„Co je dneska za den? Prosím, ať není pondělí,“ řekla jsem si, když jsem otevřela své slepené oči a zřela žluté světlo ranního slunce. Začínal krásný den, bála jsem se proto podívat do kalendáře, abych náhodou nezjistila, že je pondělí, a tím pádem začátek úmorného týdne. Tělo bylo ztrouchnivělé, nebylo možné, abych ho jakýmkoliv způsobem dokázala rozpohybovat, ale má touha po zjištění, do jakého dne jsem se probudila, byla tuze silná a přemohla úplně všechno.
„Ach, záda bolí, ruce bolí, hlava bolí. Je něco, co mě nebolí?“ zaskuhrala jsem do prázdného pokoje, zatímco jsem koukala na bílý strop, na kterém se promítal film předpovídající ráno, žluté a šedé pruhy jak od zebry vytvářené slunkem, které svítilo skrz žaluzie až ke mně. Stále nedokážu pochopit, jak mi taková maličkost dokáže přinést náladu do nastávajícího dne. Byla jsem tím tak nabitá, že jsem dokázala rozproudit krev v celém těle, a máchla jsem rukou po nočním stolku, kde ležel můj mobil vybitý skoro až na samotnou nulu. Rozsvítila jsem ho, bohužel jsem měla jas nastavený skoro na maximum, ta zář mi vypálila díru do obličeje. Zoufale jsem začala nadávat: „Já nechci umřít!“ a vyskočila jsem z postele, abych si zachránila život. Jenže co se nestalo. Vylezla jsem tak rychle a zběsile, až se mi zamotala hlava a zase jsem jak mrtvá lehla do peřin.
Z krásného vstávání bylo cosi otřesného, ale jakmile jsem v hlavě přestala mít kolotoč, odvážila jsem se a podívala jsem se opět na mobil. Podařilo se mi jas snížit, aniž bych si udělala další újmu na zdraví, a uviděla jsem, co je za den. Spadnul mi ze srdce kámen velký jak Národní muzeum. Nebylo pondělí, ale sobota. „Ano!“ zvedla jsem ruce a zajásala. Chvíli jsem se na svoje zvednuté ruce dívala a přemýšlela jsem, co dnes budu dělat. „Že bych si něco upekla? Úkoly mám hotový, přece se o víkendu nebudu štvát se školou. Fuj,“ honilo se mi hlavou.
Když už jsem nedokázala vést v posteli monolog ve své poblázněné mysli, šla jsem se pořádně nasnídat. Převlékla jsem se do denního úboru – vzala jsem si nějaké hadry, je víkend, přece se nebudu strojit – a v naší skromné kuchyni jsem na lince uviděla mezi obaly od všemožného jídla i čerstvé mango. Jak se tam vzalo, stále nechápu, možná tam v té vrstvě špíny vyrostlo. Mango, jogurt, pekanové ořechy a med, úplná královská snídaně!
„Připadám si jak princezna. Teda cože? To jsem neřekla,“ musela jsem rychle zamluvit svůj výrok o princezně, protože táta mě celou dobu, co jsem mlaskala u plastového stolu ze Švédska, pozoroval, zatímco si na rohovém gauči četl ranní noviny ze stánku přes ulici, kde prodává bývalá učitelka ze školky. Učitelkou už bohužel není, měla jsem ji ráda, ale pár let poté, co jsem jako malá holčička s copánky ze školky vylítla připravená na první stupeň, přišla do své práce jaksi trochu připitá. Nyní vede svůj stánek a táta za ní chodí snad každý den, aby si koupil noviny a dozvěděl se, co je ve světě nového. Sám moc dobře ví, že se může podívat na počítač a dozví se ty samé věci, ne-li víc. Ale on je staromódní, nemá rád nové věci. Vždycky když se objeví něco nového, začne slovy „za mého mládí“ a já už vím, že si mám zacpat uši.
„Tati, nevíš, co to je za mango?“ zeptala jsem se ho, aby nevzniklo trapné ticho.
„To tam nechala mamka,“ díval se stále do novin a prohodil si nohy, aby mu neztuhly, „ráno byla nakoupit. Pak hned utíkala do práce.“
„V sobotu?“ divila jsem se, i když nevím čemu. Vedoucí obchodu přeci normálně pracují i o víkendech.
