S rozhlasem, který momentálně slaví své první století, je úzce spojený samozřejmě i sport a jeho přenosy. Počátky však byly poněkud kostrbaté. Byl to ale právě Český – respektive Československý – rozhlas, který se jako první na našem území postaral o přenosy z olympiád či hokejových mistrovství světa. A jaká je situace dnes? Změny v některých částech systému pro běžného posluchače byly zanedbatelné, některé naopak velmi podstatné. A budoucnost by mohla přinést další.
Začalo to telefonem
Zítřejší den je významný pro vznik rozhlasu jako takového, samotné počátky sportu v rozhlasu se ale začaly psát až o něco málo později, přesněji 2. srpna 1924, kdy se k tomuto činu odvážil Jiří Hojer. Jako svůj cíl si vybral boxerský zápas, ale jeho komentování zdaleka neprobíhalo hladce. Celý přenos totiž probíhal tak, že Hojer vše komentoval přes telefon stenografovi, který jeho slova dále předával hlasateli. Teprve pak se dostal komentář zápasu do éteru a dále k posluchačům.
Evropské prvenství
Pravý živý komentář přišel na řadu až o dva roky později, 6. října 1926, kdy byl moderátorem Josef Laufer. A jaký zápas že to komentoval? Asi nikoho nepřekvapí, že se jednalo o fotbal, konkrétně pak o zápas mezi pražskými sešívanými a Hungarií Budapešť. Ke své kariéře komentátora ale přišel jako slepý k houslím, vždyť to bylo jeho vůbec první vystoupení za mikrofonem. Původně měl totiž zápas komentovat úplně jiný reportér, ten ale nakonec k zápasu nedorazil. Na poslední chvíli se proto musela hledat náhrada, kterou byl nedobrovolně zvolen právě Laufer. K jeho smůle se ale celá reportáž bohužel nenahrávala.
Tento vůbec první sportovní reportér měl však konec kariéry poměrně neslavný a smutný. Během války byl perzekuován nacisty pro svůj židovský původ a jeho situaci nepřidávalo ani slavné jméno jeho otce. Koncentračnímu táboru se však vyhnul. Následná změna režimu a s ní spojený socialismus mu ale také nijak výrazně nepomohly. Po zamítnuté žádosti o vystěhovalecké vízum se stal opět sledovanou osobou, tentokrát pro změnu komunisty. Rozhlas ho kvůli tomu vyhodil. Zemřel 19. října 1966, téměř přesně čtyřicet let po svém průlomového rozhlasovém počinu.
Jak si komunisté zahrávali se sportem
Kromě Laufera měl s komunismem problém samozřejmě i samotný rozhlas, který se režim snažil využívat jako nástroj propagandy. Jistým čistkám se proto ve svých řadách nevyvarovali bohužel ani sportovní reportéři. V roce 1953 vznikla zcela nová sportovní redakce pod vedením Jaroslava Beneše. Ten byl ale na toto místo dosazen spíše právě stranou. Spolu s komunismem ubylo i přímých přenosů, a to jednoduše proto, že zkrátka nešly efektivně cenzurovat. A to si režim nemohl dovolit. V průběhu padesátých let tak posluchače alespoň prováděl všemi různými sporty pořad S mikrofonem za nedělním sportem. Výjimkou ale nebyly ani reportáže z Olympijských her, ze kterých přinášeli reportéři zprávy alespoň přes telefon.
Pokrok nezastavíš
S pražským jarem je pak spojený i odchod mnoha reportérů z rozhlasu, nikoli však z politických důvodů. V této době se totiž i hojně rozšiřovala v československém národě televize, a komentátory tak lákala právě ČST. Posrpnové události a následná normalizace ale přinesly i další změny ve složení redakce samotné. Na post šéfa se tentokrát dostal Václav Svoboda a společně s ním přišel nejen početný návrat živých přenosů, ale také pár nových sportovních pořadů. Kromě Sportovního pondělníku se tak nyní přehled ze světa sportu objevoval ve vysílání každý večer po hlavních zprávách.
(Komerční) revoluce
Listopadová sametová revoluce a následné události znamenaly vznik komerčního trhu. Díky němu rostl počet soukromých rádií jak v Československu, tak následně i v Česku. Žádné se však ale – ani doposud – nedokázalo Rozhlasu vyrovnat. V devadesátých letech se šéfem celé sportovní rubriky se stal Vladimír Vácha a stanice se přejmenovala na Český rozhlas – Radiožurnál. Ruku v ruce s rozdělením národa i rádia ale přišel i nedostatek reportérů, a to hlavně ze dvou důvodů. Jeden z nich byl, že někteří z nich odešli zkrátka zpátky na Slovensko, ten druhý byl pak o něco komplikovanější.
