Lukáš Boček je autor románu Zahrada mrtvých duší, který vydalo nakladatelství Vyšehrad. Kniha kombinující reálné a surreální prvky líčí události skrze optiku několika postav, což drží čtenáře v napětí až do konce. Jedná se o příběh, který dokáže čtenáře pohltit a zamotat mu hlavu. S autorem jsme se setkali v jeho oblíbené kavárně, kde mi vyprávěl o své knize, hudbě a o tom, co ho v životě naplňuje.
Tvá debutová kniha je popisovaná jako psychologický román. Co tě v tvorbě inspirovalo?
Inspiroval mě dokument, který je dostupný na HBO, ale nemůžu ho jmenovat, protože bych tím prozradil pointu knížky. A to, že to označují za psychologický román, mě těší. Během psaní jsem knihu konzultoval se třemi psycholožkami, protože jsem si chtěl být jistý, že se věci, které tam popisuji, skutečně takto můžou stát. Byl to pro mě velký závazek, aby se tomu dalo věřit, a čtenářům to nepřipadalo přitažené za vlasy.
Upravil jsi něco na základě rad psycholožek?
V knize je jedna scéna, kde je postava na sezení s psycholožkou. Ukázal jsem to klinické psycholožce a ona mi poradila pár drobností, ale ty znamenají hodně. Určitě mi pomohla.
Kniha se velmi často vrací do minulosti, různé časové roviny se navzájem proplétají a prolínají. Jedná se o prvek, který oceňuješ i u jiných knih?
Baví mě to, ale on to původně ani nebyl záměr. Nejdříve jsem knihu rozepsal o jedné postavě, pak jsem si uvědomil, že musím přidat postavu druhou a v průběhu psaní jsem došel k tomu, že musím přidat i třetí pohled. Něco je retrospektivní, něco je formou deníku, něco formou jiného vyprávění, takže to té knize myslím přidává i na plasticitě, než kdyby se celá odehrávala v přítomném čase. Nedělal jsem to vědomě, on si o to spíš řekl ten příběh, ale samozřejmě to mám v jiných knížkách moc rád.
Ono to zároveň částečně vede k určité mystifikaci, že? Bylo to záměrné?
Jo, to už byl záměr. Čtenáři dost často neví, která z postav říká pravdu a která ne. Máme tam nespolehlivého vypravěče nebo nespolehlivou vypravěčku, to nebudu prozrazovat. Je to jako v životě, kdy člověk prožije nějakou událost a pak zjistí, že někdo jiný to viděl trochu jinak než on. To je ten důvod, proč se tam rozchází varianty, jak věci proběhly.
Ke knize čtenář obdrží i QR kód s hudbou doprovázející příběh. Jak jsi k tomuto inovativnímu způsobu, jak ozvláštnit čtenářský zážitek, došel?
Jelikož v textu zmiňuju několik skladeb, tak jsme si s redaktorkou říkali, že by bylo fajn na začátek kapitoly, kde se skladba objevuje, přidat QR kód. Člověk se k té skladbě přenese a bude si ji moci během čtení pustit. Potom se nám z vizuálního hlediska nelíbilo, že by text rušil QR kód, takže nás nakonec napadlo, že by to mohl být playlist. V nakladatelství byli za tento nápad rádi a je pravda, že mnoho lidí mi pak napsalo, že díky tomu objevili nějakou novou hudbu. Vzniklo to spontánně, nebyl to prvotní záměr.
Knihu ilustrovala Eva Bartošová. Znal jsi její předchozí tvorbu? Jak ke spolupráci došlo?
Eva Bartošová mi byla nabídnuta nakladatelstvím. Její ilustrace mi přišly takové kafkovské, surrealistické, nejednoznačné, a to přesně k tomu mému textu sedělo. Obecně musím říct, že to byla šťastná volba.
Ilustrace v knize se mi také moc líbily. Přijde mi, že velmi umně dokreslují atmosféru.
Ilustrovat beletrii pro dospělé je poměrně vzácné. V tom se mi edice Tvář od nakladatelství Vyšehrad moc líbí, protože tam to dělají báječně. Dost často ilustrátoři přečtou jenom kratičkou ukázku knížky, aby si udělali nějakou představu, ale celý text nečtou. Eva mě však oslovila, zda by si knihu nemohla přečíst celou. Přišlo mi, že tohle je na tom strašně znát, že ilustrace dělal někdo, kdo knížku četl. Byla to vzájemná spolupráce, ne jenom nějaké malování na zakázku. Je pravda, že na grafickou stránku mám velmi pozitivní ohlasy. Vím, že když jsem dostal návrhy, tak jsem z toho byl nadšený a nemohl se dočkat, až to ostatní uvidí.
Na křtu knihy byla přítomna i zpěvačka Lenka Dusilová. Jaký máš vztah k její tvorbě? Slyšel jsi její poslední album Řeka?
Lenku mám moc rád. Už přibližně dvanáct let píšu o hudbě na Musicserver.cz, na Aktuálně.cz a další. K její tvorbě jsem měl vždy kladný vztah. Řeka je úžasné album, hlasoval jsem pro něj jako pro mé nejoblíbenější album roku. Během psaní jsem hodně poslouchal desky V hodině smrti a Baromantika, takže když jsem potom řešil křest, říkal jsem si, že zkusím Lenku oslovit. Dlouho to vypadalo, že to nevyjde, ale nakonec to klaplo, takže…
Splněný sen?