„Čemu se divíš? To za mého mládí…,“ a už jsem věděla, že jsem se raději ptát neměla. Vzala jsem si misku s tou troškou snídaně, co mi ještě zbyla, a utíkala jsem s plnou pusou zpátky do svého pokoje, abych se zachránila před tátovými moudry, která opakuje každý den.
Posadila jsem svůj zadek na židli u pracovního stolu, kde je ještě větší bordel než v kuchyni, hodila jsem nohu přes nohu a dojídala ranní jídlo a poslouchala venku zpívající ptáky. Koukala jsem po pokoji a zahlédla jsem něco podivného. Někomu by ten hnědý flek na stropě připadal jako ta podivná věc, ale na ten jsem si už zvykla. Tou podivnou věcí jsem měla na mysli cosi v šuplíku na ponožky, něco z něho trčelo. Ano, ponožky všech barev tam byly, ale bylo tam ještě něco – moje růžové pyžamo, které tam ale nemá co pohledávat. Byla jsem v šoku! Kdo mohl udělat takový zločin a dát kus oblečení do šuplíku, do kterého nepatří. Musela jsem začít pátrat po viníkovi, protože tohle si zaslouží trest odnětí svobody na minimálně dvanáct let.
Rychle jsem popadla sešit, do kterého dělám poznámky ze všech šestnácti předmětů, které jsem si já hloupá zapsala, a začala jsem přemýšlet jak Hercule Poirot, abych toho zločince dokázala vyčmuchat ještě ten den.
Vytvořila jsem si seznam všech podezřelých, všech, co byli v domě v čase, kdy k onomu hrůznému činu došlo, někdy mezi osmou a devátou hodinou. Sebe jsem hned mohla vyškrtnout. Nejsem ještě tak nemocná, abych tohle udělala, hlavně bych si to pamatovala, že jsem porušila jeden z nepsaných zákonů. Hned na druhém místě byl táta. Podezřelý číslo jedna. Než jsem ho však mohla konfrontovat, musela jsem místo činu pořádně prozkoumat.
„Hmm,“ zabručela jsem, když jsem se dívala na tu hrůzu, „to je strašné… Jak mohl někdo udělat takovou odpornost?“ Tužkou jsem zvedla ono pyžamo, abych se podívala dovnitř šuplíku a našla tak stopy. A taky že jsem našla – v šuplíku byla modře píšící propiska s blankytným víčkem, kterou táta luští křížovky v novinách.
„Aha! A je to jasný. Jsem to ale detektiv,“ pochválila jsem se a za odměnu jsem se pohladila po svých mastných vlasech. Důkazů jsem měla dost, bylo to jasné.
„Tati! Jak jsi mohl? Věřila jsem ti,“ křičela jsem, jak jsem vcházela do obývacího pokoje, kde ještě stále seděl s novinami. Ale čtení ho už přestalo bavit, na zadní straně byla křížovka o nové auto.
„Cože, zlato?“ řekl s hlenem v krku, odkašlal si a hlavu naklonil na mě, aby si mě celou vyčítavě prohlédl.
Stála jsem po jeho levici a nadávala. „Myslela jsem si, že ty budeš poslední člověk, který mě dokáže zradit,“ řekla jsem teatrálně a se hřbetem dlaně na čele jsem se zaklonila. „Proč jsi mi to udělal?“
„Drahoušku, vůbec nevím, co to plácáš za fóry,“ řekl vážně.
„Neboj se přiznat. Našla jsem v tom šuplíku tvou propisku!“
„Myslíš takovou,“ zvedl levou ruku, ve které držel identické pero, které jsem našla na místě krvavého činu, „propisku?“
„Ano! Přesně takovou,“ ukázala jsem na něho, na toho levorukého pachatele.
„Ale takové přece tady má každý. Koupil jsem je v sadě po dvaceti kusech,“ škubnul hlavou zpět do novin a pokračoval v luštění, „bylo to ve slevě a zbylo mi na pivo. Přece používáš ty stejné propisky, ne?“
A měl pravdu. Podívala jsem se do své pravé ruky a v ní byla ta samá modře píšící propiska s blankytným víčkem. Tady je má opravdu každý.
