Proč je dobré (ne)zbláznit se #1: Jak jsem se začala potýkat s depresí

Přestalo mě bavit cokoliv dělat, snažit se, fungovat, existovat. Nechtěla jsem už cítit tu otřesnou bolest na hrudi, která mi každý den připomínala, do jaké situace jsem se dostala. Chtěla jsem umřít. Nikdo mi to ale nevěřil, a tak jsem dál čelila posměškům a narážkám, až jsem si sáhla na život. 26. března to bylo přesně šest let, co jsem se podruhé narodila.

Má první láska

„První láska je los, který nevyhrává, ale celý život si pamatuješ jeho číslo,“ píše francouzský spisovatel Émile Zola a jak neskutečnou pravdu ten pán má! Pamatuji si, jak jsem tento citát objevila ještě na základní škole a v duchu snila o tom, jaká ta první láska bude. Opravdu bude tak silná? Vášnivá? Nespoutaná? Kdybych tehdy jen věděla, jak dlouho si to číslo ještě budu pamatovat. Dostala jsem se na své vysněné gymnázium a hned po pár dnech vyučování tam byla láska z masa a kostí, ve stejné třídě, narozená ten samý den jako já, s totožným humorem, nádherným úsměvem a těma nejmodřejšíma očima na světě. Chvíli jí trvalo, než se z kamarádství přehoupla v lásku, ale byla tam.

Zamilovala jsem se jako už nikdy ve svém životě. Tedy zatím, je mi teprve dvaadvacet, tak nebudu tolik skeptická. Ze začátku se náš vztah zdál být celkem idylický, protože mu nechyběl základ pravého přátelství. Řekla bych, že mě můj první přítel uměl chápat beze slov, fungovalo mezi námi jakési prapodivné spojení, kterého jsem si všimla už první den. Takhle se dle mého názoru pozná osudové setkání, pokud na něj věříte. Jestli ne, vykládejte si to jako jakousi nevysvětlitelnou přitažlivost, která nebyla až tak fyzická jako psychická. Když roztál v dubnu poslední sníh, dali jsme se dohromady a já tehdy riskla, že si možná pokazíme tak hezké a upřímné kamarádství.

Po tom, co jsme se školou vyjeli na dvoutýdenní pobyt do Španělska, začal náš vztah dost skřípat. Vtipné je, že to já jsem ten iniciátor, který se chtěl za každou cenu rozejít. Nevážila jsem si ho. Jak roky plynuly, zpětně jsem přemýšlela, že kdybychom se potkali za jiných okolností, v jiném věku, mohlo to dopadnout jinak. Ale na „kdyby“ se nehraje a vše se stalo tak, jak se stát mělo. Znáte to, člověk zjistí, jak moc mu ten druhý chybí, až když ho ztratí. Zvlášť pokud ho potkáváte denně v jedné třídě. Neuměli jsme být spolu, ale ani bez sebe, a tak nastalo období divného kolotoče schůzek a hádek, vášně a agrese, lásky a nenávisti.

„V 16 letech přece nemůžeš mít deprese, jsi jen v pubertě.“

Aniž bych si to zpočátku uvědomovala, rapidně se horšil i můj psychický stav. Všichni v mém okolí to omlouvali nešťastnou láskou, zkombinovanou s pubertou a špetkou lehké pomatenosti. Moje tehdejší učitelka ZSV se mě snažila zaměstnat, jak jen to šlo. Účastnila jsem se spousty projektů a vetřela jsem se snad do všech mimoškolních aktivit, jen abych se co nejvíc rozptýlila. Nepomohlo to. Musím se přiznat, že si nepamatuji spoustu detailů, které si možná lépe vybavují mí spolužáci než já. Rodiče se na většinu věcí snažili zapomenout a vůbec si tyto chmurné časy nepřipomínat, čemuž se samozřejmě nedivím.

