Helena Bělasová pracuje V Terapeutické komunitě EXIT, kde pomáhá nezletilým bojovat se závislostí na návykových látkách a hazardním hraním. Dětem, které mají do života tvrdý start, dává šanci se zastavit. V komunitě se klienti naučí budovat vztahy a přebírat zodpovědnost, pro všechny to bude ale jenom začátek boje na celý život.
Kořeny neziskové nestátní organizace Slezská diakonie sahají až do minulého století. V roce 1908 založil pastor Karel Kulisz první domov pro sirotky na Těšínském Slezsku a postupně se nová zařízení dostávala do správy evangelických organizací. Zakázána Němci a následně komunisty, činnost spolku byla znovuobnovena až po roce 1989 jako Slezská diakonie. Od té doby za podpory mnoha partnerů a dárců provozuje přes stovku sociálních služeb zahrnujících péči o seniory, postižené osoby nebo azylové domy.
Jak takový den na komunitě probíhá?
To záleží na tom, jaký je den v týdnu. Klienti mají přesný harmonogram, se kterým jsou seznámeni při nástupu do služby. Začíná to budíčkem, v týdnu musí být v sedm hodin připraveni, aby měli možnost se věnovat svým povinnostem. Patří mezi ně nákup v obchodě nebo venčení psa, který je součástí terapeutické komunity. Následně se připravuje snídaně a poté začíná den ranní komunitou. Na té mají možnost sdílet veškeré informace, které uznají za vhodné. Poté jsou informováni o denním programu. V rámci denního programu jsou terapeutické programy, aktivizační programy a individuální činnost. Klienti mají odpovědnost za určité činnosti v průběhu komunity, což znamená úklid, vaření a nedílnou součástí je i studium.
V čem je hlavní rozdíl mezi komunitou a pobytem v nějakém psychiatrickém zařízení, jako jsou třeba Bohnice? (psychiatrická léčebna v Praze – pozn. red.)
U nás jsou klienti dobrovolně, je to jejich rozhodnutí být součástí tohoto programu. Tím hlavním rozdílem ale je, že my jsme sociální službou a Bohnice jsou zdravotnickým zařízením. Ta léčba probíhá na základě individuálních cílů, které si na začátku léčby stanoví a můžou je v průběhu obměňovat. Služba je dobrovolná, po domluvě se zákonnými zástupci. Klient je obeznámen s tím, jakým způsobem může v komunitě fungovat. A hlavně i on nám řekne, jakou má představu v rámci programu, který tady je. Zatímco ve zdravotnických zařízeních je to mnohdy o hospitalizacích.
V těch zdravotních zařízeních také bývá léčba od 18 let. Proč Slezská diakonie založila tuto službu pro osoby od 14 do 19 let?
Bylo hodně zřejmé, že právě v této cílové skupině je mnoho mladistvých, kteří se potýkají se závislostí. Zjistili jsme, že není nikdo, kdo by se jim po téhle stránce věnoval. Jsme víceméně jediní v České republice. Jsme v prvních dvou letech fungování, takže jsme hodně na začátku. Ale nebudeme si lhát, klienti, kteří k nám přicházejí, berou drogy už od raného věku. Takže v okamžiku, kdy k nám dorazí, je jejich závislost jednoletá, dvouletá, tříletá. A přiznám se, je čím dál tím víc mladých dospělých v tomto věku, kteří právě tuto komunitu potřebují.
Vy jste říkala, že se klienti hlásí sami. Většinou se říká, že si takový člověk musí sáhnout až na dno a ztratit všechno. Jaká je tedy motivace takto mladého člověka?
Vy možná máte pocit, že v tomto věku toho neztratíte tolik jako dospělý. Ale oni mají své rodiny, zákonné zástupce, nebo kurátory, kteří v jejich životě působí. Ti je nějakým způsobem motivují a jedna z těch motivací je, že s nimi proberou návrh do terapeutické komunity.
Takže jim hrozí, že by jim závislost třeba úplně přerušila rodinné vztahy?
Určitě ano, ty vztahy jsou tady narušeny. Je to i jedna z možností, kterou jim kurátor nebo někdo odpovědný nabídne. Není to tak, že by všichni naši klienti přišli a sami vyhledali komunitu.
Protože se jedná o nezletilé osoby, nemají z toho zákonní zástupci problémy? Třeba kdybych byla rodičem a moje dítě bralo tvrdé drogy, bála bych se, že mi ho odeberou z péče…
Ten dotaz byste měla směřovat na zákonné zástupce a rodinné příslušníky. Myslím si, že rodiče, kteří mají děti, které jsou závislé na drogách, určitě tuto situaci neřeší sami. Řeší ji za účasti různých úřadů, orgánů. Že jim budou děti odejmuty, je určitě jedna z jejich obav, ale jsou v situaci, kdy si sami neví rady a péči o takhle závislé dítě nezvládají.
Může se říct, že se mladistvé klienty snažíte vrátit do nějakých kolejí?
Dala bych si hodně pozor u výrazů a různých pojmů. Bavíme se o osobách ve věku 14–19 let, jejich představy o životě v tom okamžiku budou asi odlišné než u těch dospělých. Je to o uvědomění si vztahu k drogám, jak chtějí v terapii fungovat, jestli jsou schopni se závislosti zbavit a fungovat v rámci rodinných vztahů. Samozřejmě, mnozí z nich se chtějí vrátit zpátky do školy, vystudovat obor, který si vybrali.
