Funkci kapitána fotbalového týmu zastává s krátkými přestávkami kolem deseti let. Třiatřicetiletý rodák z Polkovic Adam Gregovský se této pozice hostí velmi rád. V rodné vesnici s fotbalem začal. Trénoval tam za tým žáků, než přešel do dorosteneckého oddílu na 4 roky do Kojetína. Do Polkovic se ale nakonec vrátil a v místním fotbalovém mančaftu hraje už něco kolem 15 let. Získat funkci kapitána se mu povedlo díky jeho píli, tvrdé práci a motivaci, kterou chtěl předávat zbytku svého týmu.
Baví Vás být kapitánem týmu?
Když mám tu pásku na ruce, tak mi to nijak nevadí. Ale zároveň cítím i velkou zodpovědnost za celý tým. Dříve jsme se v této funkci střídali, ale v posledních letech už je jenom moje.
Jaká je úroveň vašeho týmu? Dala by se jakkoli srovnat s profesionálním fotbalem?
My teda hrajeme poslední soutěž. Jak se říká, za pivo a párek, ale ono vlastně není vůbec důležité, jakou soutěž člověk hraje. Dříve jsme měli větší ambice, ale i kdybychom se posunuli o dvě nebo o tři soutěže výš, tak je to pořád amatérský fotbal. Důležitá je parta, že po zápase posedíme, pokecáme, pobavíme se. Další věc je, že na naše zápasy chodí dost domácích diváků. Což je taky pěkné. Dají si pivo, podívají se na zápas a pokecají. Takže kdybych to měl srovnat s profi fotbalem, ten náš má rodinnou atmosféru a všichni se známe. Známe se i s protihráči, protože spolu hrajeme skoro pořád.
Jezdí na vaše domácí zápasy i fanoušci protihráčů a potom naopak domácí fanoušci na zápasy takzvaně ven ? Jací jsou fanoušci?
Já jsem takový uzavřený typ a nepouštím si k sobě moc ruchy z okolí, když to není slovo trenéra. Takže fanoušky jako tak moc nevnímám, ale někdy jsou ti druzí fanoušci hodně hrubí. Naši fanoušci už moc ven nejezdí. Jezdívali spíš dřív, když se nám dařilo vyhrávat. Ale možná je to i tím, že už nejsme nejmladší, a jezdili na nás dřív rodiče, kteří už teď logicky už moc nejezdí. Ale teda co vnímám, že v těchto nižších soutěžích je dost oblíbené nadávat na rozhodčího.
Na dnešním zápase dnes dělal hlavního rozhodčího jeden z vašich řad, to se může?
Nevím, co se stalo, ale dneska nám neposlali rozhodčího ze svazu. Za svého působení ve fotbale jsem to zažil jen jednou nebo dvakrát, že by nepřijel rozhodčí. Ale vždycky aspoň napsali. Rozhodčích je obecně málo, ale zase na druhou stranu, na některých zápasech jsou rozhodčí dva nebo tři, takže si myslím, že někoho najít mohli. Dnes ale nikdo nepřijel, takže jsme se museli domluvit domácí a hostující tým, kdo bude pískat. A nakonec jsme vybrali jednoho od nás z týmu. On má zkušenosti s pískáním, a navíc je teď už delší dobu zraněný. Dnes sice chtěl hrát, ale když by odehrál 10 minut a pak seděl, tak bylo lepší, aby nám to písknul.
Je vesnický fotbal hlavně o srdci, nebo přichází taktiky a strategie? 
Náš trenér samozřejmě vidí ve všem taktiku a strategii. Ale tím, jak jsou ty týmy sestavené, tak někteří kluci nemají úplně to fotbalové nadání a může se jim zkusit vysvětlit cokoli a oni to stejně úplně nechápou. Takže v tom vesnickém fotbale jde hlavně o to, dát do toho srdíčko. Samozřejmě se občas stane, že i v těchto nižších soutěžích někoho zaplatí, ale podle mého to akorát kazí ten sport.
Jak vypadají vaše tréninky? Trénujete často?
