Osciluje mezi divadelním jevištěm, koncertním pódiem a nezapomíná u toho ani na dobročinnost. Herečka a zpěvačka Natálie Tichánková je stálicí Moravského divadla Olomouc. Kromě toho však stíhá koncertovat s kapelou 4GOOD, se kterou ještě letos vydá druhé album. „Chtěla jsem být první holka, která porazí Schumachera ve Formuli 1,“ říká muzikálová představitelka věhlasné závodnice Elišky Junkové, která se svému dětskému snu přibližuje v novém muzikálu ELA!.
Nemůžu začít jinak než muzikálem ELA!, který měl před několika týdny premiéru. Já jsem se byla podívat a musím říct, že jsem si to moc užila a chci se zeptat, užila sis to taky, nebo to byly spíš nervy?
Užila jsem si to hrozně moc, protože se vážně cítím ve svých botách. Jelikož jsem vystudovala muzikálové herectví, tak se cítím přesně v tomhle žánru a i konkrétně v muzikálu ELA! jako doma. Nervy to ale rozhodně byly taky.
A máš nějaký návod na to, jak ty nervy vyřešit, když přijdou?
Za celou dobu, co jsem v divadle jsem vyzkoušela spoustu věcí, které ale ne vždy zabíraly. Ale ve finále mi nejvíc pomohla práce s dechem. Zjistila jsem, že když jsem hodně ve stresu, tak se musím prudce nadechnout a pomalu na tři vydechnout. Když tohle udělám několikrát, uklidním se.
ELA! je muzikál o české automobilové závodnici a olomoucké rodačce Elišce Junkové, o které se tvrdilo, že je nejrychlejší žena světa. Myslím, že minimálně tu rychlost v životě s ní máš společnou. Jak se ti její role hraje?
Rychlost máme rozhodně společnou. Možná je to zvláštní takhle říct, ale mám pocit, že jsme si v něčem podobné. Stejně jako ona si jdu za svým snem, nehledě na to, co říkají ostatní, a k autům mám taky blízko. Kdysi jsem chtěla být první holka, která porazí Schumachera ve Formuli 1 a jsem moc ráda, že si tu závodnici můžu zahrát aspoň na jevišti. Řekla bych, že zkrátka sdílíme lásku k životu, bez té to nejde.
V muzikálu se probírají i témata, jako je ženská emancipace. Pro Elišku Junkovou nebylo snadné dostat se mezi v té době ryze mužskou společnost. Dnes už je vše jinak, a to právě i díky takovým ženám jako byla ona. Nicméně liší se nějak možnosti žen a mužů v divadelním průmyslu?
Jde o to, o jaké pozici se bavíme. Na úrovni herců je to dáno rolí, takže tam jsme si víceméně všichni rovni, ale ve vedoucích pozicích se mohou najít lidé, kteří tuhle problematiku chápou jinak. Chtějí třeba, abyste splnili některé věci, které nejsou v popisu vaší práce, a když je nesplníte, jste nepohodlní. A to já jsem byla. Tady v Olomouci jsem se však naštěstí s ničím podobným nikdy nesetkala.
Jak si u nás stojí vůbec muzikálový žánr v souvislosti s návštěvností divadla?
Konkrétně v Olomouci si myslím, že mají lidé muzikál opravdu rádi. Musím to zaklepat, divadlo bývá pravidelně plné diváků, za což jsem moc vděčná. Někteří sice budou tvrdit, že muzikál je kýč, happy end na první dobrou, ale nakonec jde hlavně o to pobavit diváka a myslím si, že těch tragédií kolem sebe máme už tak dost. Když se to povede a všechno do sebe zapadne jako hodinový strojek, není tomu podle mě co vytknout.
A taky jde určitě o náročnou disciplínu.
Myslím si, že velmi náročnou. Podstatné je, aby člověk neobcházel tu hereckou složku muzikálu, protože spousta muzikálových herců považuje za důležitý primárně zpěv a tanec, a právě kvůli tomu může pak vzniknout ten patetický kýč a domněnka, že muzikálisti umí jen tančit a zpívat, ale ne hrát.
V jakém dalším představení tě aktuálně můžeme vidět?
Teď je toho vážně dost. Hrajeme například improvizovanou kriminální komedii Splašené nůžky, muzikál Hello, Dolly!, komedii Brouk v hlavě nebo krásné představení Nedotknutelní. To jsou myslím velmi oblíbené tituly, ale obecně máme v činohře dost věcí na programu.
Na webu Moravského divadla Olomouc jsem nedohledala žádné alternace. Jaký je plán B, kdybys nedej bože třeba onemocněla a nemohla odzpívat představení?
My se v činohře nealternujeme, takže plán B je většinou formou náhrady programu. Divadlo je naštěstí natolik ochotné, že se dá v nejhorším případě použít jiný titul, kde daný herec či herečka zrovna neúčinkuje. Opera to má o něco jednodušší, protože tam alternace jsou, takže kdybych náhodou nemohla vystupovat třeba v Hello, Dolly!, tak přijde alternace.
Studovala jsi mimo jiné i u Mary Hammond, což je v muzikálovém světě opravdu veliké jméno, několik let vedla Royal Academy of Music a vyučovala třeba zpěvačku Adele. Jak se ti s ní spolupracovalo?
Byl to asi největší konkurz mého života. Už jen to, že mě tahle paní přijala k sobě, že si mě poslechla, byla obrovská čest. Pamatuju si, jak jsem přišla do londýnského Camden Town, ke dveřím její vily s klepátkem a otevřela mi opravdu taková typická britská dáma. Už tehdy jsem se klepala jako ratlík. Vzala mě do své kanceláře, která v mých očích vypadala jako Oválná pracovna s obřím pianem, posadila se za to krásné křídlo a řekla jen „Sing!“ Tak jsem teda sebrala odvahu a něco zazpívala, tuším, že to bylo nějaké číslo z muzikálu Wicked, a pak z Fantoma opery. A potom nastalo pět nejdelších minut v mém životě, i když v reálu to mohlo být možná třicet sekund, kdy mlčela. Přišlo mi to nekonečné, ale nakonec řekla „You are very good,“ a konečně se se mnou začala bavit.
