Mnoho lidí se mylně domnívá, že propuštěním z léčebny se všechno vyřeší a člověk vyjde jako úplně nová šťastná osoba. Není tomu tak. Samotná adaptace a návrat do reality bývá mnohem těžší a záludnější, než se může zdát. I já jsem se o tom přesvědčila, protože ještě několik let po návratů domů jsem rozhodně nebyla v pořádku. Tato cesta mi však i přes neskutečnou bolest přinesla více toho pozitivního a nyní jsem šťastná.
Propuštění z nemocnice
Rodiče si tajně přáli a doufali, že mě pustí z léčebny na tátovy narozeniny, které slavil 17. dubna. Ke vší spokojenosti se tak stalo. Netušili však, co je ještě čeká. Návrat domů nebyl úplně růžový. Zpočátku jsem dost zneužívala toho, v jakém psychickém rozpoložení jsem. Nebyla jsem rozhodně vyléčená ani připravená se adaptovat do normálního života mimo brány nemocnice, ale hodili mě do vody a já se snažila plavat. Přestoupila jsem na nové gymnázium, které jsem nemohla tak zcela považovat za nové. Třída, do které jsem přišla, mi byla dobře známa. Byli v ní mí spolužáci ze základní školy anebo kamarádky z města. Všichni se ke mně chovali moc hezky, včetně mého třídního učitele. Chudák to se mnou neměl vůbec lehké. Neposlouchala jsem, byla jsem drzá a neskutečně nezodpovědná. Antidepresiva mě udržovala na prapodivném obláčku všemocnosti a neomalenosti. Neměla jsem zábrany, morálku, všechno bylo omluvitelné. Protože když nejde o život, jde o hovno, že jo. Otřesný přístup. Postrádala jsem jakoukoliv motivaci se zlepšovat, klást si vyšší cíle, myslet na svou budoucnost. Takovou Simonu všichni znali a já jí najednou nebyla.
„Na oddělení se přiměřeně adaptovala, kooperující, klidná, podřídivá, medikaci tolerovala.“
17. duben 2014 PN Opava, Propouštěcí zpráva
Prvním pokusem o sebevraždu to neskončilo
Po druhé jsem si sáhla na život o rok později. Tehdy jsem pobrala doma snad všechny prášky z naší lékárničky a jeden po druhém do sebe ládovala. Antidepresiva, léky na sníženou funkci štítné žlázy, prášky na alergii, analgetika, pomíchala jsem, co se jen dalo. Za druhou záchranu života vděčím opět své kamarádce a spolužačce, která zavolala mým rodičům a řekla jim, aby mě zkontrolovali. Pro jistotu. Máma s tátou se mě snažili přinutit, ať toho co nejvíce vyzvracím. Nešlo to. Odvezli mě proto do nemocnice, kde mi udělali výplach žaludku. Byl to zážitek na celý život vám povím. Velkou tlustou hadici vám strčí do krku a nalijí do ní roztok z černého uhlí. Samozřejmě vás to pořád nutí zvracet a jste tam se záchranáři tak dlouho, dokud nemáte žaludek zcela prázdný. Pak mě odvezli sanitkou na JIP a napojili mě na kapačky. Pár dní sledovali můj stav a před tím, než mě pustili, za mnou přišel psycholog. Opět jsem zahrála na city a slíbila všem, že se polepším, jen ať mě nedají zpátky do léčebny.
Když o tom zpětně přemýšlím, nebyl důvodem další rozchod s milovanou osobou, ale to že jsem zkrátka nebyla vyléčená. Nechápu proč se mnou po dobu mé hospitalizace v PN mluvil jednou jedinkrát psycholog. Proč psycholog, co měl posoudit můj psychický stav v nemocnici, nepoznal, že opět lžu. Zase jsem opakovala, jak je mi skvěle a byl to jen přešlap, který se rozhodně nebude opakovat. Dobrý odborník by přeci měl rozpoznat, zda to dotyčný myslí vážně, ne? Bylo tak neskutečně snadné lhát. A tím jsem si taky nejvíce uškodila.
První krok k uzdravení
V osmnácti jsem se rozhodla přestat brát antidepresiva a od té doby musím zaklepat, že je vše mnohem lepší. Slavila jsem zrovna osmnácté narozeniny se svými kamarády a bratrem v parku. Samozřejmě jsem vypila nějaký ten alkohol. To by se v žádném případě nemělo stávat, pokud pravidelně berete prášky. Z ničeho nic jsem se vypařila a šla pěšky domů, což bylo nějaké čtyři kilometry. Kamarádka tvrdí, že jsem byla rychlá jako blesk. Cesta, co normálně trvá půl hodiny, mi zabrala ani ne polovinu. Měli o mě strach a začali mě hledat. Když mě kamarádka celá ustrašená našla těsně před naší vesnicí, neskutečně jsem po ní vyjela. Takhle agresivní jsem snad nikdy nebyla. Musela mi vlepit facku, abych se vzpamatovala. Já jsem se ji vysmykla a běžela jsem přes pole druhou cestou. Tehdy se se mnou můj bratr několik týdnů nebavil. Hrozně jsem se za sebe styděla.
