Vystudovala chemii, ale když po dokončení vysoké školy doučovala děti ze sociálně znevýhodněných rodin, zjistila, že tíhne k učitelství. Že je pro ni vzdělávání to pravé, si potvrdila při svém ročním pobytu ve Vietnamu. Jana Bollen učí vietnamské studenty přírodopis a rozšiřuje jejich anglickou slovní zásobu o vědecké termíny. Pracovat do Asie vyrazila se svým manželem, aby získali nové zážitky a zkušenosti.
Jak na to rozhodnutí reagovalo vaše okolí?
Trochu zaskočeně. Hodně lidí nečekalo, že se budu stěhovat tak daleko. Říkali, že je to obrovská změna. Pak se k tomu navíc přidala nejistota kvůli pandemii, tak jsme ani nevěděli, jestli to dopadne. Rodina se mě neustále ptala, jestli mám nějaký záložní plán, kdyby nebylo možné odletět z Evropy. Naštěstí všechno vyšlo dobře.
Nejste vystudovaná pedagožka. Byla to pro vás nevýhoda při získávání práce ve vietnamském školství?
Určitě to nevýhoda nebyla. Z počátku jsem počítala s tím, že tu budu učit angličtinu, a na to mám nejen CAE, ale i TEFL. Kvůli covid-19 se velké množství cizinců, kteří předtím pracovali jako učitelé ve Vietnamu, odstěhovalo zpět domů, takže tu vznikl nedostatek učitelů. Přijeli jsme v srpnu, takže jsem měla ještě možnost pohodlně si najít práci na začátek školního roku. Já ale nakonec narazila na učitelství přírodopisu, ve kterém nemám pedagogické vzdělání, ale mám vystudovanou magisterskou chemii. A vlastně na základě toho mě na pozici přijali.
Mají vietnamské školy přísnější kritéria ve výběru nastupujících učitelů?
Nejsem nejlepší člověk na zodpovězení této otázky. Jsem ve Vietnamu šest měsíců a ještě se rozkoukávám. Navíc nejsem zaměstnaná přes školu, ale přes společnost, která zajišťuje zahraniční programy na státních školách. Nejsem úplně součást klasického vietnamského vzdělávání, spíš jsem nadstavba.
Co je tedy náplní vaší práce?
Studenty připravuji na britskou kvalifikaci z přírodopisu. Mimo to budou dělat stejnou kvalifikaci z matematiky, angličtiny, IT. Umožňuje jim to do budoucna lepší přístup ke studiu v zahraničí, které je ve Vietnamu vysoce vážené.
Jak vypadá vzdělávací systém ve Vietnamu?
Rozdělení je dost podobné jako v Česku. Děti začínají chodit do školy od šesti nebo sedmi let, poté postoupí na druhý stupeň v jedenácti letech a pokračují na střední školu od patnácti let. Pak je možnost pokračovat na vysokou školu.
V čem se liší vietnamské vzdělávání od toho českého?
Největší rozdíl vidím v nárocích na studenty. Moji studenti jsou neskutečně zapřáhnutí a věnují studiu obrovské množství času. Momentálně jsou ve škole denně od začátku září. Měli možná jeden, dva prodloužené víkendy, ale jelikož se tady Vánoce neslaví jako státní svátky, studenti v tyto dny chodili normálně do školy. Je běžné, že děti chodí do školy i v sobotu. V létě chodí na letní školy. Nejdelší dobu, kdy mají od školy klid, je na dva týdny během oslav nového lunárního roku.
Další věc, co mě tu překvapila nedávno, je soutěživost studentů, potažmo škol. Tento týden moji studenti strávili dost času přípravou na předmětové olympiády. Pokud jsou studenti v těchto soutěžích úspěšní, tak to zvýší prestiž školy. Proto se tomu v některých školách dost věnují.
Jací jsou studenti?
Překvapilo mě, jak jsou přátelští. Chtějí si se mnou povídat během přestávek, doptávají se ohledně témat, co jsme probírali, a jsou hodně zvědaví. Taky je skvělé vidět každou přestávku plné nádvoří dětí, jak hrají badminton, basketbal, nebo sedí ve třídě a hrají šachy. Dost smíšené pocity mám ohledně zátěže, kterou studenti zažívají ve škole. Překvapuje mě jejich odhodlanost a výdrž, ale zároveň si myslím, že přece musí být jiný způsob, jak studenty vzdělávat bez toho, že by mi v hodinách usínali kvůli nedostatku spánku z učení.
Mluvila jste s nimi o tom?
Někteří by mi to přímo nepřiznali. Možná někteří z nich vidí ve studiu takovou prioritu, že tomu bez zaváhání obětují i spánek. Vím, že mi i kolikrát studenti psali e-mail v časech, kdy bych čekala, že už spí. Jen pár studentů mi řeklo, že se buď dlouho do noci učili, nebo že si přivstali a učili se na test. Ale nebylo to od nich řečeno způsobem, že by si stěžovali. Prostě to tak je a tak to berou.
Jak vypadá den na vietnamské škole?
