Já tak strašně miluji květiny. Ta jejich ladnost, ta jejich barevnost, ta vůně… Ale abych se dostala k tomu, co vám chci vylíčit, musím se květinám vyhnout obloukem, jinak bych se nikam nedostala a byli byste o ten neskutečný příběh, který se mi stal, ochuzeni.
Po úspěšném zakončení gymnázia jsem se vydala rozšířit si vzdělání na vysokou školu – obor raději zmiňovat nebudu, aby někomu nekleslo mínění o mé osobě. Co se ale přihodilo, že jsem musela ukončit studium? Samozřejmě že za to mohla má úchylka ke kytkám.
Když jsme se s mými kolegy a kolegyněmi ze školy vraceli v páteční noc z klubu a motali se přitom jak kyvadla v hodinách, uviděla jsem pod modře zářící pouliční lampou růst krásný petrklíč žlutý jak pole řepky olejky. Jelikož teprve začínalo jaro a sem tam byla ještě zamrzlá louže, nepovedlo se mi nic jiného, než se na takové louži, která byla mezi mnou a tou květinkou, sklouznout, a tak nešikovně si zlámat nohu, že jsem ještě tři měsíce na ni nemohla ani stoupnout. Studovat s takovým zraněním by bylo možné, ale byla jsem z toho celá vykolejená, že jsem už ani nebyla schopná spočítat jednoduchý příklad pro prvňáky, natož se učit latinské fráze.
Maturitu jsem už měla splněnou, tak jsem vysoké škole jen zamávala a šla hledat práci.
Naivně jsem si myslela, že nějak skloubím svůj koníček a povolání. Přestože jsem se v květinách vyznala až příliš, v žádném květinářství mě nechtěli – ani jako prodavačku, ani jako skladníka, ani jako uklízečku. Byla jsem tak zklamaná, až jsem začala v posledním krámě, kde jsem byla hledat práci, vzlykat a brečet. Ale ani to mi nepomohlo. Snad je vylekala moje povaha? Nebo snad mé bílé vlasy? Nebo prostě jen nikoho nového nepotřebovali? To se asi nikdy nedozvím.
Rodiče neměli zrovna velkou radost, že jejich Terezka musí sedět u nich doma. Z té nudy, kterou jsem zažívala, než jsem našla nějaké kloudné zaměstnání, jsem se do světa květin zabořila ještě hlouběji. Celý pokoj byl poset všemožnými květinkami, které jsem trhala na louce, v parku, v lese, na cizích zahradách. Jednou mě dopadli při činu, když jsem zrovna trhala slunečnicové květy velké jak klobouky pařížských dam, a majitelé oné zahrádky na mě poštvali rozštěkaného psa. Vyvázla jsem jen s pár škrábanci a odřeným kolenem, když jsem spadla z plotu, který jsem přelézala, abych si zachránila život.
Když už mě nebavilo květiny jen tak trhat a pěstovat, rozhodla jsem se, že si o nich něco přečtu i mimo odbornou literaturu, a tak jsem si pořídila Symbolismy v říši květin od Teodora Sklenáře. Tolik zajímavých věcí jsem se dozvěděla! Věděli jste, že když vám někdo daruje jedovatou rostlinu, tak vás chce zabít? Nebo že při pohřbu se zesnulému dává sudý počet květin? Dozvěděla jsem se toho spoustu, všechno nemůžu vyjmenovat.
Sklenář také tvrdí, že v pokoji musí být počet květin dělitelný třinácti, aby tak mohla lépe kolovat přátelská aura v pokoji. Hned jak jsem tuto informaci zjistila, skočila jsem z postele a šla počítat svoje rostliny. A oheň byl na střeše! Na kalkulačce se objevilo sice vysoké číslo, ale nebylo dělitelné třinácti! V pokoji jsem měla jen sto osmnáct rostlinek. To znamenalo, že jsem se buď jedné musela zbavit, nebo si dalších dvanáct pořídit. Hádáte správně – pořídila jsem si dalších dvanáct. Celý pokoj tak vypadal jak jedna velká botanická zahrada, ani dýchat se tam už nedalo. Dokonce jsem tam někde mezi těmi zelenými organismy nejspíš ztratila kočku, vůbec ji nemůžu najít a v noci někdy slyším jemné mňoukání.
Mezi květinami v pokoji jsem strávila pár měsíců, už se ze mě pomalu začala stávat zelená rostlina s lodyhou a pěticípým květem, kdež tu náhle mi přišel veledůležitý e-mail z pošty. Zajásala jsem, protože jsem doufala, že mi už dorazil balík s novými semeny krásné květiny Callistephus chinensis, ale byla jsem na omylu. Byl to jen e-mail s nabídkou práce na místní poště. Byla jsem zklamaná, že ta semínka ještě nepřišla, ale zarazila jsem se. Vždyť já dostala nabídku na plnohodnotnou práci! Nečekala jsem, že se ozve právě místní pošta.