Jak jsem vlastně mluvil o tom srdíčku, tak to se potom odráží i třeba na tréninku. Ideální stav je, když je nás aspoň osm, aby ten trénink byl takový plnohodnotný. Ale tím, že pro některé je fotbal jen víkendová činnost, kdy přijdou na zápas, dají si to pivo a jdou domů, tak potom se to odráží i na samotných výsledcích týmu. A to mi na tom vlastně vadí nejvíc. Ne to, že nejsou někteří tak fotbalově nadaní, každý to máme s pohybem jinak, ale vadí mi to, že do toho nedají všechno. Jednou týdně trénink na hodinu a potom o víkendu zápas si myslím, že není nic extrémně časově náročného. Takže tréninky máme, ale záleží, jak se poskládáme.
Řešíte to nějak jako kapitán, aby se zvedla morálka?
Já moc třeba nějaké proslovy nebo povzbuzování jako kapitán nepraktikuju, protože, jak jsem řekl, já jsem takový uzavřený typ. Ale třeba na hřišti? Na hřišti jim klidně vynadám.
Zůstává po zapískání píšťalky všechno na hřišti? Nebo to jde společně s vámi do kabiny?
Co se týče protihráčů, tak z 90 % to zůstává na hřišti. Po zápase si kolikrát dáme ruku nebo pivo. Ale pokud je něco opravdu agresivního, tak přes to nejede vlak a odchází to s námi z hřiště. Já osobně jsem ještě nebyl součástí žádné velké potyčky, protože to nevyhledávám a snažím se jim předcházet. Zákroky sice rozdám, ale pokud jde o nějaké postrkovačky, tak se dívám zpovzdálí. Takže u mě to určitě zůstává na hřišti. A co se týče našeho týmu, tak tam to zůstává skoro všechno na hřišti. Kolikrát si vynadáme a pak si dáme pivo, ruku a jsme zase kamarádi.
Co je pro vás jako tým největší výzva?
Největší výzvy máme asi dvě. My si sami sečeme hřiště, což je dost časově náročné, a děláme to většinou ve dvou ve třech lidech. A potom druhá věc je, abychom se na zápas sešli a bylo nás dost na to poskládat sestavu. Například minulý týden nás bylo přesně jedenáct, jenže se dva v průběhu zranili, takže jsme zápas museli dohrát v devíti. I když hrajeme poslední soutěž, tak je to pořád oficiální soutěž, všichni jsou registrovaní a nejde nic jako půjčení hráčů.
Pamatujete si nějaký zápas, který se Vám vryl do paměti?
Spíš než zábavná tak černá vzpomínka se mi vybavila. Nebo takhle, mám dvě. Teď je jedna taková čerstvá. Hráli jsme přátelské utkání a tak v 60. minutě jsme to museli ukončit, protože to bylo hodně divoké. Ale tím, že to byl přátelák, tak to vlastně nemá žádné oficiální pravidla, takže jsme to raději utnuli, než došlo k něčemu, co bychom nechtěli. Vtipné na tom je, že nemůžeme říct, že jsme nějací rivalové. Za normálních okolností společně ani nehrajeme. A potom tu druhou vzpomínku mám, když jsem asi před devíti nebo deseti lety při zápase špatně došlápl a přetrhl jsem si křížový vaz v koleni. To mě na dva roky vyřadilo z tréninku, takže na to si vzpomínám.
Co byste vzkázal mladým klukům, kteří s fotbalem začínají?
Určitě aby neseděli tolik doma u telefonu, u počítače a šli ven. Ať už budou hrát fotbal nebo jakýkoliv jiný sport. Ale samozřejmě jsem fotbalista, takže by mi udělalo radost vidět spoustu nových mladých fotbalistů, ale chápu že každého baví něco jiného. A potom bych jim vzkázal, aby měli trošku vytrvalost, sportovního ducha a taky srdce, to je důležité.
Autorka: Kateřina Halenková
Editorka: Natálie Unarová
Zálibu ve fotbalu měl také již nedávno zesnulý papež František.
Máte rádi naše dobrý zprávy a chtěli byste nás nějak podpořit? Prostřednictvím drobného příspěvku na náš transparentní účet můžete jednorázově či pravidelně pomoci Dobrým Zprávám se i nadále rozvíjet.
Foto: Kateřina Halenková
