Neseme na zádech tíhu veškerého světa. Osud je v našich rukách. Stačí, aby se teď pokazilo cokoli, stačí sebemenší drobnost, a bude s námi konec. Jsme strůjci svého osudu. Bůh nám dopomáhej a pomoz nám najít ten správný směr, jak dojít k zářnému konci, kde se nikomu nic nestane. Tohle nedopadne dobře.
„Já vím,“ pošeptal jsem směrem k pomocníkovi. „Hlavně se, prosím tě, snaž!“
„Máma nás zabije.“
„Když se budeme… Dobrý den! Když se budeme snažit, tak třeba, jen třeba, to nedopadne úplně špatně. Dobrý den,“ povzbuzoval jsem sestru, která nebyla z celé situace ve své kůži. Já ale taky ne. Kdo by byl, kdyby najednou musel prodávat na jarmarku výrobky, o kterých ani neví co říct o kterých ví jen to, že je ušila jeho matka? Kdyby však nosila čepici a nenastydla, mohla tady stát sama a ne její děti postrádající obchodního ducha. Ale to je samé kdyby, kdyby. Musíme se k téhle neočekávané situaci postavit čelem a bojovat a vytrvat.
Celé náměstí žilo. Kolem stánků stojících podél náměstí proudil dav lidí toužící po nákupu výrobků ruční výroby nebo po klobáse se svařákem. Čekal jsem, že se v jeden moment dav začne pohybovat ještě rychleji a vytvoří divoký roj jako na metalovém koncertě. Na pódiu sice nehrál žádný metal, ale i do vánočních koled zpívaných předškolními dětmi by se nějaký divoký tanec mohl udělat. Každou chvíli kolem nás prosvištěl někdo jiný, skoro jsem ani nedokázal zdravit, natož něco nabízet.
Po naší pravici to vonělo. Vždycky, když jsem se nadechl, mě do čumáku udeřila vůně čerstvě uzených klobás. Podle vůně jsem poznal klobásu zvěřinovou, zabijačkovou, malomoravskou nebo vojtíškovskou. Nalevo od nás byl prodáván punč od paní knihovnice. Jedna vůně lepší než druhá. Dohlédnout na ostatní stánky na náměstí jsem se ani neodvážil, neboť bych byl zahanben tím, jak rychle prodávají své keramické hrnky, voskové svíčky, pletené palčáky, zlaté náušnice, dorty, spodní prádlo a bůhvíco ještě.
„K čemu je tohle?“ zeptala se mě starší paní a ukázala křivým, vrásčitým prstem na výrobek mezi námi. Koukala se a vybírala snad věčnost, až nakonec přišla s otázkou, na kterou jsem neměl, a asi nikdy nebudu mít, odpověď.
Cosi mne osvítilo a napadlo mě, že by to mohla být nějaká taštička na mobilní telefon. Zničehonic mě ozářil duch obchodníka: „Představte si, že máte nový mobil a bojíte se o něj. Co když se mu poškrábe obrazovka, když bude ležet v kabelce? Co když v tašce omylem vytočí něčí číslo a omylem přijdete o veškerý majetek? Chápete, že?“ Z mé strany bylo až trapné, jak jsem se to snažil hrát. „No a tahle taštička je přímo dělaná pro mobil,“ popadl jsem svůj chytrý telefon a snažil se ho do onoho čehosi narvat, „koukejte. Krásně se tam vejde.“ Ne, nevešel se tam, ale předpokládal jsem, že stařenka má malinký mobil s tlačítky.
Jen strnule čuměla na šaška, co se snažil nacpat mobil do kapsičky se zipem, a bez emocí vzdychla: „Aha… A co tohle?“ Namířila prstem na další věc na stole. Asi si na kvalitní představení nepotrpí, když chtěla okusit další kousek mého hereckého umu.
„No víte…“ Vůbec jsem nevěděl, co by to mohlo být nebo k čemu by to mohlo být.
„Nevím, proto se ptám,“ řekla uraženě. Hrál jsem si s tou věcí, házel jsem si ji z ruky do ruky, převaloval to. Bylo to placaté, látkové, hezké, ale já prostě nevěděl, co to je, na co to je, proč to je. Asi ji něco napadlo, jak by to mohla využít: „Takže asi nevíte, na co to je, ale mně se to líbí. Já si to koupím.“
Páni, to jsem nečekal. Já dokázal prodat něco, o čem jsem ani nevěděl, že existuje. Radoval jsem se: „Čum na to!“ křičel jsem po sestře, která mezitím psala něco do mobilu. „Něco jsme vydělali! No a teď to půjde. Slyšíš? Už to půjde samo. Máma nás zase pustí domů. Nebudem muset mrznout venku.“
„Ahoj,“ přivítala nás matčina kolegyně z práce, „co tady dělají takoví mladí prodavači? Kde máte mamku?“ Bylo mi jasné, že ta si něco koupí i bez divadla, které jsem si už v hlavě pracně vymýšlel. Teda snad si něco koupí, snad jí mamka nic neprodala už v práci. „Líbí se vám něco? Máme toho moc! Koukejte. Ani to nedokážu spočítat. Jedna, dva, tři, čtyři, dvanáct, dvacet osm, padesát jedna, pět… ani neumím z toho už počítat. Určitě si tady něco vyberete,“ zněl jsem tak přesvědčivě, až jsem si sám málem něco koupil.
Nechápu, proč se začala smát: „Toho tady máte opravdu dost! Ale znáš mamku. Ta mi už prodala snad všechno, co ušila. Třeba tahle taška,“ sundala si ji z ramene a celou mi ji předvedla. Nakonec se rozloučila a s parádou odešla. Co je tohle za svět, kde se lidi přijdou vybavovat a nic si nekoupí? Hrůza. Ale kdyby tady byla matka! Ta by jí stejně prodala další tašky, i kdyby je nechtěla.