Ráno jsem vstala celá natěšená a připravená na první směnu. Než jsem však vyrazila, proudily mi hlavou myšlenky o kolektivu, který se na mě zajisté těší. Nebo snad ne? Začala jsem být nervózní, proto jsem dala na Sklenářovy životu prospěšné rady a vzala jsem si s sebou ušitý pytlíček se sušenými levandulemi a kdykoliv, kdy jsem se začala cítit nejistě, přičichla jsem si, uklidnila se a mohla zase správně fungovat. Takto začala moje závislost na levanduli, která u mě přetrvává do dnešních dnů.
Když jsem vtrhla na poštu vchodem pro zaměstnance, vedoucí mě vřele přivítala a náhle mě seznámila s prostředím pošty. Dostala jsem krásný stejnokroj, který se mi povedlo zašpinit hned při prvním obědu. Ten flek od boloňské omáčky nešel vůbec umýt, proto jsem obdržela novou uniformu. Vedoucí nebyla nadšená, ze vzteku mě poslala roznášet balíčky.
Po mém návratu z města jsem na pracovišti potkala svého kolegu Filipa.
„Ahoj, vítám tě mezi námi pošťáky,“ a nepřirozeným způsobem mi podal ruku. „Já jsem Filip Brázda.“
Opětovala jsem jeho podání ruky a když jsem s ní třásla, dodala jsem: „Filip Brzda, to si budu pamatovat. Já jsem Tereza, Tereza Sládková,“ a abych působila přátelsky – nechtěla jsem si tady dělat nepřátele –, vytvořila jsem sice nepřirozený, zato široký úsměv na své pihaté tváři.
„Brázda! Žádná Brzda,“ opravil mě.
Já hloupá se ztrapnila už před dalším kolegou z pracoviště. Cítila jsem se ještě trapněji, než když jsem doručila dopis na špatnou adresu, ke všemu na adresu těch majitelů zahrady, kde jsem kradla slunečnice.
Trapností jsem se rozzářila jak červené rajče. Pustila jsem jeho studenou ruku a pomalu se odplazila ke svému stanovišti.
K mojí přepážce nikdo nechodil, měla jsem pohodovou směnu, tak jsem měla čas si své místo vyšperkovat – z domova jsem si přinesla pár květináčů s rostlinkami a dala jsem je všude kolem sebe.
„Vidím, že máš ráda květiny,“ ozvalo se za mými zády.
Kdo jiný by to byl než Filip. Ten holomek mě tak vystrašil, až jsem jeden květináč upustila. Ten se samozřejmě rozbil a hlína se rozprostřela po podlaze všude kolem mě i Filipa. Mlčky jsem začala přihlížet, jak Filip najednou začal uklízet ten bordel, který jsem natropila. Proč najednou začal tak uklízet? Má to snad v popisu práce uklízet po nešikovných spolupracovnicích? Hlava mi to nebrala, jako by se mi nějaké kolečko zastavilo a mozek přestal fungovat, nebyla jsem totiž schopna vydat ani hlásku, nedařilo se mi rozvibrovat hlasivky a něco k tomu dodat. Zase jsem se cítila trapně.
Filip při tom uklízení něco blábolil, studem mi ale přestal fungovat sluch. Naštěstí někdo přišel s doporučeným psaním k mojí přepážce a zachránil mě, protože bych se jinak musela pořád dívat na Filipovo vychrtlé tělo, jak s koštětem zametá suchou půdu rozsypanou po studené podlaze.
Na druhý den jsem si chystala pro Filipa omluvu za mé nevhodné chování. V dlaních jsem žmoulala kus papíru vytrženého z linkovaného zápisníku s kratičkou omluvou, abych tomu vyhublému Filipovi ukázala, že nejsem žádná nevychovaná žena.
Když jsem ale přišla ke svému pracovišti, koulela jsem oči, až se mi málem odkutálely do protějšího papírnictví. Na mém stole, u kterého mám sedět po zbytek dne, ležela jak sníh bílá kopretina a nevyplněný podací lístek. Mám tu kopretinu někam odeslat? Moje domněnka byla ale nepřesná. Realita byla mnohem vážnější. Tu čerstvě utrženou rostlinu z čeledi hvězdnicovitých tam nechal Filip! Na druhé straně podacího lístku nechal roztomilý vzkaz:
„Ať se ti dneska daří, Filip.“
Co to má znamenat?