Je pravidlem, že klienti, které máte, vychází z problematického rodinného zázemí?
Myslím si, že to pravidlem úplně není. Je ale pravda, že to je více pravděpodobné, pokud tam to problematické zázemí je. Je taky možnost, že klient může zažít nějaké trauma, nebo je to jeho volba. Že by tam byla nějaká paralela, to je složitější říct. Je to přece jenom o narušených vztazích, některé rodiny fungují jiným způsobem. Není to ale o tom, že by to byly sociálně slabé rodiny. Můžou to být mnohdy i rodiny, které jsou finančně zajištěné, ale něco v té rodině nefunguje a dítě to řeší tímhle způsobem.
Takže z vašeho pohledu jsou ty drogy (nebo gamblerství) řešením jiného problému, a ne ten problém sám o sobě? V tom smyslu, že si mladý „zdravý“ člověk zajde na párty a tam něco zkusí a potom to třeba začne dělat pravidelně…
Je možnost, že si najdete kamarády, kteří tímto životním způsobem žijí, a napodobujete je nebo jste s nimi. Ale mnohdy je to útěk od reality a pocit samoty, který naše klienty dohání k tomu, že si hledají kamarády různými způsoby.
Je mi 23 let, pořád jsem součástí studentského světa. Jak poznám tu hranici mezi drogovou závislostí a takovým tím „užívám si mládí“?
To je hodně zvláštní dotaz… Kdy se z toho užívání si života stane opravdu závislost na droze?
Je to trochu filozofická otázka… Je mi jasné, že se to nedá říct ve zkratce.
(Smích) Ta otázka je hodně, hodně náročná k zodpovězení. Opravdu záleží na psychice a odolnosti klienta. Ne každému sedí stejné druhy drogy a někdo si to párkrát zkusí a zůstane to jen zkušenost. Pro někoho jiného ta první, jediná zkušenost, může být začátkem toho, že ta závislost nějakým způsobem propukne. Nebudeme si lhát, závislost je neléčitelná. Je to celoživotní problém, takže od závislosti k abstinenci je to někdy dlouhá cesta. Taky je to ze začátku hodně spojeno s perfektními zážitky, příjemnou partou a odreagováním se od životních situací. Zase, bavíme se o osobách ve věku 14–19 let, který je sám pro člověka náročný. Možná toho na začátku moc neztratili, vidí se aktivní, mladí, nevidí ty důsledky, nedokážou si je představit. K tomu nerovnováha dospívání. Na rozdíl od dospělých, se naši klienti permanentně vrací do prostředí, ze kterých vyšli. A někdy ta závislost opravdu jde ruku v ruce s něčím, co zažívají v domácím prostředí. Nemají možnost se někam přestěhovat a začít od znova. A je pravda, že někdy nemají pocit v průběhu léčby, že jsou připraveni se té drogy vzdát.
Je to teda dvojsečné, podchytí se to brzo, takže toho neztratí tolik. Na druhou stranu, si to třeba neuvědomí.
Přesně tak. Pořád se vidí aktivní a mají pocit, že je na všechno dostatek času. Zatím nevidí důsledky toho, jaké to je být závislý a o spoustu věcí přijít. Je pravda, že reflektují vztahy v rodině, které se jim nedaří. Zjišťují, že na rozdíl od jiných lidí nemohou splnit úplně všechno, co potřebují. Vrací se do prostředí, ve kterém se necítili dobře. Kvůli závislosti si třeba nevypracovali návyky na koníčky a trávení volného času a je pro ně těžké najít kamaráda, který je nerizikový. Vrátit se zpátky a neznat nikoho, kdo drogy nebral.
Chybí tady teda nějaký způsob doléčování?
Tady to doléčování úplně nejde. Klienty, kteří mají 14–15 let někdy čekají zpětně dětské domovy, diagnostické ústavy, instituce, ve kterých se necítí jako doma. Není to úplně prostředí, které je podpůrné. Navíc se v těchto zařízeních s tou drogou pravidelně setkávají. Nemají až tolik možností, kam jít.
Ono i služeb, jakou nabízíte vy, v Čechách není tolik.
Víceméně není. My jsme jediní, kteří mají hranici na věku 14 let. A opravdu k nám chodí klienti, kteří těch 14 mají a se závislostí se potýkají už rok dva.
Kolik mladých se z toho po komunitě dokáže dostat?
Závislost je běh na celý život a je pravda, že někteří potřebují tu léčbu podstoupit vícekrát. Úplně procentuálně bych se nevyjadřovala… Není to úplně měřitelné.
Rozumím, i kdyby se z toho dostal jeden člověk z padesáti, tak to stojí za to.
Přesně tak, máme absolventa, který nás pravidelně navštěvuje. V současné době odmaturoval s vyznamenáním, navázal vztah s matkou, má přítelkyni, funguje. Cítí se v tom životě dobře a zatím v jeho očích tu závislost zvládá. Ale tím, že je to na celý život, tak nemůže říct: „A teď je to v pohodě, už si v životě na tu drogu nesáhnu.“
Poslední otázka je trochu jiná. Jste Slezská diakonie a jste provázáni s křesťanským učením. Promítá se to i v léčbě?
Nepromítá se to v rámci nějakých církevních zásad, není to ani povinností klientů být nějakým způsobem věřící. Je to o respektu k tomu klientovi, k jeho individualitě, k jeho životu.
Autor: Lea Schellongová
Foto: Facebook Helena Bělasová, slezskadiakonie.cz, pixabay.com
