Nastal květen 2010 a na dveře začalo bušit sedmdesáté čtvrté mistrovství světa. A nutno dodat, že česká reprezentace, jeden z každoročních favoritů turnaje, na tom nebyl úplně nejlépe. Od poslední medaile už uběhly tři roky a od posledního zlata dokonce čtyři. Za tu dobu se navíc hokejisté v českých dresech nikdy nedostali přes čtvrtfinále. Optimismus navíc nedodával ani fakt, že před samotným turnajem odřeklo trenéru Růžičkovi svou účast celkem pětadvacet hráčů. Není tedy divu, že mnohá média začala tomuto nezkušenému týmu předpovídat nejhorší výsledek v historii českého hokeje. To, co ale potom v Německu následovalo, zůstane už navždy v českých hokejových srdcích zapsáno jako český zázrak na ledě.
Nepřesvědčivý začátek
Parta okolo kapitána Tomáše Rolinka se hned na úvod uklidnila. Po hladké porážce Francie v poměru 6:2 si totiž více méně pojistila to nejdůležitější, což byla jistota udržení elitní skupiny A to i pro příští rok. Navíc se o všech šest gólů podělilo šest různých střelců, což také přispělo k pohodě v týmu.
Jak se však následně ukázalo, tak snadno jako proti Francii už to po zbytek turnaje nešlo. A potvrdilo se to hned v následujícím zápase proti dalšímu z outsiderů – týmu Norska. Na úvodní Zuccarelův gól dokázala ve druhé třetině odpovědět největší hvězda Růžičkovy sestavy – Jaromír Jágr. Norové si ale své vedení po necelých třech minutách dokázali díky přesné ráně Fredrikssena vzít zpět a udržet ho až do druhé sirény. Chvíli po začátku třetí části dokázali navíc zásluhou Bastiansena odskočit do dvougólového vedení. Kontaktní branku pak nevstřelil nikdo jiný než znovu hvězdná osmašedesátka. Češi se pak hnali za vyrovnáním, ale v posledních sedmi minutách již puk za Grotnesova záda neprotlačili.
A tak se stalo, že navzdory masivní střelecké převaze v poměru 46:15 prohráli Češi poprvé v historii s tímto severským soupeřem. Jestliže před šampionátem byla očekávání nízká, v tomto momentě už byla naprosto mizivá. Zvlášť, když jako další soupeř následovali tradičně silní Švédové.
Po zápase se před novináře postavil Jaromír Jágr a pronesl slova, která následně začala probírat celá republika: „Měli by si uvědomit jednu věc, že hráči jako Výborný, Dopita, Patera a Martin Procházka, Kabelkové nebo Reichel vyhrávali šampionáty a díky těmto hráčům se ti mladí dostali do NHL. Kolik měli šampionátů a nikdo je nemusel přemlouvat. Těm by ti mladší hráči měli líbat p***l.“ Jednalo se samozřejmě o sáhnutí do svědomí hráčům z NHL, kteří v tomto roce hromadně odmítli reprezentovat.
Klid do týmu nepřinášely ani některá česká média. Ta psala například o tom, že po prohře s Norskem nás už mohou porazit i výběry indiánů či křováků. Možná i to ale byl jeden z faktorů, jenž předznamenal vývoj věcí příštích.
Zápas proti výběru Tří korunek začal velice neobvykle. I když si už po dvaceti vteřinách šel na trestnou lavici za hákování odpočinout Jágr, byli to Češi, kdo šel brzy do vedení. Chyby švédského obránce totiž v padesáté čtvrté vteřině využil Tomáš Rolinek, rozjel se na Gustavssona a střelou k tyči zmrazil seveřany gólem v oslabení. Najednou byl českých reprezentantů plný led a tytam byly obrázky utrápeného mužstva z předchozího střetnutí.
