„I ve slově beznaděj naděje je,“ zní v písni Naděje je od Pekaře a kapely K.R.B., která se skládá ze sedmnácti mladých lidí z centra Arpida. Jde o neziskovou organizaci, která pomáhá rodinám starajícím se o děti s tělesným nebo kombinovaným postižením. Videoklip k písni vyšel den před Vánoci minulého roku a od toho momentu každé zhlédnutí na YouTube finančně pomáhá klientům centra. V rozhovoru pro náš web Pekař zavzpomínal na vznik písničky a zároveň se podělil o to, jaké jsou jeho plány do budoucna.
Na začátek bych tě poprosila, aby ses našim čtenářům představil a přiblížil jim, kdo je Petr Štolba / Pekař.
To je teď víc než záludná otázka, jelikož jsem se před par dny oženil a jsem teď Petr Toms, takže nastala dokonce změna jména. Ale samozřejmě ani jedno z příjmení nemění nic na tom, kdo jsem. A kdo jsem? To vskutku ani netuším.
Jak vznikl Pekař a co momentálně představuje?
Pekař vznikl jako projekt, který měl mít určité zaměření, a postupem času a dospívání se z něj stala kapela, která naštěstí – musím zaklepat – funguje a hraje.
Abychom se dostali k hlavnímu tématu rozhovoru, tedy k dílu, které má v sobě určité kouzlo, a tím je písnička Naděje je. Jak vznikala a jaký k ní máš vztah?
Píseň, tedy vlastně refrén vznikl v mých 15 letech. Nikdy neměl sloky, a až pak najednou jsem seděl v jihočeské Arpidě a říkal jsem jim, že s nimi rád nahraji písničku. Ale žádnou, kterou už děti znají. Udělat něco nového mi přišlo lepší než hrát třeba písničku Bůh, kterou hrajeme s kapelou už nějakou dobu.
Na celé písni je nejkrásnější to, že vlastně není moje – vzdal jsem se práv na ni a stejně tak i vydavatelství Warner Music. A proto je píseň umístěna na YouTube kanále Arpidy, kde z reklam může vydělat peníze tím, že se na to někdo podívá. To mi přišlo jako skvělý nápad a jsem rád, že tomu vydavatelství dalo zelenou.
Jak jste se dostali do kontaktu s centrem Arpida?
Jednoho dne se mi ozval Jarda z Arpidy – strašně oddaný a schopný člověk –, který tam pracuje. No a za pár týdnů jsme s dětmi zkoušeli. Bylo to všechno rychle zorganizované.
Jak se ti spolupracovalo se seskupením K.R.B.?
Jako s ostatními muzikanty. Řekli jsme si, kdo kde má co zazpívat a hrát, a na konci mi děti dokonce radily text.
Na stránkách centra je zmínka o Arpiďácké pohodičce. Co to je vůbec za akci?
Arpiďácká pohodička je minifestival. Je to asi to nejmilejší setkání lidí, které jsem měl tu možnost vidět a poznat. Je jedno, jestli tam jsou muzikanti vyčerpání, každého to nabije pozitivní energií! A nabíjí mě to doteď.
Je to pro tebe první taková spolupráce, nebo máš nějaké předchozí zkušenosti s charitou a dobročinností?
Mám. Jak ze školy, tak k tomu mám vztah i díky své mamince. Ta mě vozila v kočárku k ní do práce jako malého, pracovala v ústavu pro mentálně postižené.
Přesuneme se trochu k jinému tématu. Během kariéry ti vyšla kniha Výpověď. Co bys o ní řekl?
Výpověď, to se jedná jak o knihu, CD, tak i turné. Je to jednoznačně jeden z větších celků, co jsem společně s kapelou a mnoha dalšími lidmi vyprodukoval. Jsem rád, že kniha vznikla. Mapuje pár let mého života a příběhy z něj. Některé jsou vtipné, některé smutné a jiné k zamyšlení.
Plánuješ ještě něco takového do budoucna?
Knihu? Určitě!
Máš nějaké malé cíle ke splnění většího snu?
Malé cíle nemám. Ani vlastně žádné velké. Podle mě hnát se za něčím, co si určím sám, je hloupost. Život i já se pořad měníme, proto se musí měnit i cíl. I když… když se zamyslím, tak jako malý jsem si přál být nesmrtelný. A pokud si někdo zazpívá jakoukoli moji písničku, třeba i deset dvacet let po moji smrti, budu nesmrtelný.
Autor: Kristýna Michalčíková
Foto: budejckadrbna.cz, pekarmusic.cz
