Nemám rád cesty vlakem. Vlak jen skáče, kýve se ze strany na stranu, píská a skuhrá. Připadám si jak v hororu, který nedosáhne konce. Někdo by mohl namítnout, že cesta vlakem není nekonečná, průměrně může trvat tak hodinu až dvě. Ačkoliv by člověk s takovou námitkou měl částečně pravdu, já bych ho svým argumentem rozválcoval jak rozjetá lokomotiva.
„Ale, pane, vy nemusíte každý den jezdit vlakem do práce čtyřicet kilometrů, což by autem zabralo tak čtyřicet minut, ale vlakem to musím jet celou hodinu! A to dvakrát denně,“ bych takovému člověku řekl. Pokud bych ho stále nepřesvědčil, musel bych využít hrubé síly.
Taková cesta každý všední den byla úmorná, ale nedalo se dělat nic jiného než to, že jsem to s bolestmi nějak přetrpěl. Jedinou věcí, která mě držela psychicky stabilním, byly rozhovory ostatních cestujících. Někdy jsem se rád zaposlouchal. Zjistil jsem třeba, že řezník Břéťa je ožralec, roznáší noviny s podivnou babou a má sestru. Nebo jsem se též dozvěděl, že jedné paní zabavili během letištní kontroly banán, když letěla do Řecka. Samé užitečné věci jsem se naučil z těchto rozhovorů.
Málokdy se přihodilo, že se někdo začal vybavovat se mnou. Většinou to byli jen důchodci, ale jednoho dne se ozval i jeden příjemný hlásek, zrovna když jsem si četl noviny, co jsou zdarma v každém vlaku na této trase. Myslel jsem si, že ten hlas mluví na někoho jiného. Ohlédl jsem se kolem sebe, vagón byl zcela prázdný. To bylo podezřelé. Odložil jsem noviny a zalekl jsem se, zcela totiž přehlédnul slečnu sedící naproti mně. Nejprve jsem oněměl vystrašením, poté její krásou. Dlouhé zrzavé vlasy jí překrásně ladily k brýlím s černými obroučky a celý její obličej doplňovala jedna piha. Na zbytek těla jsem neměl čas se podívat, protože začala mluvit.
„Jezdíte často, že?“ optala se tichounce, jako by nechtěla, aby ji někdo jiný slyšel, i když jsme tam byli sami.
Nechtělo se mi zrovna nějak moc se vykecávat i přes to, že se mi na první pohled ona křehká slečna zalíbila, dokázal jsem proto ze sebe vymáčknout jen: „Jo, to jo,“ a zahleděl jsem se opět do novin, které jsem položil na stolek mezi námi.
Neviděl jsem její výraz po mé odpovědi, protože jsem si rukou opřenou o stoleček podepíral čelo. Dlaň mi sice zaclonila pohled do její sametové tváře, naskytl se mi ale pohled jiný. Na to, že venku panovala zima a tuhý mráz, neměla toho příliš na sobě a byl jsem tak opíjen jejím výstřihem.
„A kam jezdíte?“ vyrušila mě svou otázkou.
Musel jsem se přestat kochat jejími křivkami a odpovědět, aby to nebylo nápadné. Noviny s nedočteným článkem o útulku pro kočky jsem položil vedle sebe, kde jsem měl i brašnu z práce, narovnal jsem si záda, která pokřupala jak suché listí, a rázně jsem odpověděl.
„Do práce, představte si to.“ Snad jsem ale nezněl moc drsně, nechtěl jsem ji vyděsit.
„Opravdu? Já také,“ řekla radostně, „jezdím do práce. Proto vás tady tak často potkávám.“ Neřekl bych, že jezdí tak často. Vidím ji poprvé.
Rozhodl jsem se, že s ní teda nakonec hodím řeč. Času do konečné stanice mám ještě dost, a přece jen to byla hezká holka, proč nezkusit štěstí.
Nejprve jsme se bavili o našich povoláních. Jezdí do okresního města učit na základní uměleckou školu výtvarku. To se mi hnedka zalíbila ještě víc, a když mi ukázala své obrazy, chtěl jsem ji hned obejmout a koupit od ní všechna její díla. Nevím sice, co si myslela o tom, že jsem finanční poradce, ale doufám, že se cítila stejně jako já, když jsem se dozvěděl, co dělá ona, a chtěla si hned u mě zažádat o finanční radu.
Vše šlo jako po másle. Shodli jsme se v hudbě, kterou posloucháme, shodli jsme se, že nechápeme Valentýn, shodli jsme se také na tom, že by se mělo obnovit Československo a spolu s ním i monarchie. Prostě jsem byl z ní nadšený jak prase v žitě.
Až do jednoho okamžiku.
„Ale víš co? Cítím z tebe podivné čakry. Něco s tebou není v pořádku.“
Zarazil jsem se. „Cože?“ optal jsem se zmateně.
„No to víš, asi nejsi v životě spokojený. Ale neboj se, to se brzo změní. On je teď vychýlený Jupiter.“
Nevěřícně jsem na ni koukal.
„No jo! Ale podle tvého ascendentu nedokážu usoudit, jak to dopadne.“
Co prosím? Jaký ascendent a descendent? Co to je? Proč se vychýlil Jupiter? Ale poté jsem prozřel. Ona je posedlá horoskopy!
„Tak už budu muset jít,“ a začal jsem si brát věci.
„Jak to? Vždyť vždycky vystupuješ až v Králíkách,“ řekla smutně.
„To víš. Já musím vystoupit v Lipce. Za rodičema,“ už jsem pomalu odcházel ke dveřím.
„Oni už nebydlí v Králíkách?“
„Včera se přestěhovali a musím jim pomoct s… nábytkem.“ Samozřejmě to byla lež jak věž.
„Aha, tak to chápu. Tak zase zítra,“ mile se usmála a roztomile mi zamávala, když jsem vystupoval v devět večer na nádraží v Dolní Lipce, kde byla tma tmoucí a sníh.
Samozřejmě jsem tady neměl co dělat, vystoupil jsem schválně dřív. Jen jsem jaksi zpanikařil, jak začala mluvit o horoskopech. Já na tyhle věci prostě nejsem. Co když si ze mě udělá pokusného králíka? Třeba si to během mé čtyřkilometrové procházky do Králík rozmyslím a dám jí zítra šanci.
Jsem sám.
Určitě dostane šanci.
Autor: Lukáš Ždan
Chystáte romantickou večeři a nevíte, co dobrého zvolit? Redaktorka Lucka vám možná napoví svými valentýnskými recepty.
Máte rádi naše dobrý zprávy a chtěli byste nás podpořit? Zavítejte na náš Patreon! Prostřednictvím drobné částky nás můžete měsíčně i jednorázově podpořit a pomoci nám dále se rozvíjet.
Ilustrace: Lukáš Ždan