Po první změně stran ale přišel i švédský úspěch. Ve dvacáté páté minutě propadl Vokounovi puk po střele Pääjärviho a stav byl vyrovnán. Nerozhodné skóre však vydrželo pouhých pět minut. Po návratu z trestné lavice se puku chopil Novotný, který parádně namazal Hubáčkovi a ten doslova propálil vše, co mu stálo v cestě. Až do zaznění třetí sirény se potom už na výsledku 2:1 nic nezměnilo. Češi si tak v základní skupině C připsali šest bodů, z nichž si s sebou do osmifinálové fáze přibalili tři za vítězství právě nad Švédy.
Osmifinálová skupina jako předčasné play-off
V osmifinálové skupině F čekali český tým Švýcaři, Lotyši a Kanaďané. Po velkolepé výhře nad Švédskem se zdálo, že v cestě do čtvrtfinále už v podstatě nestojí nic v cestě. Tato teze se však rozpadla na kusy hned po prvním odehraném utkání.
Tým s helvétským křížem na prsou nastoupil do utkání aktivně a po první třetině vedl už 2:0. V druhé třetině dal sice našemu týmu naději Jan Marek, ale zanedlouho skóroval podruhé v zápase Ambühl a znovu jsme prohrávali o dvě branky. Ani rychlá reakce Blaťáka nepomohla.
Česko na turnaji znovu prohrálo a nad postupem dál se začala stahovat černočerná mračna. V úvahu už nepřicházelo ani jedno možné zakopnutí.
Čím jsou ale Češi všeobecně známí? Tím, že když už není kam uhnout, rozehrají se na plné obrátky a bojují jako lvi vyobrazení na jejich dresech. A přesně to se stalo i v Německu v roce 2010. Jako první stáli v cestě nevyzpytatelní Lotyši. Po bezgólové první třetině zafungovala zbraň, která vedla k předchozímu pokoření Švédska – vlastní oslabení. V něm si totiž při úniku vyměnil puk Koukal s Rolinkem a druhý jmenovaný poslal Čechy do vedení. A to nebylo vše. Dvě minuty před koncem druhé části šli Češi znovu do čtyř a znovu udeřil kapitán. Lotyši sice dokázali snížit, ale díky bleskové reakci Červenky si to už Češi pohlídali. První krok byl tedy splněn, ale už za necelých osmnáct hodin mohlo být hůř. Do cesty se Čechům postavila Kanada.
V zápase plném šarvátek a pěstních soubojů šli jako první do vedení Severoameričané. Nebyli by to ale Češi, kdyby zas a znovu nedokázali skórovat z již několikrát zmíněné situace, a sice z oslabení. Minutu a čtyřicet vteřin před koncem první třetiny ujel Lukáš Kašpar a blafákem překonal Masona poprvé. Co se týče branek v oslabení, jednalo se už o čtvrtý zásah tohoto typu. V druhé třetině navíc po gólu přidali Jágr s Klepišem a čtvrtfinále bylo velice blízko.
Mnoho emocí potom vyvolal kanadský gól na 3:2 minutu a čtvrt před koncem. Perry zboural Tomáše Vokouna při rozehrávce zpoza branky, čehož využil Duchene a zakončil do prázdné. Následovala hromadná bitka, která pokračovala i po konečné siréně. Na potřebných třech bodech a postupu do čtvrtfinále se už ale nic nezměnilo.
Snad jediný, kdo se do bitky nezapojil, byl Jaromír Jágr. „Byl jsem trochu naštvaný na hráče, že si nehlídali puk a šli bránit „Vokyho“. V ten daný moment šlo přece o vítězství, a ne o to, co se tam stalo. Je ale pravda, že jsem to pořádně neviděl,“ popsal kontroverzní situaci ze svého pohledu.
Čeští hráči si tak vyzkoušeli play-off nanečisto a už se mohli těšit na to reálné.
Infarktová cesta na vrchol
I když Češi vstali z popela, byla před nimi stále ještě jedna výzva. Konečně po třech letech prolomit čtvrtfinálové prokletí a rozdat si to v kvartetu nejlepších o kovy nejcennější. Jako první se jim v tom pokusili zabránit Finové.