Rychle jsem začala hrabat v tašce, kde s sebou nosím i Sklenářovy spisy. Pod heslem „kopretina“ stálo: „Když od někoho dostanete kopretinu, chce vám naznačit, že máte nadváhu.“
Ten pitomec jeden! Já že mám nadváhu? Já, která pravidelně cvičím jógu a chodím vynášet odpadky? Řekla jsem si, že budu dělat, jakože jsem nic neviděla, zároveň jsem se začala Filipovi Vychrtlému vyhýbat velkým obloukem.
Jenže ono to začalo být snad ještě horší. Těch květin mi začal dávat ještě víc, byly jich tucty, hory květů. Kdykoliv se u mě na stole objevil nový dar, přečetla jsem si něco o té rostlině v publikaci Symbolismy v říši květin od Teodora Sklenáře. Po kopretinovém dárku jsem hned další ráno obdržela puget lučního kvítí, kterým mi Filip chtěl říct, že bych se měla stát vegetariánem. Následoval vzkaz o tom, abych se stala válečným veteránem, když jsem dostala makový květ. Filip tyto dary završil větvičkou keře Taxus baccata, česky známého jako tis červený. Sklenářovu bibli pro milovníky rostlin jsem ani nemusela otevírat, protože jsem věděla, co to znamená.
„Když dostanete jedovatou rostlinu, dotyčný vám přeje smrt.“
Filip mě už musel mít plné zuby. Málem jsem se neudržela na nohou, musela jsem se posadit. Zasáhlo mě to natolik, že jsem si musela vzít týdenní dovolenou, abych se mohla mentálně připravit. Ani tuna levandule mě před tímto faktem neuchrání.
Jak se mě asi Brázda pokusí zabít?
Když jsem jednoho rána šla vrátit prázdné popelnice zpět ke garáži, čekala na mě na klice od vstupní branky taštička. Ale ne! Další Filipovo znamení smrti. Jakmile jsem nalezla ztracenou odvahu se do té hrůzostrašné tašky podívat, litovala jsem toho, že jsem tam nakoukla. Byla jsem tak překvapená, až jsem se musela chytit té smradlavé popelnice, kterou jsem právě táhla. Nebyla tam žádná jedovatá kytka, ani máta peprná naznačující zápach z úst, ale půvabná růže červená jak koberec pro celebrity Hollywoodu. Nebylo tam jen to – růži sekundovala i pozvánka na večeři.
Růže znamená jediné, a sice projev lásky.
Tuto informaci jsem ale nebrala v potaz. Filip zajisté neví, co taková růže znamená. Ale ta pozvánka na večeři mi nedávala absolutně žádný smysl.
Chce to tam se mnou skoncovat a otrávit mi jídlo?
Abych ale měla ve všem jasno, dorazila jsem na místo určení, které stálo na pozvánce. Do kabelky jsem si dala pepřový sprej a nůž po dědečkovi, abych se měla jak bránit před tím zloduchem.
A byl tam. Stál u vchodu a nevypadal nijak výrazně, určitě aby nebyl podezřelý číslo jedna, až mě podřízne.
Přiblížila jsem se k němu na dva metry a už to začalo: za zády držel kytici, kterou mě chtěl obdarovat. Já na nic nečekala a začala jsem mu stříkat sprej do očí.
„Co to děláš?“ křičel přes celou ulici, zatímco se svíjel na zemi.
„Já vím, že mě chceš zabít!“
Začal si mnout červené oči: „Já? Já že se tě snažím zabít? Seš k smíchu!“
„A co znamenaly všechny ty květiny? Já nesmrdím, já nejsem tlustá!“ opětovala jsem mu to.
Když tohle uslyšel, se vší silou se opět postavil a s dlaněmi zakrytým obličejem pronesl: „Víš… Já… Já tě mám rád, Terezo. Ty kytky jsem ti dával jako důkaz toho, že se mi líbíš. Máš ráda květiny, ne?“
Takže já si vše špatně vyložila. Já holka blbá, paranoidní. On se mi jen snažil ukázat, že mě miluje.
Vysvětlila jsem mu, že podle Sklenáře se dopustil hned několika chyb, proto jsem se cítila tak ohroženě. Vše jsem mu odpustila a namísto restaurace jsme museli navštívit polikliniku, protože z toho pepřového spreje byl celý zarudlý jak humr.
Řekla jsem si, že to s Filipem přeci jen zkusím a dám mu šanci. A dopadlo to tak, že se již nejmenuji Tereza Sládková, ale Tereza Brázdová.
Autor: Lukáš Ždan
Máte-li chuť na něco trochu více k zamyšlení, přečtěte si náš loňský článek, ve kterém se dočtete, že Valentýn není jen svátek zamilovaných.
Ilustrace: Tereza Trulíková