První návštěvu u psycholožky jsem absolvovala, když moje máma prohlásila, že se na mě už nedá dívat. Chodila jsem domů jen ve špatné náladě, zavírala se u sebe v pokoji, kde jsem se ve svém negativismu ještě víc podporovala. Sledovala jsem depresivní filmy, pouštěla si smutné písničky a plakala jsem. Hodně jsem plakala. Za ten půlrok to musely být potoky slz. Neuměla jsem se odtrhnout od mobilu a neustále jsem kontrolovala jakoukoliv aktivitu svého bývalého přítele na sociálních sítích. Psala jsem svým kamarádkám a zoufale je prosila o pomoc. Nebo spíš útěchu? Povzbuzení? Mrzí mě, jak moc jsem jim křivdila. Brala jsem jako hroznou zradu, že mi v posledních dnech školy naplno vpálily, že jsem zralá na psychiatrii. Víte, být denně v kontaktu s psychicky labilním člověkem není procházka růžovou zahradou. Sami máte co dělat, abyste to ustáli. Došlo mi to ale až postupem času a dalšími životními zkušenostmi. Navíc jsem měla enormní počet zameškaných hodin, protože jsem ve škole pokaždé vydržela jen chvíli a pak musela utéct pryč.

Psycholožka mi tehdy navrhla, abych zvážila přestup na jinou školu. Byla jsem pro, ale rodiče tento nápad příliš nenadchnul. Chodila jsem totiž na gymnázium, které jsem si vysnila, navštěvovala přípravné kurzy a dost se učila, abych se na něj dostala. Představa, že celá snaha padne vniveč a já odejdu, byla okamžitě zamítnuta. A tak moje trápení pokračovalo dál. Vzpomínám si, že si jeden den dokonce mámu zavolali do školy a řešili s ní moje depresivní chování. Pravidelně za mnou o přestávkách chodil můj třídní učitel a ptal se mě, jak se cítím, jestli jsem v pořádku, potřebuji pomoct a podobně. Je to zlatý člověk. Kéž bych si tehdy vzala alespoň jednu jeho radu k srdci.

Stále mi vězí v hlavě pro mě dost stěžejní moment. Situací, kdy jsem se zhroutila před více lidmi, byla spousta. Ale jeden okamžik přesto vyčnívá. Jednoho dne dostala moje spolužačka velice odvážný nápad. Pokusila se mě spolu s mým bývalým přítelem vzít ven na kávu, kde jsme si všichni měli promluvit a vyřešit náš nekonečný problém. Dopadlo to fiaskem. Když jsme se společně vraceli do školy, sesypala jsem se přímo na ulici ve městě. Na chodníku. Kolem chodili lidi. Museli se na mě dívat, jako bych se pomátla. Byla jsem neskutečně hysterická, křičela jsem na ně a měla záchvat breku. V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem skutečně v háji. Protože člověk jako já, který si vždy dával záležet na svém vzhledu, projevu a tom, jak působí na své okolí, najednou seděl na špinavé zemi a bylo mu úplně jedno, co si ostatní myslí, nebo jak před nimi bude vypadat. Všechno mi to bylo fuk.

Rodiče mě proto vzali k psychiatrovi, který mi nasadil antidepresiva a já jsem byla neskutečně netrpělivá, protože jsem čekala, že zaberou okamžitě. Tak to ale samozřejmě nefunguje, první účinky se dostaví až po dvou týdnech, což jsem nedokázala překousnout. Připadalo mi to jako jíst lentilky, jen po nich necítíte žádnou sladkost v puse. Prostě si je zobnete a nic se neděje. Další překážkou bylo to, že jsem si vlastně ani pomoct nechtěla a nevyšla nikomu vstříc. V tu dobu už jsem s naprostou vážností přemýšlela o sebevraždě. Plánovala jsem, jak to udělat, hlavně aby to nikdo nezjistil.

Okno, okno, kdo je na světě nejsmutnější?

Ten den mě máma vezla do školy. Když auto zastavilo na školním dvoře a já z něj měla vystoupit, v slzách jsem ji prosila, že už tam nezvládnu jít. Byla jsem na pokraji svých sil. Jen při představě, že zase vkročím do naší třídy, se mi zvedal žaludek a poléval mě studený pot. Kluci mě tehdy nazývali „sebevražedkyní“, protože jsem se už veřejně netajila tím, že se chci zabít. V posledním měsíci byla psychická bolest natolik silná, že jediná chvíle, kdy jsem nic necítila, byl spánek. Tak moc jsem si přála nic necítit, být jen prázdnou schránkou bez emocí. Každým dnem jsem si v hlavě opakovala, že to musím skončit, protože to už zkrátka neustojím. Máma mi řekla, ať to ještě jeden den vydržím a pak začneme řešit přestup. To bylo alespoň nějaké slabé stéblo, kterého jsem se mohla chytit a donutilo mě jít do školy.

