoval její kolega Kovy.
A průběh slavnostního večera mu dal za pravdu. Kdo koncert na ČT Art sledoval, určitě svého rozhodnutí nemohl litovat.
Rudolfinum v sobotu zažilo koncert, který byl v mnohém unikátní. Asi nejpodstatnějším důvodem byl fakt, že krátce po dvacáté hodině večerní jeho pódium zaplnili hudebníci velmi nízkého věkového průměru. Účinkujícími totiž byla Česká studentská filharmonie, tedy těleso žáků konzervatoří i jiných hudebních škol. Mladé talenty ale vedli hned dva zkušení a uznávaní dirigenti – Marko Ivanović a současný šéfdirigent České filharmonie Semjon Byčkov.
Koncert byl výjimečný i v tom, že se celé Rudolfinum zaplnilo posluchači, tedy alespoň jejich portréty, které malovaly a kreslily děti ze základních škol. Pro účinkující musela být určitě krásná podívaná hledět na zaplněné sedačky, ze kterých se na ně usmívaly dětské výtvory.
Koncert zahájila skladba V nový život od Josefa Suka. Podle dirigenta Ivanoviće má pro dnešní posluchače symbolizovat hrdý pohled vpřed do budoucnosti, tedy nanejvýš potřebnou vlastnost do dnešních časů. Následovala skladba Sukova tchána. Tím nebyl nikdo menší než Antonín Dvořák a jeho Symfonie č. 8 G dur, konkrétně její druhá věta. „Na konci svých partitur připisoval dvě slova: Bohu díky, a já, když jeho hudbu poslouchám, mám stejný pocit,“ popsala moderátorka Nellis Dvořákovu celoživotní skromnost. První polovinu, která patřila pouze českým skladatelům, uzavřelo dílo Taras Bulba od Leoše Janáčka.
„Ve druhé části koncertu, kterou budu dirigovat, je velmi zajímavá kombinace tří skladatelů. Předehra k Wágnerově opeře, předehra k Verdiho opeře a první věta Beethovenova Klavírního koncertu č. 3,“ uvedl na vysvětlenou šéfdirigent České filharmonie Semjon Byčkov. „Proč jsem se rozhodl hrát Wagnera a Verdiho dohromady? Dobře víme, že se jedná o naprosté protiklady. Ať už jsou jakkoli rozdílní, jedna věc je spojuje – fenomenální tvůrčí dar a úžasné porozumění lidské povaze,“ pokračoval Byčkov.
A jak popsal, tak se také stalo. Sálem po přestávce zněla monumentální Wagnerova skladba Mistři pěvci norimberští. Po ní na pódiu přibyl klavír, což znamenalo, že právě přišla řada na vynikajícího francouzského klavíristu Cédrica Tiberghiena. Ten se prý do tohoto nástroje zamiloval už ve svých dvou a půl letech. „Studoval pařížskou konzervatoř a od sedmnácti let sbírá prestižní ceny po celém světě. Vystupoval na pěti kontinentech, v těch nejprestižnějších sálech,“ popsal hlavního hosta moderátor Kovy. „Za tři nejdůležitější vlastnosti aspirujícího hudebníka považuje disciplínu, komunikaci a zvědavost,“ dodal, aby ještě více přiblížil umělcovu osobnost.
Večer zakončila Verdiho předehra k opeře Síla osudu. Skladba s velmi tematickým názvem zakončila děkovný večer plný kultury. Takových momentů bylo za poslední rok bohužel poskromnu, proto věřím, že si všichni posluchači koncert maximálně vychutnali a užili si skvělé výkony mladých hudebníků.
I já jsem patřil mezi spokojené posluchače a tóny koncertu ve mě rezonovaly ještě dlouhou dobu po jeho konci. Jako mladý člověk, pro kterého hudba v životě mnoho znamená a věnuje se jí dlouho, jsem se docela dobře vžil do kůže mladých muzikantů na pódiu a všechny chvíle se snažil prožívat svým způsobem z jejich úhlu pohledu. Nadšení, nervozita, radost – těch pocitů, které jsem jim četl z očí, bylo mnoho a měl jsem pocit, že jsem jim rozuměl.
Zároveň velmi oceňuji popularizaci vážné hudby pro širokou veřejnost. Spojení vysoké kultury s popkulturou dobře vyjadřovala i dvojice moderátorů, kteří svými vstupy mezi skladbami plnili i funkci edukační, když dokázali jednotlivé autory přiblížit nezaujatému posluchači.
Autor: Lukáš Kuřík
Česká studentská filharmonie měla za přítomné posluchače dětmi nakreslené obrázky. Další netypické publikum se v loňském roce objevilo při koncertu ve Španělsku – byly jimi živé rostliny.
Česká filharmonie si také před pár měsíci připomněla výročí svého prvního koncertu, který dirigoval sám Antonín Dvořák.
Zdroj: Česká televize
Foto: Petra Hajská;
