Pokud bylo něco, čeho jsem se na střední škole opravdu obávala, byla to beze sporu maturita z angličtiny. Asi je to poměrně rarita obávat se zkoušky z anglického jazyka, když se v dnešní době tento jazyk učí děti již v mateřské školce. Většina studentů by řekla, že to je ta nejsnadnější část maturity, ale já jsem z ní měla opravdu strach a představa, že bych maturovala z matematiky, nepřipadala v úvahu.
Na základní škole pro mě byly hodiny angličtiny za trest, chodila jsem tam nerada, tak nějak jsem zapadla do škatulky slabší skupinky a celé ty roky jsme se učili přítomný čas prostý a průběhový. Když se učitelka dozvěděla, že jsem se dostala na gymnázium, naložila mi na ruce asi třicet papírů o anglické gramatice a oznámila mi, že jsme toho holt nestihli hodně probrat. Za tři dny mě čekal rozřazovací test na střední škole. Učila jsem se jako o závod, za těch 72 hodin jsem se toho naučila víc než za celou základní školu, ale nebylo mi to nic platné, protože jsem nevěděla, kde se který čas používá. Takže rozřazovací test na konci deváté třídy dopadl samozřejmě podprůměrně.
Září, rok 2016
Je hezký letní den a já sedím v první lavici plná euforie na uvítací hodině angličtiny. Na střední škole jsem si dala za cíl nepodceňovat hodiny a dělat vše pro to, abych se naučila plynule mluvit. Po půl roce mě tato euforie přešla. Co si budeme povídat, nebylo to tak jednoduché, jak se zdálo. Nějak mi to nešlo, a jak by taky mohlo, když jsem neměla základní znalosti gramatiky. Pocit, že se maturita blíží, mě děsil natolik, že jsem se toho dne nechtěla dožít.
Říjen, rok 2017
Rozhodla jsem se, že není jiné možnosti než zahájit doučování. A tak jsem se každý pátek po škole setkávala se známým, který pochází z Kanady. Po pár hodinách jsem se přestala bát mluvit, nepřemýšlela jsem nad gramatikou, nad koncovkami, nad tím, že má výslovnost není stoprocentní. Zkrátka byla jsem ráda, že mluvím – asi ne moc na úrovni, ale mluvím.
Mé odhodlání naučit se angličtinu za každou cenu se stupňovalo, a tak jsem se ve třetím ročníku zapsala na kurz FCE. Jestli vám teď naskočila myšlenka, že studentka, která se zapíše na kurz FCE, nemůže být na tom s úrovní angličtiny zase tak špatně, tak vám řeknu, že může – byl to pro mě horor. Ani ne ten fakt, že jsem se musela hodně učit, ale ten pocit, že ve třídě sedí studenti, kteří mluvili o tři úrovně lépe než já, byl na zabití. Cítila jsem se jako největší hlupák. Jediné, co mě motivovalo, byl pocit, že dělám maximum pro to, abych se v angličtině zdokonalila.
Únor, rok 2019
Klasické ráno. Mámin přítel mě vezl do školy a já jsem se křečovitě vrtěla v sedadle a nasávala do hlavy slovíčka k testu z FCE. Po deseti minutách jsem to vzdala. Už jsem toho měla plné zuby, usínala jsem v jednu ráno se sešitem v ruce a vstávala v šest hodin, abych se ještě něco rychle mohla doučit. A potom jsem seděla ve třídě a cítila se, jako bych pro to nic nedělala. Z testu jsem nedostala lepší známku než za tři a za tu trojku jsem byla ještě ráda. Žádný pokrok, žádná motivace. Učitelka angličtiny mi naznačovala, že bych si opravdu mohla raději udělat maturitu z matematiky.