Nepamatuji si, jaká byla zrovna hodina, ale jen co jsem přišla, sedla jsem si do lavice a pohádala se se svou tehdejší nejlepší kamarádku, protože jsem měla pocit, že mě nepozdravila. Ano, v té době už mě rozhodily naprosté maličkosti. Moje kamarádka po mě začala řvát. Prý nejsem normální a mám jít k psychiatrovi. Bingo, má zlatá, tam jsem už byla. Vidíš nějakou změnu? Zase jsem plakala.

Další hodina byla v patře, v počítačové učebně. Stála jsem na chodbě u okna a zpovzdálí poslouchala, jak se o mě baví moje spolužačky. Podle mě toho měly plné zuby stejně jako já. Nevydržela jsem to a šla jsem si dovnitř pro svoje věci s plánem, že zase zbaběle uteču. Když jsem míjela schody z poschodí, střetla jsem se pohledem s mým bývalým přítelem, který se náramně bavil. A bylo to. Poslední kapka, která ve mně vyplavila tolik adrenalinu, že jsem se rozběhla k prvnímu oknu, které jsem viděla, a násilím se ho snažila otevřít. Mezitím zazvonilo a spolužáci se nahrnuli do učeben. Mně se podařilo vyrvat pojistky a otevřít okno dokořán. Sedla jsem si na parapet… a pak mám temno před očima.

Říká se, že když člověk zažije extrémně traumatickou událost, jeho mozek ji vytěsní. Pro ochranu, nejspíš. Aspoň taková je má teorie a jsem ráda, že to udělal. Moje spolužačka mi zřejmě zachránila život. Viděla mě sedět v okně a začala hulákat na všechny ostatní. S učitelem se mě pak snažili vytáhnout. Na tuhle chvíli si už matně vzpomínám. Klepala jsem se, brečela a chtěla, ať mě pustí. Ať mě nechají umřít, uleví mému trápení. Vzápětí na to přiletěla učitelka ze ZSV a druhá z biologie. Obě mě z každé strany pevně objímaly a utěšovaly. V životě jsem se necítila hůř. Jestli se něco dá charakterizovat jako psychické dno, byl to pro mě ten den. Ten moment. Pocit největšího zoufalství a beznaděje.

Učitel mě pak vzal do náruče a odnesl do kabinetu učitelky Kamily. Dost často na ni myslím a chybí mi. A zároveň mám strach. Co si o mě myslí? Nezapomněla na mě? Říkala mi pravdu? Nicméně jednoho dne se s ní chci vidět a za vše ji ještě jednou poděkovat. Protože jestli jsem v té době od někoho cítila opravdovou lásku, byla to ona. Ať už byla opravdová, nebo ne. Zavolala mé mámě a objasnila ji, co se stalo. Zároveň se domluvily, že bude nejlepší, když mi pomůžou jinde, protože na tohle už nestačí. Vůbec mi to nedocházelo, byla jsem úplně mimo. Než máma přijela, posadila si mě na klín a kolébala mě jako malé dítě. Uklidňovala mě a hladila po vlasech.

Svou mámu dodnes obdivuji, že byla schopná přijet z práce, vyzvednout svou dceru, která chtěla před pár minutami skočit z okna, a odvést ji na psychiatrii. Nechápu, jak to zvládla. Každopádně v době mého pobytu v léčebně zestárla nejméně o deset let. Začala kouřit. Vidět svého rodiče takhle trpět, je věc, kterou nechcete zažít ani v té nejhorší noční můře. Mám z toho doteď husí kůži. Pozitivní na tom však je fakt, že se nám neskutečně zlepšily vztahy v rodině. Náš táta říká, že jsme jedna symbióza. Přestala jsem rodičům lhát, zatajovat věci a nyní je považuji za své nejlepší přátele. Ať se stane cokoliv, společně dokážeme všechno vyřešit.