Nešlo to moc dobře. Vážně ne. Už se pomalu blížila dvanáctá hodiny, kdy měl odbít konec jarmarku, a my prodali jen něco neidentifikovatelného, poté identifikovatelnou tašku na nákup a šité prostírání, které si koupil náš soused z ulice, jen aby si měl do čeho zabalit klobásu. Nervy jsem měl v kýblu, rezignoval jsem nad vším a šel si koupit uzeniny vedle do stánku za panem řezníkem.
Vůně byla omamná, bušila mi do nosu. Bylo to mnohem okouzlivější, než když jsem cítil klobásky vedle u našeho stánku. „Co to bude, mladý pane?“ optal se mě řezník mnoucí si ruce a šibalsky se usmívající pod knírem. Bylo toho tolik, že jsem si řekl od každé uzeniny jednu nožičku. Neměl jsem to kam dát, tak jsem si to nastrkal, kam to jen šlo. Do všech možných kapes v kabátu, do podpaží, v kalhotách ještě nějaké místo bylo, jednu jsem si dal rovnou do pusy a vyrazil jsem obhlédnout zbytek náměstíčka. Na improvizovaně postaveném pódiu už nezpívaly děti, ale hrála moderně pojatá cimbálovka: „Hodiny se zastaví a v devět třicet v pondělí. Magdaléno…“ Neodolal jsem a i s klobásou v puse se zastavil před pódiem a zaposlouchal se do tónů hudby a půvabného hlasu mladé zpěvačky, jež mne okouzlila již jako spolužačka ve školce.
Okouzlení bylo tak silné, až jsem ztratil pojem o čase. Pohupoval jsem se do rytmu cimbálovky do samého konce jarmarku. Až když hudebníci odešli z jeviště, jsem si uvědomil, že jsem nechal stánek pod vedením mé sestry. „A jejda,“ zamumlal jsem s klobásou v puse a kulhal s náručí uzenin zpět.
„Kde jsou věci! Okradli nás! Ty neschopná…“
Ve stánku nebylo nic z toho, co jsme měli prodávat. Zbyla tam jen kasička a sestra. Nezmohl jsem se na nic jiného, než začít vzlykat a se slzami v očích začít jíst klobásy, abych se připravil na výprask, vyhození na ulici a vydědění. Budu poslán do vyhnanství, do divoké přírody, kde přežiji díky tukové zásobě jen patnáct dní. Pak mě sežerou veverky.
Zatímco jsem seděl na zasněžených dlaždicích a opíral se o stánek, sestra promluvila: „Seš debil. Ani se nezeptáš, co se stalo. Všecko jsem prodala.“
Sním, či bdím? „Lhářko! Nech toho,“ a popotáhl jsem sopel až do vnitřku hlavy. Slzy mi stékaly po tváři až do úst. Chutnaly nasládle, ale to asi způsobila ta papriková klobása.
„Přijel autobus.“
„No a co jako? Ach!“
„Byl v něm zájezd seniorů z Mezilesí, z Polska. Ani se na nic neptali, jen ukázali na věc a já ji prodala. Dobrý, co?“
Jako bych ožil. Oči mi zářily novou nadějí, ta stará již zhasla, ale přišla nová. „Nekecáš? Takže jsme,“ opřený o obě ruce jsem začal vstávat, „něco vydělali?“ Nevěřícně jsem se postavil a popadl kasičku. Mé klobásky zůstaly ležet na zemi, ale můj osud byl teď přednější. „Vždyť…“ počítal jsem peníze, „vždyť to nejsou koruny. To jsou zlotý!“
„Ale je jich hodně,“ pověděla nadšeně. Já jsem ale tak nadšený nebyl.
Nedalo se nic dělat. Musel jsem jít čelit svému osudu, i když jsem věděl, že to nebude dobré. Hloupá sestra, to určitě udělala schválně, aby mě máma poslala z domu a ona měla další pokoj pro sebe. To tak.
Jakmile jsem se s pláčem octl na prahu hlavních dveří, vše jsem vysvětlil tak, jak to doopravdy bylo. Že sestra vše pokazila, že ona za všechno může, že já jsem nevinný. A že ty klobásy taky snědla všechny ona.
Stále nachlazená máma ale kupodivu nezuřila. „Ale to nevadí, děti moje, že máme zlotý. Příští týden jedeme do Vratislavy na trhy. Aspoň nebudem muset do směnárny. Jsi hodná, že jsi to tak zařídila,“ to ale nebylo všechno, „ale ty by ses měl stydět, že jsi tam nechal prodávat sestřičku samotnou a zatím jsi jedl nějaké klobásy od řezníka Špejlíka.“ Jak mohla vědět, jak to doopravdy bylo? Aha, sestra jí volala, zatímco já jsem si užíval koncert a klobásy.
Takže jsem nakonec já byl ten špatný. Ostatní si vyjeli na výlet do Vratislavy a já musel zůstat doma a hlídat psy. Ani mi nepřišlo divné, že jsme žádného psa nikdy dřív neměli. Takový byl prostě můj osud – hlídat za trest psy.
Autor: Lukáš Ždan
Lukáš už má u Dobrých Zpráv povídkářskou tradici, takže si můžete přečíst i další z jeho povídek. Jedna je celkem tematicky o řízcích.
Máte rádi naše dobrý zprávy a chtěli byste nás nějak podpořit? Prostřednictvím drobného příspěvku na náš transparentní účet můžete jednorázově či pravidelně pomoci Dobrým Zprávám se i nadále rozvíjet.
Ilustrace: Tereza Trulíková
