Je mu teprve devětadvacet let, přesto už dokázal vstoupit do povědomí široké veřejnosti, a to nejen té české. Jeho jméno si možná mnozí nejčastěji spojují se stejnými slovy, jako jsou ta, co jsou napsána v kalendáři u dnešního data. Svobodě a demokracii, které dnes slavíme, věnoval významnou část svého mladého života – ne jednu chvilku, ale hned milion. Před pár lety se svou iniciativou Milion chvilek pro demokracii plnil titulní strany novin a s jeho činností sympatizovaly tisíce lidí. A přestože zdánlivě zmizel z očí veřejnosti, činností má Mikuláš Minář stále dost.
Už při domlouvání tohoto rozhovoru avizoval, že je stále v jednom kole, a tak měl na zodpovídání otázek pouze malé množství času. Přesto prozradil, co ho nyní naplňuje, jaké jsou jeho plány nebo o čem bude chystaný podcast. Řeč byla i o jeho minulých i současných občanských aktivitách: „Já jsem zjistil, že mi to prostě nedá,“ shrnuje stručně Minář svůj vztah k veřejnému dění.
17. listopad slavíme každý rok pokaždé v trochu jiné atmosféře. Co by si lidé měli konkrétně letos především uvědomit v Den boje za svobodu a demokracii?
Myslím si, že je vždycky dobré si uvědomit, že se ten svátek jmenuje Den boje za svobodu a demokracii, protože svoboda a demokracie nejsou často bez boje, nejsou zadarmo. Je to vzácnost, není to samozřejmost. Historicky to bylo tak, že abychom dnes mohli mít svobodu a demokracii, tak za ni mnozí hrdinové museli bojovat a vynakládat osobní oběti. Museli leccos v životě obětovat. V současnosti je důležité si uvědomit, že se bojuje jen několik set kilometrů od našich hranic, že se znovu bojuje za svobodu a demokracii. Bojuje se za ni na Ukrajině, kterou přepadl imperialistický diktátor.
Dneska bojovat za svobodu a demokracii znamená vědět, kde se za ni bojuje – a taky vědět, že nemůžeme nechat Ukrajinu ve štychu, musíme se za ni postavit. Tam se bojuje za svobodu celé Evropy. Letos to není jenom o slavení svobody a míru, ale i o tom si uvědomit, že pokud znovu chceme dosáhnout míru, tak to bude ještě nějakou dobu znamenat i boj.
A jakým konkrétním způsobem za ni mohou bojovat právě občané České republiky letos na podzim?
Myslím si, že je to docela jednoduché. Řeknu tři konkrétní věci. Zaprvé máme stát za Ukrajinou. Nezpochybňovat to, že jsou napadení a že si pomoc zaslouží. Druhou věcí je nepropadat dezinformačním narativům, které šíří Kreml. Mám na mysli například to, že tady zmrzneme a že by bylo lepší se dohodnout s Putinem. To jsou prostě nesmysly. Plynu je dost a ano, bude to těžká situace a ceny budou vysoké. Tím se dostávám k tomu třetímu bodu, který mi přijde nejpodstatnější. Myslím si, že bychom se měli trochu rozpomenout na dobu našich babiček, které zažily v životě leccos, ty starší zažily i válku a dobu nesvobody. Přesto si mnozí z této generace nikdy nestěžovali, dokázali se uskromnit, dokázali šetrně hospodařit. Vždycky nějak bylo, vždycky nějak bude – to byla jejich filozofie. Mně přijde, že už jsme dneska trochu moc zhýčkaní naším blahobytem, že už se ani trošičku omezit nedokážeme. Když máme trochu ztlumit topení, tak už je to katastrofa a už nadáváme a říkáme, za co všechno vláda může. Vláda není dokonalá, ale za toto opravdu nemůže. A myslím si, že teď to není pouze na vládě, jak tu situaci zvládne, ale je to i na každém občanovi individuálně. Měli bychom se vrátit k té skromnosti a říct si, že je to na každém z nás. Šetřit, to je to nejmenší, co teď můžeme udělat. Když nebudeme šetřit, tak tím zavaříme vlastnímu rozpočtu i celému státu. Ale když se zkombinují tyto tři malé věci, které jsem vyjmenoval, může to znamenat docela dost.