Takže zkouška ohněm.
To rozhodně, ale předala mi toho opravdu spoustu. Kromě techniky beltingu mi ukázala, jak se pracuje v Londýně a musím říct, že je to úplně jiná škola než u nás. Každý by si to měl aspoň na chvíli zkusit. Naprosto zásadní však bylo to, že jsem nezklamala takového člověka, protože tím jsem uspěla i ve vlastních očích a přestala o sobě pochybovat. Než jsem k ní přišla, absolvovala jsem spoustu různých konkurzů v Česku, kde jsem byla vždycky z různých důvodů „ta druhá“. A tak jsem se sebrala a odjela za kamarádkou do Londýna, která mě tam donutila zazpívat v jakémsi karaoke baru, uslyšel mě člověk, který se s paní Hammond znal a dovedl mě k ní. Prošla jsem si krásnou stáží, na kterou ráda vzpomínám.
Nelákalo tě v Londýně zůstat?
Ano, původně jsem chtěla zůstat, trochu si „máknout“ a vypracovat se na West End. Dokonce mi bylo nabídnuto studovat na Royal Academy, čehož jsem si moc vážila, ale finanční situace to bohužel nedovolila. Nemohla jsem tam zůstat, ani kdybych dosáhla na stipendium, a tak jsem se vrátila do Česka. Nakonec jsem ale ráda, protože přestože jsou představení na West Endu úchvatná, hraje se v podstatě denně jedno a totéž představení dokola a já vážně nesnáším stereotypy.
Jak dlouho jsi tam byla?
Půl roku a pravidelně jsem se vracela na týdenní lekce, dokud mi to nepřekazil covid. Teď už jsem u ní dlouho nebyla.
Kromě divadla se věnuješ i koncertování se svou kapelou 4GOOD. Mohla bys ji žánrově trochu přiblížit?
V základu se jedná o pop s prvky funku, lehkého r’n’b i rocku. Myslím, že jsme se žánrově na prvním eponymním albu trochu hledali, ale to k tomu asi patří.
V únoru jste uskutečnili velký Valentýnský benefiční koncert ve spolupráci s Moravskou filharmonií Olomouc s podtitulem Láskou k dětem, který byl mimořádný nejen hudebně. Na koho jste vybírali a jak úspěšní jste byli?
Vybírali jsme na dětskou kliniku Fakultní nemocnice Olomouc a ještě pořád vybíráme. Neváhejte přispět pomocí QR kódu, který najdete v záznamu koncertu. Já věřím, že ta konečná částka nebude malá. Peníze půjdou konkrétně na pohodlná rozkládací lůžka pro maminky dětí starších 6 let, které nemají nárok na lůžko přímo v pokoji dítěte. Často to dopadá tak, že maminka radši zůstane spát na židli, než aby své dítě opustila. Moc se těším až jim peníze předáme a dětem v nemocnici zároveň osobně akusticky zahrajeme.
Musím říct, že koncert byl nabitý opravdu úžasnou energií a hádám, že asi taky pěkně náročný na přípravu.
Ta atmosféra byla neopakovatelná. Předtím jsem si ani nedovedla představit, jak to do sebe všechno tak neuvěřitelně zapadne a jsem za to nesmírně vděčná. Ani jsem si neuvědomovala do čeho jsem se to pustila, na začátku jsem si jen řekla – pojďme udělat dobrou věc, něco výjimečného – a nedošlo mi, že se pouštíme do takhle megalomanského projektu. Jsem opravdu vděčná za to, jaké lidi mám kolem sebe a že do toho šli se mnou, protože takhle velká benefiční akce se chystá klidně rok dopředu a my jsme ji zvládli nachystat v podstatě za dva měsíce. Do poslední chvíle jsem řešila provozní věci a najednou mi řekli, že už mám jít na pódium, tak jsem šla a byl to jeden z nejkrásnějších zážitků, co jsem zažila. A všechen ten stres za to stál. Děkuji všem, kteří můj nápad podpořili.
Na čem aktuálně pracujete s kapelou?
Momentálně pracujeme na druhém albu, které bychom rádi vydali na podzim, ale nyní jsme ve fázi dojednávání nahrávacího studia a producentů. Album už je v podstatě složené. V porovnání s tím prvním bude tanečnější a produkčně modernější, což mě baví. Já ho beru jako svoji velmi osobní zpověď.
Bude možné si vás poslechnout v brzké době živě?
Určitě, nejbližší termín máme 14. června v zámeckém parku v Lipníku nad Bečvou. Další termíny vždycky oznamujeme na našich sociálních sítích. Takže kdo nás bude sledovat, tomu určitě nic neunikne. V létě bychom se ale v první řadě chtěli soustředit na zmiňované druhé album a natočení videoklipu.
Autor: Simona Stejskalová
Jestli rádi objevujete nové mladé herecké hvězdy, nenechte si ujít rozhovor v Martinem „Maldou“ Malíkem, letošním vítězem Mistrovství ČR ve Slam poetry.
Máte rádi naše dobrý zprávy a chtěli byste nás nějak podpořit? Prostřednictvím drobného příspěvku na náš transparentní účet můžete jednorázově či pravidelně pomoci Dobrým Zprávám se i nadále rozvíjet
Foto: Moravské divadlo Olomouc, archiv Natálie Tichánkové
