Už jsem si pomalu začínal myslet, že žádný Martin na bílém koni letos nepřijede a budeme bez sněhu, ale přece jen jsme se dočkali. Sníh nemohl přijít v lepší čas, dorazil k nám do vesnice rovnou 5. prosince, na Mikuláše. Když jsem šel předchozí den na kutě, ani jsem nedoufal, že ráno z okna uvidím takovou krásu.
Uhranuly mě bílé bachraté peřiny z čerstvě napadaného sněhu, zavátá silnice, ještě neodhrabaná cestáři, stopy od sousedovy kočky pravidelně se opakující jak vzor z tiskárny nebo jak sklo hladká příjezdová cesta k mému domu. Celá vesnice byla z toho sněhu úplně mimo.
Z kuchyně mám výhled rovnou na naše náměstíčko, kde jsem uviděl děti, jak se koulují a hrají si se sněhem, některé se ani nestihly převléct a měly na sobě ještě pyžamo, to jsem nechápal, dokud jsem si nevšiml, že to jsou děti od mého bráchy. Ten byl vždycky zvláštní, proto jeho děti nejsou výjimkou.
Někteří rodiče, včetně mě, využili situace, kdy si děcka hrála venku, a rychle se pustili do finálních úprav mikulášských kostýmů. Já a brácha Pavel jsme vymysleli, že tenhle rok uděláme pořádně speciální pro celou vesnici, že uděláme kostýmy, které budou vypadat jak ze samotného pekla. Na kostýmech čertů, pro mě a pro Pavla, jsme začali dělat už v létě.
Napadlo nás to, když jsme byli na společné dovolené s rodinami a uviděli jsme v zoo kozla, který byl skoro velký jak menší kráva – ten měl rohy, ten měl kožich, to nemohlo být zvíře z tohoto světa. Usilovně jsme sháněli všemožné materiály, schovávali jsme je po půdách, po sklepech, po garážích, něco jsme museli i zakopat v lese, aby to nikdo nenašel.
Začátkem prosince jsme byli hotovi, zvládli jsme to jen taktak, uvědomili jsme si však, že nám něco chybí.
U pátého půllitru piva nám to s Pavlem docvaklo – neměli jsme Mikuláše a anděla a do onoho večera zbývalo už jen pár dní.
Jako Mikuláše jsme si narychlo půjčili našeho tátu, vousiska na to měl, stačilo jen v hrnci se slupkami od cibule uvařit tátův bílý úbor, který používal, když ještě chodil malovat zdi, a Mikuláš byl na světě.
Ale anděla jsme ještě neměli ani v den, kdy nám nasněžilo a kdy už měly být všechny přípravy hotové.
Zatímco byla naše Anička venku a užívala si s ostatními haranty z vesnice první sníh, snažil jsem se přemluvit svou ženu Emílii, aby se chopila role anděla. Nechtěla nám pomoct, prý jsme do toho moc zapálení a nechce na sebe navlíkat žádnou z těch ohavností, které jsme stvořili.
Musel jsem na ni vytasit tajnou zbraň, a sice lichotku, kterou jsem vymýšlel už pár týdnů, protože jsem věděl, že k této situaci dojde: „Vždyť si ani nemusíš na sebe nic oblíkat, sama jsi anděl!“
Kupodivu to nezabralo, tak jsem přitvrdil: „Když teda nepůjdeš s náma, řeknu svojí mámě, kdo jí autem projel plotem a vjel jí na záhon.“
Tohle muselo zabrat, protože vím, že se Emilka bojí tchyně. Ale ono nic!
Řekla mi, že tohle na ni neplatí, protože se s maminkou už udobřila, vysvětlila jí, že jsem za to mohl já, protože jsem jí pořád mluvil do řízení, a maminka tomu uvěřila, protože ví, jaký prý jsem blbec.
Tohle byla rána pod pás.
Vzpomněl jsem si, že s Pavlem máme ještě sestru a hned jsem za ní běžel. Jak jsem ale ještě nebyl připraven na led a sníh, vyběhl jsem ven v podzimních polobotkách a letěl jsem rovnou na zem. Asi jsem si narazil kostrč, byl jsem však tak napumpován adrenalinem, že jsem směle pokračoval v cestě za konfrontací sestry Věry.
Věra o našem plánu věděla, nikdy ale nebyla pro ani proti, tak jsem byl napjatý jak kšandy na pupku mého otce, co na to Věrka řekne.
Musel jsem Věře vysvětlit, že je to nouzová situace a že ani pro ni nemáme kostým, ona ale nadšeně souhlasila, protože aspoň měla záminku pro to zase po dlouhé době oprášit nějaké hadry ze skříně, a hned se dala do šití. Její entuziasmus byl větší jak ten můj a Pavlův dohromady.
„Můžu mít černé linky? Šlo by tohle použít na křídla? Můžu u toho křičet?“ ptala se až moc zbytečně.