A zápas nezačal dobře. Už po pouhých pětapadesáti vteřinách se sám na Vokouna rozjel Petri Kontiola a z přímého souboje s Vokounem vyšel jako vítěz. Češi se ale nevzdali a ze všech sil se snažili o vyrovnání. To se jim ale dlouho, i přes střeleckou převahu, nedařilo. Ne však donekonečna. V čase 41:12 se při přesilové hře kousek od modré čáry napřáhl Klepiš a nedal Pekka Rinnemu šanci.
Střetnutí dospělo až do prodloužení, ve kterém i přes hromadu šancí na jedné i druhé straně branka nepadla. A tak musely osud tohoto střetnutí rozseknout až samostatné nájezdy. V první sérii proměnil jak Lukáš Kašpar, tak i Jarkko Immonen. V té druhé se potom zadařilo Janu Markovi, a také Tomáši Vokounovi, který vychytal Jokinena. Ve třetí, rozhodující sérii, nejdříve neproměnil svůj nájezd Klepiš a všechno stálo na bedrech Kontioly. Ten se rozjel proti Vokounovi a…. Trefil tyč! Podceňovaný a vysmívaný výběr vyšplhal ven z propasti a najednou stál hrdě mezi nejlepší čtveřicí.
Zdá se vám to jako krásné zakončení? Omyl! Tohle byl totiž pouze začátek.
A hurá do semifinále! Navíc proti Švédsku, tedy týmu, který Růžičkův výběr
na tomto turnaji už jednou porazil. A stejně jako v prvním střetnutí padl první gól v českém oslabení. Tentokrát ale Švédové svou početní výhodu využili a díky pohotové dorážce Johana Harjua šli v deváté minutě do vedení. Češi ale dokázali zareagovat ještě před sirénou oznamující konec první třetiny. Dvě a půl minuty před jejím zazněním se u levého mantinelu na modré čáře do puku ze všech sil opřel Tomáš Mojžíš a Gustavsson se pouze ohlédl – 1:1. Švédové byli ale i nadále o něco lepší a v půlce prostřední části dokázali znovu získat vedení.
A toto vedení vydrželo až téměř do konce zápasu. Češi sáhli ke hře bez brankáře a mohlo být rozhodnuto. Puk vyhozený jedním ze Seveřanů ale o pár centimetrů minul pravou tyč prázdné branky. Následovalo zakázané uvolnění a time-out Vladimíra Růžičky.
V tu chvíli zbývalo do konce třetí třetiny pouhých patnáct vteřin. Buly v útočném pásmu sice Klepiš prohrál, ale trojice Čechů se jako hejno vos vrhlo do rohu ze všech sil bojovat o puk. V této bitvě nakonec uspěl Voráček, který na nic nečekal a poslal puk mezi kruhy Karlu Rachůnkovi. Ten si ho zpracoval, napřáhl se a…. „GOÓÓÓÓL, RACHNA KACHNA TOTO LETĚLO!!!“ jásal Robert Záruba a s ním i celý hokejový národ. A šlo se znovu do prodloužení.
V něm i přes několik českých stoprocentních šancí gól nepadl, a tak stejně jako proti Finům, i proti Švédům musela rozhodnout dovednostní soutěž. V první sérii nejdříve úplně minul prostor tří tyčí Johansson, aby potom pomocí nádherného bekhendového blafáku procpal puk mezi Gustavssonovy betony Lukáš Kašpar. V druhé sérii to zkusil Omark podobně jako jeho kolega před ním. A uspěl – propálil Vokouna střelou mezi betony. Na to ale skvěle zareagoval Jan Marek, který také nic složitého nevymýšlel a střelou mezi betony poslal Čechy znovu do vedení. „Příliš jsem Honzovi nevěřil. Pak jsem se mu šel omluvit,“ svěřil se po zápase se smíchem kapitán Tomáš Rolinek.
Přišla třetí série a proti Vokounovi se vyřítil Tony Mårtensson. Český gólman však zachoval chladnou hlavu a pokus o kličku s přehledem vystihl. Hned potom v kolínské Lanxess Areně vypukly obrovské oslavy. Podceňovaný výběr právě vystoupal na hokejový Everest. Teď už šlo jen o to, zda na tomto vrcholu zavlaje vlajka česká nebo ruská.