Jak jsem již řekla, zásadní změna nastala, když jsem se po mnoha pokusech s jinými naordinovanými prášky vykašlala na antidepresiva a spolu s rodinou jsme začali hledat jiné řešení. Nakonec jsem si vzpomněla, že moje spolužačka kdysi chodila kvůli psychickým problémům ke kinezioložce. Jakmile jsem k této paní přišla na konzultaci, během jedné návštěvy dokázala to, co jiní psychiatři a psychologové za několik let ne. I když se jedná o poněkud alternativní způsob léčení, pomohl mi nejvíce. Samozřejmě bych vás nerada o něčem přesvědčovala, podle mě na každou osobu platí a funguje individuální postup a léčba, ale zkrátka a dobře mé duši velmi ulevila.
A jaká je současnost?
Na vysoké škole už mě mé úzkostné stavy přepadají opravdu sporadicky. Díky tomu, že mě můj obor ze začátku neskutečně bavil a cítila jsem po dlouhé době neutišující zápal a nadšení, se najednou všechny mé potíže vzdálily na kilometry daleko do ústraní. Moje mysl jim nedávala absolutně žádný prostor. Bohužel stále neumím udržet balanc mezi abnormálním workoholismem a totálním nezájmem a leností. Když jsem v loňském roce začala pracovat v domově důchodců, přecenila jsem své síly a tělo mi to dalo pěkně sežrat. Ve zkouškovém mi pak začaly tak děsivé noční můry, že jsem se probouzela s pláčem. I přesto, že jsem se snažila samu sebe přesvědčit o opaku, mohl za to stres. Stres je můj nepřítel číslo jedna. Díky němu se občas zase ozve ta stará Simona, která byla sobecká, přecitlivělá a kopala kolem sebe.
Podstatné však je, že nyní sama vím, jak se svou psychikou pracovat. Jak správně dodržovat psychohygienu, co dělat, když mi je úzko a smutno. Pozoruji sama na sobě, kolik si toho naše podvědomí pamatuje. Čím jsem starší, tím lépe umím řešit krizové situace, konflikty, rozchody, bolístky. Je až fascinující, jak se lidské vnímání a myšlení dokáže vyvinout a poučit.
Všechno zlé je pro něco dobré
Protože přinášíme dobré zprávy, byla bych moc ráda, aby moje zpověď vyzněla v pozitivním smyslu slova. Díky této zkušenosti se mi mnoho věcí vyjasnilo. Uspořádala jsem si priority. Přestala jsem se zabývat lidmi, kteří mi za to nestojí. Začala jsem se mít víc ráda. Ze zážitků ze své minulosti těžím dodnes a doufám, že ne naposledy. Ráda bych do budoucna pomáhala lidem, kteří se potýkají s podobnými problémy a pevně doufám a z celého srdce si přeji, abych jednou měla možnost své schopnosti a empatii zúročit.
Proč je tedy dobré se tak trochu zbláznit? Uvědomíte si, že…
- Neexistuje větší dar než lidský život. Važte si ho, užívejte si ho, milujte ho a pamatujte, nikdy není nic tak horké, jak se uvaří. Ani ta největší bolístka nemá natolik vysokou cenu, aby byla zaplacena životem.
- Je potřeba být loajální ke svým blízkým a snažit se jim porozumět. Dle mého názoru není v lidských silách umět se na sto procent vcítit a pochopit rozpoložení lidí s psychickými problémy, ale můžeme být vůči sobě vnímaví a ohleduplní. Každý z nás si nese svůj příběh, který nemusí být na první pohled zřejmý. O to kouzelnější však je, když se ho jednoho dne dozvíte a pochopíte.
- Věci, které vás trápí, bolí a nic hodnotného vám nepřináší, je ve vašem nejlepším zájmu pustit a nechat být. I když se bojíte ztráty, na tomto světě žijete především vy sami se sebou. Jen na sebe se můžete spolehnout a svému nitru naslouchat a důvěřovat.
- Budou dobré dny a budou také špatné dny. Život je jedna velká rovnováha. Těšte se z hezkých momentů a poučte se z karambolů.
- Láska nesvazuje, neomezuje, je to ten nejčistší cit, jakého jsme schopni. V jejím úmyslu není ovládat, vlastnit, manipulovat, ale přijmout, sdílet a dopřát volnost. Jen tak kvete a násobí svou sílu.
- Odpuštění je nesmírně osvobozující. Nedělejte lidem to, co byste nechtěli, aby oni dělali vám. Moudro, kterým se snažím řídit. Každý z nás má někdy touhu se pomstít, oplatit křivdu, dát průchod hněvu. Přitom jedinému člověku, kterému vaše chování ublíží, jste vy sami.
- První krok k úspěšnému uzdravení je přiznat si, že máme problém. Sdílejte ho se svými nejbližšími, nebojte se podělit o své pocity. A pokud ne s nimi, dobře vybírejte odborníka a dejte na svou intuici a sympatie. Psychické problémy už dávno nejsou tabu a věc, za kterou by se člověk měl stydět.
Autor: Simona Šustková
Pokud vám unikla některá z předchozích částí Simonina příběhu, můžete si ji přečíst v našem archivu.
Foto: Simona Šustková