Pořad S mikrofonem za sportem se pyšnil tím, že do každého svého vysílání dokázal začlenit vstupy reportérů ze všech stadiónů, kde se zrovna hrálo. S rozdělením lig – jak fotbalových, tak i hokejových – přišlo i následné rozšíření těch českých. Rozhlasu tak chyběli krajánci. I tento problém se ale postupně podařilo vyřešit, a to následným příchodem nové moderní techniky ze západu. Kvůli lepší komunikaci tak musel být rozhlas v podávání informací ještě rychlejší, obzvláště pak v porovnání s jeho hlavním konkurentem, televizí.
Internet jako nepřítel
S přelomem tisíciletí se mezi lidi začal dostávat i online svět, a s ním i možnost téměř okamžitého získávání informací o sportovních výsledcích. Vstupy do vysílání se tak zrychlily, zkrátily a obecně více zdramatizovaly. Hodně se v těchto případech začalo pracovat i s kulisou. Stopáž každého příspěvku se zkrátila až na minutu, což byl v porovnání s devadesátkami obrovský skok.
Technologický pokrok ale znamenal i posun celé práce střihačů. Náhle se začalo stříhat na počítačích, záznamy se přenášely přes internet. Za vedení Petra Součka se ale redakce poměrně rozpadla, a to ze stejného důvodu jako v šedesátých letech. Mohla za to televize. Ke konci desetiletí totiž začaly vznikat na české scéně nové soukromé televize se zaměřením čistě na sport a ty reportéry lákaly podstatně více.
(Ne)podařená proměna
S počátkem minulé dekády pak přišla proměna celého vysílání Radiožurnálu. Stanice se začala více zaměřovat na okamžité zpravodajství než na ustálené denní pořady. Pro diváka to tak znamenalo, že podstatné události ze zápasů, například když padl gól, dostával téměř okamžitě v podobě krátkého vstupu, klidně i mezi písničkami. Výjimku ale přece jenom sport v rozhlase ještě měl. Zůstal mu totiž pořad Sportžurnál, který se vysílal každý den ve večerních hodinách.
Internet se postupně rozšířil i do každého mobilního vysílání, reportéři tak museli využívat přidané hodnoty hlavně v podobě emocí. Postupem času vzniklo i speciální sportovní vysílání na webových stránkách rozhlasu. Tento projekt, který přenášel celé jednotlivé klubové utkání, se ale příliš neuchytil. Počet posluchačů se často pohyboval pouze v řádu stovek, a tak se začátkem roku 2017 skončil.
Jednička v českém éteru
A jak si rozhlasový sport vede dnes? V hojném počtu stále přenáší celé zápasy například z mistrovství světa ve fotbale či hokeji, výjimkou ale nejsou ani komentáře například ze závodů světového poháru v biatlonu. Ojedinělé nejsou ani krátké vstupy při jednotlivých kolech hokejové Extraligy nebo fotbalové FORTUNA:LIGY, a to přímo z místa od jednotlivých reportérů. Celé vysílání se pak odvíjí dle prodaných vysílacích práv na jednotlivé soutěže, které ale v posledních letech čím dál více připadají spíše soukromému než veřejnoprávnímu sektoru.
A jak to bude dál?
Právě z těchto důvodů je budoucnost sportu na Radiožurnálu trochu nejistá. Kromě vysílacích práv se stále více fanoušků sportu přesouvá do online světa, kde dychtí nejvíce po rychlém zisku všech informací. Ani přidaná dramatizace tak možná nemusí pro udržení posluchačů rozhlasu stačit, ale doufejme, že další století přece jen přinese světu rozhlasového sportu co nejvíce dobrých zpráv.
Autor: Patrik Hlaváč
Budoucnost českého rozhlasového sportu z velké části stojí i na budoucnosti českého sportu jako takového. A minimálně v tenise je o ní postaráno více než dobře.
Máte rádi naše dobrý zprávy a chtěli byste nás nějak podpořit? Prostřednictvím drobného příspěvku na náš transparentní účet můžete jednorázově či pravidelně pomoci Dobrým Zprávám se i nadále rozvíjet.
Zdroj: rozhlas.cz, pribehrozhlasu.cz, irozhlas.cz, praha.eu,
Foto: rozhlas.cz, irozhlas.cz, Archiv ČRo