Za zmínku také stojí i druhé semifinále. Do něj se totiž probojovali další překvapiví účastníci – domácí Němci. Ti navíc dlouho vedli proti favoritovi všech favoritů, ruské Sborné. Ještě minutu a padesát vteřin před koncem třetí části svítil na kostce v Lanxess Areně stav 1:1. Pak se ale prosadil Pavel Dacjuk a Rusové už těsné vedení udrželi. Stali se tak finálovým soupeřem českého týmu.
Finále s velkým F
Málokdy se stává, že má finále mistrovství světa tak jednoznačného favorita. Ruská mašina tažená Malkinem, Ovečkinem, Dacjukem, Kovalčukem a dalšími si nic jiného, než zlato nepřipouštěla a už od začátku turnaje si šla jasně za svým cílem. Až do finálového zápasu navíc neochutnala hořkost porážky. Na druhou stranu tady ale byli Češi, kteří už dvakrát přežili vlastní smrt a do finálového zápasu mohli jít naprosto bez nervů.
A přesně to se potvrdilo. Češi vlétli na svého soupeře naprosto beze strachu a už po dvaceti vteřinách se mohli radovat. Jágr geniálně obkroužil Varlamovovu branku a přihrál před prázdnou klec osamocenému Klepišovi, který věděl, jak si v takových chvílích počínat – 1:0.
V následujících minutách byli mnohem aktivnější Rusové, ale obrana v čele s výborně chytajícím Vokounem odolávala, jak to jen šlo. Nakonec Dacjuk puk přece jen za Vokounova záda procpal, ale bylo to už po siréně. Gól nemohl platit a stav skóre po první třetině byl mírně optimistický.
A tuhý boj pokračoval i po změně stran. Hra se přelévala ze strany na stranu a už to vypadalo, že si s sebou Češi jednogólový náskok sbalí i do třetí části. To se ale nestalo. Minutu a čtyřicet pět sekund před druhou přestávkou ujel po pravé straně Rachůnek a nahodil puk před branku. Tam ho dojel Tomáš Rolinek a od jeho brusle zamířil kus černé pryže za Varlamovova záda. Rozhodčí Baluška si s platností gólu nebyl jistý, a tak zamířil vše přezkoumat na videu. Chvíli napětí ale za chvíli utnula nespoutaná radost poté, co slovenský sudí ukázal rukou na střed.
V poslední části Rusové postupně zvyšovali tlak, ale recept na překonání Vokouna stále najít nemohli. Jejich převaha vyvrcholila v posledních minutách zápasu, kdy se dostali do málo vídané přesilovky šest na tři a jen díky skutečně heroického výkonu všech borců v bílých dresech se v ní neprosadili.
Nakonec ale ruská branka přece jen padla. Třicet pět vteřin před koncem zápasu poslal Kovalčuk nádhernou přihrávku na Dacjuka a ten z první nedal Vokounovi šanci.
Víc už ale ruské hvězdy nestihly, a tak naprosto zasloužené zlato získal reprezentační výběr České republiky. Jednalo se celkově o šestý titul mistrů světa pro tuto zemi. A nutno říct, že asi i nejcennější. Z dnešního pohledu tuto událost kazí pouze fakt, že od té doby zatím žádný další nepřišel. A to i přes to, že už žádný z českých týmů nebyl takovýmto způsobem podceňovaný.
Ruští hráči dali najevo svou frustraci také tím, že ihned po obdržení stříbrných medailí si je sundali z krku. Trenér Růžička tuto nečekanou výhru komentoval slovy: „Když jsem viděl Rusy, jak dostávají stříbrné medaile a my ty zlaté, myslel jsem si, že se stal nějaký zázrak. Je to úžasné.“
Česká televize natočila o tomto nezapomenutelném turnaji skvěle zpracovaný dokument nazvaný Tým na hraně.
Autor: David Kubatík
Jak probíhalo hokejové mistrovství světa v roce 2005? To se dozvíte v předchozím dílu našeho seriálu.
Foto: hokej.cz, skoda-storyboard.com, montrealgazette.com, naijafy.com, czechmatediary.com