Můj den začíná ve čtvrt na osm, to většinou dorazím do školy. Hodina začíná v 7:30 úderem bubnu. Není tu zvonění, ale školníci bubnují na oznámení přestávky nebo začátku hodiny. S každou třídou mám dvouhodinovku, takže devadesát minut. Mezi tím máme pět minut přestávku. Hodina vypadá klasicky, buď mám výklad, nebo často předávám iniciativu studentům, kdy si opakují nebo trénují znalosti pomocí malých mazacích tabulí, takže se je snažím neustále udržet ve střehu. Poté máme delší přestávku, kdy děti vyletí ven na nádvoří a hrají nejčastěji badminton. Následuje dalších devadesát minut s druhou třídou a v jedenáct hodin je čas na oběd. Já se odeberu do kabinetu a studenti se jdou naobědvat na nádvoří. Pár studentů zůstane ve třídě, kde musí uklidit a připravit třídu na polední odpočinek, takže odklidí stoly a židle ke kraji. Potom si dají odpočinek na hodinu až hodinu a půl. Já mezitím pracuju, opravuju testy, dělám si přípravu nebo vyřizuju jakoukoliv další administrativu.
Před čtrnáctou hodinou přecházím na druhou školu, která je deset minut pěšky. Opakuje se prakticky to samé jako ráno – mám dvě třídy na dobu devadesát minut a škola končí o půl šesté. I když školu opouštím v tuto dobu, tak na nádvoří probíhají sportovní kroužky, takže se proplétám mezi dětmi, které trénují basketbal, bojové sporty, tanec, badminton – všechno odehrávající se na jednom místě.
Fungují vietnamské školy během pandemie?
Tady výuka nebyla nijak výrazně omezena. Během jara se školy zavřely a musely fungovat distančně, ale v květnu se opět otevřely a dohánělo se, co se dalo. Od září školy fungují regulérně. Občas mám ve třídě studenty s rouškami, ale to jen proto, že mají třeba rýmu nebo kašel. Život tu funguje, jako kdyby covid-19 neexistoval, ale je to jen díky tomu, že je celá země uzavřená a kdokoliv přicestuje zvenku, musí absolvovat povinnou dvoutýdenní karanténu.
Je něco, v čem by se mělo naše školství od Vietnamců inspirovat?
Jedna věc, která by byla fajn, ale kterou by bylo těžké zavést u nás, je polední odpočinek. Naposledy, co si pamatuju, jsme měli polední šlofík ve školce. Ve Vietnamu je to běžné, nezávisle na věku. Takže když jsem na cestě do školy během oběda, tak i na ulici vidím lidi, jak si najdou pohodlné místečko a na chvíli zavřou oči. Děti si po obědě ve třídě ustelou a na hodinu si odpočinou. Sice je musím asi pět až deset minut trochu probouzet, když začneme lekci, ale pak mají aspoň dostatek energie, aby vydrželi udržet pozornost až do večera.
Omezuje vás ve výuce jazyková bariéra?
Občas se jazyková bariéra objeví, ale moji studenti musí mít určitou úroveň angličtiny, aby se mohli účastnit programu. Hodně si navzájem pomáhají, pokud si nemůžou vzpomenout na nějaké slovíčko v angličtině. Přece jen, i když člověk umí anglicky, neznamená to, že bude mít dostatek slovní zásoby pro přírodopis. Proto je součástí mé práce jim pomáhat rozšířit slovní zásobu o odborné výrazy a umět se dobře vyjádřit v různých přírodovědeckých tématech.
Jak vás přijali žáci jako „cizinku“?
Asi bych tady trochu spekulovala, protože jsem nebyla v žádné hodině vietnamského učitele. Nemyslím si, že ke mně mají nějaký speciální přístup. Myslím si, že mě nevidí jako tak silnou autoritu jako vietnamské učitele. To mi ale nevadí, protože v nich potřebuji vyvíjet vědeckou skepsi. Chci, aby se nebáli něco rozporovat nebo hledat v něčem chyby, protože o tom je věda.
Znají Česko?
Při představení jsem jim řekla, že jsem z Česka. Hodně z nich ví o naší malé zemi. Měla jsem pár reakcí, že mají někoho z rodiny, kdo žije u nás. Dokonce jsem měla studenta, který má Česko spojené s hudebním festivalem Pražské jaro.
Na co bylo nejobtížnější si ve Vietnamu zvyknout?
Asi nejtěžší pro mě bylo chození. Z domova jsem zvyklá skoro všude chodit pěšky, i třeba delší vzdálenosti. Tady je to občas skoro nemožné, až nebezpečné. Většina lidí tu k dopravě využívá motorky a provoz je tu občas chaotický. Chodníky v některých částech města taky nejsou, takže musím chodit po silnici a doufat, že mě nikdo nesrazí. Už jsem si zvykla, dost pomáhá to, že si nepřipouštím to nebezpečí. Zatím jsem žádný úraz neměla.
Jaké jsou vaše další plány? Budete pracovat jako učitelka i po návratu do Česka?
Ve Vietnamu budeme pouze rok, takže už se mi čas tady pomalu chýlí ke konci. S manželem jsme to neviděli jako dlouhodobý pobyt, spíš jsme chtěli změnu a úplně novou zkušenost, což se nám podařilo. Určitě bych ráda zůstala u učitelství, tak nějak podvědomě mě to k tomu povolání vždycky táhlo, jen jsem si to možná nechtěla přiznat. Po této zkušenosti bych v tom chtěla dál pokračovat i doma.
Autor: Ivana Syrovátková
Přečtěte si také rozhovor s českou lékařkou, která se vydala sbírat nové zkušenosti a pomáhat do Afriky. O všem informuje na svém blogu.
Foto: Jana Bollen
