Dnes je tomu přesně osmdesát let, kdy nás opustil Karel Čapek. Většina Čechů ho zná jako úspěšného spisovatele. Věřte ale, že nebyl jen nadaným mužem s perem, jak si ho připomínáme, byl to zároveň také novinář, dramatik, překladatel, amatérský fotograf a intelektuál. Člověk, jehož srdce bylo vždy na straně chudých.
Nikdo mi snad nebude odporovat, když budu tvrdit, že jsme se všichni o Karlu Čapkovi dozvěděli ve škole. Něco málo na základní, něco trochu více s blížící se maturitou. Většina z nás, pokud v jeho knihách nenašla osobní zalíbení, nebo nešla studovat český jazyk na vysokou školu, po absolvování zkoušky dospělosti o Čapkovi pravděpodobně už znovu neslyšela. Ani o jednom. Alespoň ne nic nového. Je tu ale několik věcí, o které se hrdě zasloužil, a o kterých nám toho ve škole moc neřekli. A byla by škoda, abychom si je na výročí jeho úmrtí nepřipomněli.
Mně se podařilo na Karla Čapka znovu narazit při samostudiu na přijímací zkoušky na vysokou školu žurnalistiky. Karel po ukončení svého studia a krátkého působení jako vychovatel přešel k novinařině. Stal se redaktorem v několika uznávaných denících a časopisech, například v Národních listech, týdeníku Nebojsa a v Lidových novinách. Z Národních listů však Karel odešel kvůli jejich činnosti, kterou vnímal jako negativně zaměřenou proti prvnímu československému prezidentovi Tomáši Garrigue Masarykovi. Ten byl totiž Čapkovým věrným přítelem a s jeho politickými názory silně sympatizoval.
Spolu s bratrem Josefem byl Karel součástí pravidelného pátečního setkání osobností, jak politického, tak kulturního života. Podle dnu v týdnu, ve kterém se scházeli, si později začali říkat ,,pátečníci“. Do tohoto spolku patřilo mnoho významných a vlivných osobností, včetně zmíněného T. G. Masaryka, ministra zahraničí Edvarda Beneše, novináře Ferdinanda Peroutky a historika Josefa Šusta. Čapkovy Hovory s T. G. Masarykem jsou tak plné vzpomínek a zároveň také jedinečným svědectvím o prezidentových názorech, a to nejen politických a filosofických, ale také lidských. Po Mnichovské dohodě se Karel snažil zabránit rozdělení národa a usilovat o jeho jednotu.
,,Protože mé srdce je na straně chudých,“ odpověděl Karel Čapek ve svém článku Proč nejsem komunistou? pro časopis Ferdinanda Peroutky Přítomnost.
V prosinci roku 1938 si Karel při odklízení škod po povodni přivodil chřipku, k níž se později přidal zánět ledvin a zápal plic. Zemřel na plicní edém 25. prosince 1938, tedy několik měsíců předtím, než byly Čechy a Morava okupovány Německem. Gestapo údajně plánovalo Čapkovo zatčení, byl pro ně totiž považován za jednu z prioritních hrozeb. Je pravděpodobné, že pokud by Karel nezemřel kvůli nemoci, odvezli by ho nacističtí vojáci do koncentračního tábora hned na začátku války a následně popravili jako jednoho z národních intelektuálů. Karel Čapek byl pohřben na Vyšehradském hřibově, místem odpočinku nejvýznamnějších českých osobností, mezi které dozajista patří.
Autor: Kateřina Studená