Před třemi lety jste v předvečer dnešního státního svátku stál na Letné, kde bylo před pódiem shromážděných tři sta tisíc lidí. Vám, potažmo vašemu spolku, se povedlo dostat na jedno místo opravdu nebývalé množství lidí. Rezonuje ve vás stále tento okamžik?
Rezonuje to ve mně. Ne však proto, že bych to byl já nebo náš spolek, kdo tam tolik lidí dostal. Rezonuje to ve mně proto, že to byla strašně silná zpráva o stavu české společnosti, totiž že je plná lidí, kterým na demokracii skutečně záleží a když je v ohrožení, tak neváhají zvednout zadek a jít se za ni postavit. Myslím si, že právě to bylo nejdůležitější. Nebylo tak podstatné, co na Letné zaznělo, kdo tam vystoupil, co moudrého nebo hloupého se tam řeklo. Podstatné bylo, že všichni ti lidé si mohli říci: „Nás je plná Letná, nás je tři sta tisíc. Není to ztracené a tahle země má naději.“ Tohle ve mně rezonuje stále, připomínám si to, když na mě občas jdou chmury. Prostě vím, že tito lidé tady někde jsou a že když to bude třeba, tak se dokážou projevit, to mi stále dodává energii.
Následně jste se před sněmovními volbami rozhodl překročit hranici občanského aktivismu a do politiky jste se pokusil aktivně vstoupit, což nicméně skončilo neúspěchem. Nepokládáte to nyní za chybu?
Ne, to určitě ne. Kdyby lidé chodili jen do toho, co je od počátku jasné, že se povede, tak bychom se nikdy nikam neposunuli. Nevznikaly by vynálezy, nevznikaly by nové podniky. K některým věcem patří jistá míra rizika a nikdy nemůžete vědět, jak to dopadne. Já přesně vím, proč jsem to tehdy udělal. Že to nevyšlo, to už je jiná věc. Bylo to způsobeno spoustou chyb, které jsem udělal já, které jsme udělali my, načasováním, covidem a dalšími věcmi. Zkusit se to ale mělo. Proto toho nelituji. Taky to pro mě osobně byla velmi důležitá životní zkušenost. Právě i zkušenost neúspěchu, když se vytěží, může člověka nakonec posunout víc než jenom zkušenosti úspěchu.
Mluvili jsme o vaší minulosti. Kdo je ale Mikuláš Minář dnešních dnů? Co ho nyní naplňuje? A bojuje stále o demokracii, nebo už má za ty minulé roky odbojováno?
Ne, ne. (smích) Myslím si, že člověk nemá nikdy hotovo, je to nekončící úkol. Demokracie není nikdy dostatečně kvalitní nebo dostatečně zabezpečená, aby se to nemohlo zvrtnout. A kdo je Mikuláš Minář dneška? V něčem jsem stejný, v něčem jiný. Vrátil jsem se ke studiu, z čehož mám velkou radost. Studuji obor Humanitní vzdělanost na fakultě Humanitních studií UK. Obor je postaven multidisciplináně, zahrnuje filozofii, historii, psychologii, sociologii a antropologii dohromady. To mě na tom hrozně baví, že to má takový přesah. Vedle toho zároveň pracuji jako mentální kouč, čímž se i živím. Udělal jsem si dva velké výcviky na psychologické koučování, a to jak pro jednotlivce, tak i pro týmy. Současně o těchto tématech, jako je růstové myšlení, strategie a leadership, přednáším i ve firmách. Zároveň mi přijde podstatné být občansky aktivní.
Já jsem ale spíš zjistil, že mi to prostě nedá. Že i když si naordinuji klid, tak když se začne něco ve společnosti dít a já vnímám, že některé názory, které mi připadají podstatné, tam nerezonují dostatečně, tak se zase začnu vyjadřovat. Jsem proto aktivní na sociálních sítích. Také teď rozjíždím nový blog a řekl jsem si, že zkusím rozjet i podcast. Měl by být o skvělých knihách, které jsem četl a ovlivnily mě, a u kterých si myslím, že by mohly oslovit i další lidi. Jsem trošku ubitý záplavou povrchních, zbytečných informací a myslím si, že knihy dokáží nabídnout trošku hlubší pohled a perspektivu.