Určitě! Stoprocentně! Kdyby mi někdo před lety řekl, že mi bude hrát na křtu knížky a pokřtí mi ji spolu s Markétou Lukáškovou, tak tomu nebudu věřit.
Jaká hudba je ti blízká?
Poslouchám strašně moc žánrů, ale kdybych měl co nejvíce generalizovat, řekl bych, že pop, pop rock. Taky vážná hudba mě čím dál víc baví. Dále mám rád soundtracky k filmům a hrám, zejména japonským, což si myslím, že je dost přehlížený žánr. Vlastně cokoliv, co má pro mě nějaký náboj. Loni jsem z přehledu zjistil, že jsem naposlouchal přibližně 110 000 minut, což znamená 76 dnů nonstop poslechu hudby. Já poslouchám hudbu kontinuálně, nemám okamžik kromě spánku a práce, kdy bych hudbu neposlouchal. Hudba je v mém životě pořád.
Existuje ještě něco, co tě v hudbě překvapí?
Stalo se to třeba před lety, když se objevila Billie Eilish. Říkal jsem si, že je super, chápal jsem, proč se z ní stala tak velká hvězda. Moji kolegové z Musicserveru z ní byli také nadšení. Přišlo nám, že přestože nepřišla s ničím, co tu dosud nebylo, dělá to způsobem, který je unikátní.
Jaké knihy rád čteš? Je nějaká, kterou bys rád čtenářům doporučil?
Můj nejoblíbenější autor je Haruki Murakami. Přečetl jsem od něj skoro všechno. Moje úplně nejoblíbenější knížka je Kronika ptáčka na klíček, tu bych čtenářům určitě doporučil. Není to jednoduché čtení, kniha má asi 850 stran. Přišla mi ale úplně neuvěřitelná. Ke svým devatenáctým narozeninám jsem dostal první knížku od Murakamiho. Byla to kniha Kafka na pobřeží. Dala mi ji kamarádka, která má dokonce od Murakamiho podpis, když navštívil Prahu k převzetí Ceny Franze Kafky a při té příležitosti měl autogramiádu. To v Japonsku vůbec nedělá. A z českých mám moc rád Honzu Štiftera nebo Biancu Bellovou. Její Jezero je za mě jedna z nejlepších knížek moderní literatury, kterou jsem kdy četl.
Je magický realismus, který je často obsažen v knihách Murakamiho, něco, co tě inspirovalo pro tvorbu tvé knihy?
Asi jo, já nebudu říkat, že ne. Mně se líbí, jak to Murakami dokáže udělat, že píše román, o kterém si člověk řekne, že je zasazen do našeho reálného světa, a najednou jsou tam na obloze dva měsíce. Člověk na to přistoupí jako na možnost, která existuje, a vůbec ho to tam neruší a nemá pocit, že čte nějaké sci-fi nebo fantasy. Mě jako autora to hrozně baví. Je to takové koření, co to obzvláštní, samozřejmě nesmí to být samoúčelné. Jedna čtenářka mi řekla, že kdyby to tam nebylo, že neví, jestli by ji knížka bavila. Někdo jiný mi zase řekl, že si na to musel trošku zvyknout.
U jaké činnosti si nejvíce odpočineš?
V posledních letech u cvičení, zároveň při tom poslouchám hudbu a soustředím se jen sám na sebe a na své tělo. To mi v posledních době velmi pomáhalo i psychicky. Dále si také dost často odpočinu u psaní. Když jsem psal Zahradu, několikrát se mi stalo, že jsem se podíval na hodinky a tam bylo o čtyři hodiny víc, než když jsem se díval naposledy. Člověka to dokáže pohltit.
Je pro tebe psaní tedy částečně i terapie?
Celou Zahradu mrtvých duší jsem napsal během covidu. Spousta lidí byla ze situace zdeptaná. Můj dojem ale takový vůbec není, protože na začátku lockdownu jsem začal psát a dopsal jsem v době, kdy skončil. Najednou bylo jaro a já si pamatuji, že jsem vylezl z bytu s hotovou knížkou a byl jsem strašně šťastný, že jsem na to měl čas a prostor. Uchránilo mě to před něčím, co prožívali ostatní lidé. Já jsem kontinuálně celé čtyři měsíce psal. Nic jiného jsem nevnímal, takže svým způsobem to pro mě terapie byla.
Jaké jsou tvé plány do budoucna? Chystáš další knihu?
Od druhého lockdownu mám rozepsanou další knížku. Mám napsanou tak třetinu, větší část práce mě stále ještě čeká. Píšu hlemýždím tempem, říkám si, že letošní léto bych k tomu mohl sednout a třeba s tím více pohnout. Uvidíme.
Autor: Adam Aubrecht
Pokud vás zajímá tvorba i dalších českých nadějných autorů, určitě si přečtete rozhovor s mladým spisovatelem Lukášem Malým.
Máte rádi naše dobrý zprávy a chtěli byste nás nějak podpořit? Prostřednictvím drobného příspěvku na náš transparentní účet můžete jednorázově či pravidelně pomoci Dobrým Zprávám se i nadále rozvíjet.
Foto: idnes.cz, cbdb.cz