Nechal jsem ji pracovat a řekl jsem jí, že má volnou ruku.
Už se setmělo a začínalo sněžit. S Pavlem jsme se sešli u našich, kde jsme pomáhali tátovi se dostat do jeho přestrojení, přece jenom svůj oblek na malování nosil před dvaceti lety, pár kil mu na břiše přibylo.
Mezitím přišla i Věra. S Pavlem jsme se lehce zděsili, nakonec jsme ale usoudili, že anděl s černými šaty a s křídly z peří čerstvě oškubaných slepic bude k našim čertům náramně ladit.
Táta s hůlkou a sestra venku s cigaretou byli připraveni, přišel čas na naše čerty.
V ložnici jsme se do těch nechutných, těžkých kostýmu nasoukali, a když jsme se přišli ukázat, mámu málem trefil amok. Ne z toho, jak děsivě jsme vypadali, jakože jsme děsiví vážně byli, ale z toho, že jsme na kostým použili a náležitě vylepšili kožešinu z medvěda, kterou dostala od svojí babičky k jedenáctým narozeninám. Maminku jsme museli dlouho uklidňovat, než přestala křičet a škrábat.
Když jsme vyšli ven do tmy, abychom děsili děti, začalo pořádně sněžit. Nejhorší ale bylo, že od rána nikdo neodhrnul silnici u nás na vesnici, museli jsme se brodit sněhem. Tátovi se šlo vážně špatně, byl rád, že první zastávku uděláme u Maříků, kteří jsou jen naproti přes cestu.
Použít tátu jako svatého Mikuláše byl špatný nápad. Už po první zastávce, kde táta v kostýmu Mikuláše rozbil vitráž s motýly a šlápl psovi na ocas, jsme ho museli poslat domů. Báli jsme se o něho, aby tu cestu vůbec přešel zpátky, začalo sněžit ještě silněji.
Čert já, čert Pavel a čert/anděl Věra jsme došli na náměstíčko, kde už lidí v kostýmech bylo víc. Koukali jsme se do oken, kde stály vystrašené děti, po některých dalších čertech štěkal pes, v dáli jsme slyšeli houkat vlak.
Zrovna jsme procházeli kolem mého domu, kde už čekala vystrašená Anička, ta ale tátu, strejdu a tetu hned poznala, museli jsme co nejrychleji zase utéct do té vánice.
Jak jsme se už blížili k další zastávce, k Pavlovu bydlišti, sníh začal lítat tak rychle, že už jsme málem ani neviděli na cestu. Sotva jsme došli do předsíně, užuž jsme si ty kostýmy sundávali. Alžběta, Pavlova choť, nás poslala ke krbu s půllitrem horkého čaje, menší hrnky jí prý strachy rozbily děti, když se z kuchyně dívaly na celou vesnici v maskách čertů, andělů, Mikulášů a medvědů. Alžběta nám vysvětlila, že ti medvědi jsme podle jejích dětí byli my – já to vždycky říkal, že Pavlovy děti jsou trochu opožděné, že ani nepoznají čerta od medvěda, naštěstí už dávno spaly, jinak bych jim to musel dlouho vysvětlovat.
„A kde máte vůbec Pavla?“ zeptala se starostlivě Bětka.
„Sakra, Pavel!“ vykřikli jsme s Věrou naráz.
Mysleli jsme si, že jde celou dobu za námi. Chtěli jsme hned vyrazil ven a jít ho hledat, ale sněhu napadlo tolik, že dveře nešly ani pootevřít. Pomodlili jsme se za jeho duši a doufali jsme, že ho druhý den najdeme aspoň ještě trochu živého.
Ulevilo se mi, když jsem Pavla našel druhý den v hospodě u baru, kam jsem si šel se džbánem pro pivo. Pavel mi vysvětlil, že když začalo tak šíleně foukat, ztratil balanc a jak ten náš kostým byl důmyslně zkonstruován, už se ani nemohl pod tou tíhou postavit na nohy.
Ráno ho na silnici našli cestáři, když pluhem odhrnovali sníh. Pavel byl promrzlý až na kost, ukazoval mi prsty, jak s nimi ještě stále nemůže ani pohnout.
Chtěl jsem mu nabídnout, že ho zavezu k doktoru Mráčkovi, Pavel ale řekl: „Já se nějak zahřeju sám,“ a kopl do sebe dalšího panáka vodky.
Pavla prostě nikdy nepochopím.
Letošní Mikuláš se nám moc nevydařil, celá vesnice se nám směje, včetně našeho táty. Přesto to tento rok dopadlo lépe jak předloni.
Autor: Lukáš Ždan
Nezapomeňte si přečíst také Lukášovy předešlé dvě povídky Jak jsem našla knihovnu a Jak Jonáš a Květoslav potkali svého idola.
Na našem facebooku právě probíhá vánoční soutěž o pohádkové knížky. Zapojit se můžete až do 12. prosince.
Ilustrace: Lukáš Ždan