Kdy plánujete s těmito novinkami začít?
Podcast chci rozjet do konce listopadu. Rozhodně do konce roku bude nový podcast i nový blog.
A také jste řekl, že vám to nedá. Je tedy nějaká možnost, že do celostátního veřejného dění ještě nějakým způsobem vstoupíte?
To teď vůbec nedokážu říct. Já jsem díky mé pětileté zkušenosti s politikou a občanskou společností zjistil, že nikdy není dobré říkat nikdy a říkat to kategoricky. Na druhou stranu pro dalších třeba pět let si to představit nedokážu. Chci se věnovat studiu, chci dodělat školu, chci se etablovat ve své praxi. Je mi teď dobře tam, kde jsem. Tedy že jsem jako nezávislý občan, který z toho, co zná, může veřejnou debatu nějak ovlivňovat. Ale nemám teď rozhodně ambice se nějakým způsobem politicky angažovat.
Jak letos oslavíte svátek 17. listopadu? Určitě pro vás nebude pouze dnem volna.
Já 17. listopad vždycky prožívám velmi silně. Respektive těch posledních pět let bylo velmi silných. Letos půjdu hned ráno položit kytku a zapálit svíčku na Národní třídu. Myslím si, že se mi v tu chvíli určitě budou honit hlavou vzpomínky na těch uplynulých pět let. Bude to totiž přesně pět let, co jsme v roce 2017, kdy spolek vznikal, na Národní třídě předali Andreji Babišovi první výzvu „Chvilka pro Andreje“ a žádali jsme ho o odpověď. O rok později jsme už pořádali demonstraci na Staroměstském náměstí, kam přišlo asi dvacet tisíc lidí. Další rok byla ta zmiňovaná Letná. O rok později jsem zakládal politické hnutí, které neuspělo. A následující rok jsme měli čerstvě zvolenou sněmovnu, která těsně Babiše odstavila od moci. Teď jsou před námi prezidentské volby, je válka na Ukrajině. Toto všechno ve mně bude rezonovat a budu si říkat: „Jak se to vlastně stalo, že kluk, který se moc nezajímal o politiku a v životě nebyl na demonstraci a studoval si tu svoji filozofii, byl najednou vtažený do toho víru, stál na náměstích a na podiích?“ Nikdo z nás vůbec netušil, jak se to vyvine, že z toho bude něco takhle velkého.
Odpoledne se potom zúčastním pochodu z Albertova na Václavské náměstí, který zopakuje trasu z roku 1989. Pokaždé si při tom uvědomuji, jak jsem vděčný minulým generacím a lidem, kteří za tu svobodu bojovali, že oni přinášeli oběti za to, abychom ji my dneska měli. Díky ní můžeme v životě říkat, co si myslíme a dělat, co chceme. A nakonec večer půjdu do Národního divadla na předávání cen Paměti národa. Tam vzdám hold hrdinům ještě o generaci nebo dvě starším, kteří bojovali proti nacismu a komunismu a v životě si to opravdu odpracovali a museli vybojovat leccos. Jsou to lidé, před nimiž nezbývá než smeknout, protože právě i díky nim nějakou svobodu a demokracii dneska vůbec máme. 17. listopad je pro mě opravdu připomínkou jednak toho, co je dneska aktuální, co můžu já dělat pro demokracii, ale taky toho, jak to bylo před třiatřiceti lety a za co vděčíme Sametové revoluci a všem těm hrdinům, kteří bojovali za svobodu předtím. Rozhodně to je pro mě osobně nejsilnější svátek. Je to stále nějaký živý ideál, ke kterému se můžu vztáhnout a který mě inspiruje, abych se snažil dál.
Autor: Lukáš Kuřík
Náš redaktor Lukáš Kuřík už loni na významný listopadový den vzpomínal s jinou inspirativní osobností. Připomeňte si jeho rozhovor s Václavem Malým.
Máte rádi naše dobrý zprávy a chtěli byste nás nějak podpořit? Prostřednictvím drobného příspěvku na náš transparentní účet můžete jednorázově či pravidelně pomoci Dobrým Zprávám se i nadále rozvíjet.
Foto: Aktuálně.cz (blog), Petr Hloušek (Právo), Ludvík Hradilek (Deník N), Milion chvilek pro demokracii, ČT24