Bylo mi posledních pár měsíců sedmnáct a já jsem byla zoufalá. S blížícími se narozeninami a maturitou, která nelítostně klepala na dveře, se mě jednoho klasického rána zeptal v autě po cestě do školy mámin přítel, zda přemýšlí nad dárkem, který by mi dal k osmnáctým narozeninám. Pro mě už bylo poměrně velké překvapení, že někdo přemýšlí o dárku k mým narozeninám tak brzo, ale o to jsem byla ve větším šoku, když jsem se dozvěděla, jak by ten dárek mohl vypadat. Řekl, že vidí, jak hodně makám na své angličtině a že za rok mě čeká maturitní zkouška a evidentně všichni doma cítili, že jsem ze své angličtiny poměrně ve stresu. A tak se mě toho rána zeptal, zda bych si troufla o prázdninách zajet na jazykovou školu – zdokonalit se v angličtině, poznat nové lidi, nové město. V ten moment jsem uviděla světlo na konci tunelu. Co může být lepšího než odjet o prázdninách do zahraničí a se všemi mluvit pouze anglicky?
Ve škole jsem celý den přemýšlela, jestli to zvládnu, ještě jsem nikdy nejela někam sama a navíc tak daleko. Na hodině fyziky probíhaly diskuze s kamarády o tom, do jaké destinace se vydám. Projížděla jsem si všechny letáčky, sledovala všechny youtuberky, které absolvovaly jazykové školy v zahraničí. Zkrátka měla jsem toho plnou hlavu. Horkým favoritem byl Oxford. Už jsem si představovala, jak se procházím v kamenných budovách univerzity, pojídám si sendvič a zapíjím ho pomerančovým džusem v parku na zelené trávě. Představovala jsem si, že tam potkám nové kamarády z celého světa, a co víc, co když tam na mě čeká osudová láska?
A potom přišla druhá fáze, která obsahovala stres a paniku. Tato fáze přicházela bohužel večer, před spaním. Hrůza z toho, že neumím anglicky. Co si tam sama počnu? Co když se ztratím? Co když si tam nenajdu kamarády a co když moje rodina, u které budu bydlet, nebude přátelská? Klasika, ještě jsem nevěděla, zda někam pojedu, ale už jsem si plánovala, co si s sebou sbalím do kufru.
Byl pozdní večer, druhý máj, rok 2019
Slavili jsme mé osmnácté narozeniny. Po škole ke mně přijela moje nejlepší kamarádka, koupila mi větrník a lístky na Horkýže Slíže, byla jsem dojatá. A potom mi gratulovala mamka a její přítel. Dostala jsem dort a tubu oblepenou vlajkami Anglie. Hm… Tak teď ji otevřu a buď tam bude to, na co se psychicky připravuji celý měsíc, anebo holt budu sedět doma s učebnicí anglického jazyka.
Tubu oblepenou anglickými vlajkami jsem trhala asi deset minut, mladší brácha pomáhal s lepící páskou a podle toho, jak ji pečlivě zabalil, by člověk usoudil, že opravdu hodně toužil po tom, abych o prázdninách někam odjela. Když jsem tubu konečně otevřela, našla jsem v ní nemalý počet papírů, a tak jsem dalších deset minut zkoumala, co je tento dárek zač. Nakonec jsem se prokousala k informaci, že jedu o prázdninách do Brightonu s jazykovou školou EF.
Byla jsem šťastná a zároveň měla strach. Už nebylo cesty zpět. V tento podvečer jsem psala všem kamarádům, že v srpnu jedu do Anglie, a to úplně sama! Měla jsem hroznou radost a taky trochu výčitky svědomí, že si tak drahý dárek opravdu nezasloužím. Den mých osmnáctých narozenin si pamatuji, jako by to bylo včera. Usínala jsem a bolelo mě břicho, nebylo to z kombinace dortu a větrníku, ale z napětí a zvědavosti, co mě za pár měsíců v Brightonu čeká.
Autor: Izabela Waclawková
Anglicky se můžete naučit i z pohodlí domova. Třeba přes instagramový profil Engliyo či díky různým učitelům působícím na sociálních sítích.
Foto: pexels.com, Izabela Waclawková