Vyvalila jsem svá očka a otevřela ústa dokořán. Z toho hrůzného zjištění jsem byla v koncích.
„No, ale teď mi pověz… Mám tady otázku: Příjmení detektiva od Agathy Christie. Nevíš náhodou?“
Otec mě zdržoval od mého vyšetřování. Bylo by trapné, kdybych mu řekla, že nemám ponětí, jaká je odpověď do jeho švédské křížovky, proto jsem raději trapně dělala, že ho neslyším, a utekla jsem jak zbabělec do svého pokoje, kde jsem skočila do postele a začala jsem dál přemýšlet, až mi z uší začal vycházet štiplavý kouř jak z lokomotivy devatenáctého století.
Tátu jsem musela hned ze seznamu podezřelých vyškrtnout, protože on vlastně ke mně do pokoje vůbec nechodí, a hlavně jsem neměla žádné neprůstřelné důkazy. Ale kdo byl hned na druhém místě? Mamka přece.
Doma nebyla, musela jsem jí hnedka bez váhání zavolat. Kupodivu to zvedla za pár vteřin, asi v práci neměla nic na práci.
Vybavovala jsem se s ní o různých věcech snad hodinu, než jsem se jí odvážila zeptat, co dělala ráno mezi osmou a devátou.
„No, mami? A nebyla jsi dneska v osm u mě v pokoji?“
„Jak bych mohla, ty hlupáčku?“
„A jo vlastně,“ vždyť ona byla už v práci. Jak jsem si jen mohla myslet, že to byla ona?
Už jsem byla bezradná. Dávala jsem si všechny scénáře dohromady, ale marně. Začínala jsem se uchylovat k variantě, že u nás doma straší. Občas tady něco spadne, ale kočka za to určitě nemůže. Někdy se také u mě v pokoji ozývají zvuky a hlasy.
„Já to všechno viděl. Vím, kdo to byl,“ ozval se mladý hlas do úmorného ticha, ve kterém jsem slyšela jen tlukot svého srdce. Vystrašila jsem se jak malé dítě, až jsem si možná i cvrnkla do kalhot.
„Cože!“
„Viděl jsem toho, kdo to tam dal.“
„Proč mě strašíš, duchu?“ zakoktala jsem se slzou v oku.
Najednou jsem začala slyšet, jak se cosi hýbe a blíží se to k mému vystrašenému tělu.
„To jsem já přece, ty blbko,“ řekl ten hlas nade mnou, zatímco jsem se schovávala pod peřinou.
Vyděšeně jsem vykoukla z pod peřiny. Stál tam můj mladší bratr.
„Ty jsi snad zapomněla, že máme společný pokoj?“
„Ne, ne.“
Vlastně ano. On je jinak tichý jak myš a spí až do odpoledne.
„A… A co jsi teda viděl?“ posadila jsem se a ještě stále v šoku jsem netrpělivě čekala, co mi řekne.
„Byla jsi to ty!“ řekl nahlas. „Jak jsi vstala, probudilo mě to, sakra. Šla jsi s oblečením do koupelny, že jo, a pak ses vrátila pro ponožky asi, nevím, cos tam dělala v tom šuplíku. Prostě jsi to tam hodila, divný že. No ale celou dobu jsi byla jak náměsíčná.“
Nechtěla jsem věřit jedinému slovu, co řekl. To nemohla být pravda.
„A jak vysvětlíš, ty chytrej, tu propisku tam?“ oponovala jsem mu.
„Tys to otevřela a chytla ses celé komody a, že jo, jsi málem spadla a z vrchu jsi tam shodila tu tužku.“
S kamennou tváří jsem se na něho dívala, byla jsem ze sebe zklamaná. Chtěla jsem ho praštit polštářem. Tak jsem to udělala. Zakřičel a utekl pryč.
Zklamaně jsem se zadívala do zrcadla a začala jsem si nadávat za to, že jsem mohla udělat něco tak strašného a strčit pyžamo do šuplíku s ponožkami. Nevěděla jsem, jaký trest si sama nařídím.
Přišla jsem na to. Za trest jsem si šla koupit do města pyžamo nové.
Autor: Lukáš Ždan
Ilustrace: Lukáš Ždan
