Problém klimatických změn začal asi v polovině minulého století jako problém vědecký. V sedmdesátých letech se z něj se vznikem zelených stran v Evropě začal stávat problém politický, ale až s příchodem třetího tisíciletí se podnebí postupně mění v téma celospolečenské. A aby něco bylo celospolečenské, musí se to dostat do masmédií. Co a jak nás tedy popkultura učí o klimatických změnách?
Příběh o soužití člověka s přírodou není ničím novým. Význam určité rovnováhy si zajisté uvědomili už lidé doby kamenné po vylovení prvního stáda, zemědělci po zasolení prvního kusu obdělávané půdy, krásu přírody jsme začali oceňovat se stavbou prvních průmyslových měst, ve kterých jsme o ni přišli. Stejné příběhy se s oblibou vyprávějí i dnes, ať už nás zrovna Tanec s vlky nutí soucítit s povražděnými bizony či horujeme za modré přírodymilovné emzáky bojující proti technologii v podání Avatara. To je základní, nikterak objevné poselství „neubližuj přírodě, není to hezké“.
Změnu klimatu si s oblibou velmi vágně berou do úst i všelijaké katastrofické filmy. Občas nám Země zamrzne, jindy na ni shodíme přemíru atomovek, případně se na nás sesypou všechny katastrofy najednou, když zrovna končí mayský kalendář. V takových scénářích už jsme vše prostě podělali a nastal Soudný den (ačkoliv vše nakonec nejspíš dobře dopadne, protože jsme Američ… ehm, lidé, všechna protivenství překonáme, poučíme se a vydáme se k lepším zítřkům – pokud nemáte smůlu a nežijete poblíž Eiffelovky, Bílého domu nebo jiné efektně zdemolovatelné pamětihodnosti). Taková apokalypsa sice může posloužit jako pěkné varování, jenže je málo uvěřitelná a reálný průběh klimatických změn vůbec nepřipomíná, takže jak asi může diváka oslovit?
O něco více nad svým tématem hloubají filmy zabývající se přelidněním, mezi kterými v poslední době zazářily hity jako Inferno podle knižní předlohy Dana Browna, nebo i komiksovka Avengers: Infinity War, které chtějí nechat lidstvo patřičně prořídnout, a tím ho vlastně zachránit. Jistě, naším (polo)vyhubením by se klimatické potíže pravděpodobně vyřešily, ale je to trochu extrémní. A asi není cílem, aby diváci z kina odcházeli v rámci záchrany světa hromadně páchat sebevraždy. Země koneckonců s přelidněním tak zásadní problém nemá, potíž je spíše s neefektivním využíváním zdrojů (pro kupu seriózních návrhů řešení jako obvykle doporučuji futuristický youtube kanál Isaaca Arthura).
Oproti filmovým plátnům, která mohou varovat či donutit vás k zamyšlení, má však obrovskou výhodu jiné médium: videohry. I mezi nimi se samozřejmě vyskytují laciné postapokalypsy, ale ambicióznější tvůrci vás nechají situace samotné zažít. Problémy s lokálním znečištěním při plánování města vás dnes už nechá řešit kde kdo (Tropico, Cities: Skylines, …), třeba méně známý Frostpunk hráče zase nutí vést skupinu přeživších v další době ledové, na kterou je potřeba se řádně adaptovat, vybudovat město, přizpůsobit společnost (škoda jen, že ona doba ledová je opět nerealisticky přehnaná, aneb vše je pod kilometry ledu).
Ale pak jsou tu dva největší tituly, které se v herním poli změnou klimatu zabývají, patřící k zavedeným strategickým sériím, které pravidelně prodávají miliony kusů: Total War a Civilization. První je Total War Attila, ve kterém se bortí Římská říše, z východu všechny ženou Hunové a ze severu zima. Z nastupující malé doby ledové se zde totiž stal klíčový herní mechanismus, který v průběhu času snižuje úrodnost půdy a vám tak hra nemusí nic vysvětlovat: pokud jste si vybrali některý ze severněji umístěných kmenů, sami rádi ještě sbalíte svých pět švestek, stanů a kravek a zapojíte se do kolotoče známého jako stěhování národů, abyste si urvali kus prosluněných jižních zemí.
Nejotevřeněji se ale ke klimatickým problémům se svým novým rozšířením nazvaným Gathering Storm přihlásil šestý díl Civilizace. Připlatíte si za to, že vás začnou sužovat sopky, povodně a kdesi cosi. Především ale ve hře, ve které svůj národ provedete od starověku až po blízkou budoucnost, budete nyní řešit úměrně stoupající hladiny oxidu uhličitého a oceánů. S příchodem průmyslové revoluce začínají do atmosféry stoupat zplodiny z továren. Neindustrializovat je téměř nemyslitelné, nechcete-li zaostat. Uhlí a ropa jsou čím dál důležitější a ekotechnologie daleko. Všechny národy spolu navzájem soutěží a společně přispívají k tání ledovců. To má samozřejmě i své výhody – můžete dostatečným spalováním příhodně utopit konkurenta na pobřeží, otevírají se severní zamrzlé námořní trasy a zpřístupňují pod ledem ukryté suroviny. Inu, jako ve skutečnosti, se vším všudy…
Autor: Ondřej Rolník
Zajímají vás i jiné články s herní tématikou? Přečtete si o nejúspěšnějším českém herním projektu.
