Stojím na jedné z brněnských ulic před domem, kde bydlí moje sestra. Je něco po půl třetí, teplá červnová noc, město už dávno ztichlo. Beze slov nakládáme mé věci do taxíku. Za chvíli je hotovo. Dveře kufru se hlasitě zabouchnou – znamení, že je načase se rozloučit. Sestra mě naposledy obejme. Nastoupím do auta a nechávám se odvézt pryč od všeho, co znám. Moje kanadské dobrodružství může začít.
Cesta do nového domova za oceánem je dlouhá a začíná pro mě typickým kiksem. Když se v brzkých ranních hodinách odbavuji na letišti ve Vídni, můj velký stříbrný kufr se zničehonic rozpadne. V ruce mi zůstanou obě poutka, za které se dal chytit. Zaměstnanec aerolinky chvíli pozoruje, jak s těžkým zavazadlem zápasím. „Das ist kaputt,“ prohlásí s kamenným výrazem ve tváři a pomůže mi kufr zase zvednout. Pak už jde naštěstí vše jako po másle. Většinu letu prospím (ačkoliv na jídlo se vždy záhadně probudím), takže mi ani nezbývá moc času si uvědomit, že jsem doopravdy dala výpověď, odstěhovala se z Prahy, opustila rodinu, kamarády a ochotnické divadlo v Prostějově, a ještě navíc to všechno dělám úplně sama. Od jednoho listopadového večera, kdy jsem náhodně narazila na článek o Working Holiday s fotkou kanadských hor, jsem věděla, že tohle je správné rozhodnutí a přesně tam mám (alespoň na nějakou dobu) žít. Všechny ostatní pochybnosti o dalším novém začátku díky tomu zeslábly a před samotnou cestou úplně zmizely. Na další filozofování už nezbývá čas, letadlo totiž dorazilo do své cílové destinace.
Vancouver. Tak jsem tady. Sama. Na cizím kontinentu. Tisíce kilometrů daleko od všech lidí, co na světě znám. Bez agentury, která by mi pomohla. Jen já a můj rozbitej kufr. Je to zvláštní pocit – euforie smíšená se smutkem a stresem – nemám ale čas jej dál rozebírat. Spolu s ostatními pasažéry mířím na pasovou kontrolu. Protože jsem nervózní, žmoulám v ruce svou plastovou zelenou složku. Jsou v ní veškeré dokumenty, které mají rozhodnout o tom, zda se mi můj sen splní, nebo poletím dalším letadlem zase nazpátek. Dojdu do místnosti, kde úředníci udělují lidem víza, a posadím se. Četla jsem hororové historky o tom, jak lidé čekali na vízum hodiny a hodiny, nic takového se mi ale naštěstí nestane. „Můj“ úředník se na mě usměje, rychle projde potřebné dokumenty a za několik minut mi podává papír, který mi umožní v Kanadě pracovat celý rok. S pocitem, že jsem právě vyhrála Sportku, fotím své vízum rodině a kamarádům. Ti už se naštěstí s mým odjezdem smířili. Odešlu poslední zprávu, pečlivě schovám vízum do složky a potom už konečně opouštím letiště.
Vancouver, Raincouver
Vancouver mě sice přivítal netypicky slunečným počasím, brzy však dostál své přezdívce „Raincouver“ a donutil mě koupit si první deštník, na který jsem v obchodě narazila. Po příjezdu do metropole mě překvapilo hned několik věcí – velikost tamních mrakodrapů (první návštěva tohoto kontinentu), jak milí místní jsou, jak zelené město je a taky to, že v autobuse musíte zatáhnout za šňůru, která dá řidiči signál, že chcete na další zastávce vystoupit. O ničem takovém jsem předtím nečetla, proto jsem se při cestě z letiště prostě postavila ke dveřím, když se blížila moje zastávka, a čekala až autobus zastaví. Což však upoutalo nechtěnou pozornost všech cestujících. „Vystupujete na další zastávce, nebo je to tajemství?“ houkl na mě řidič a šlehl po mně pohledem. Ostatní pasažéři se k němu přidali a začali docela nahlas mumlat něco o tom, že mám zatáhnout za tu žlutou šňůru, která se táhla po celém autobuse okolo oken. Zmateně jsem koukala kolem sebe a než jsem stihla zareagovat, udělal to za mě někdo z pasažérů. Autobusem se rozeznělo cinkání. Cítila jsem se tak trapně, že jsem bleskovou rychlostí posbírala zavazadla a beze slova vyskočila na chodník hned, jakmile autobus zastavil. Pak jsem raději zamířila rovnou na hostel.
Ubytování se nacházelo na krásné pláži Jericho beach, za kterou se v dálce tyčily vysoké hory, jejichž vrcholky byly ještě teď na začátku června pokryty sněhem. Tiše jsem vstřebávala tu krásu okolo, když se se mnou přišlo dát do řeči několik hostů hostelu. Nebyli jediní, kdo trávili odpoledne na pláži – jedna partička popíjela pivko u táboráku, další hrála frisbee, skupina opodál na hřišti zase volejbal. Bylo to úžasně živé místo, kde jsem se dozvěděla, že Working Holiday jsou v Kanadě vážně oblíbené a Banff, městečko ve vedlejší provincii, kam jsem se chystala, je na to přímo perfektní. Každý rok tam totiž míří stovky mladých lidí, ať už za turistikou, lyžováním, nebo pestrým nočním životem. Po rozhovoru s nimi jsem byla na nový začátek natěšená ještě víc.
Další dny ve Vancouveru byly stejně deštivé jako ten první. Obyčejně by mě podobné počasí otravovalo. Obzvlášť, když jsem měla tolik zařizování na úřadech. Ale moje euforické rozpoložení mi sotva dovolilo si všimnout, jaké počasí je, nebo že celý den nad sebou držím levný deštník, který nešel ani pořádně zavřít. Kromě úřadů mě čekalo taky kafe s jedinou osobou, kterou jsem v Kanadě znala – s dávnou kamarádkou z letního hereckého tábora. Ta už ve Vancouveru žije pár let, dala mi proto několik tipů a povyprávěla svoje zážitky. Po tomto krátkém setkání jsem měla v plánu ještě procházky po městských parcích a návštěvu galerie moderního umění – tu bych si nenechala ujít v žádném městě. Je to už taková moje tradice.
Vancouver Art Gallery se nachází v centru města a je ze všech stran obklopena vysokými mrakodrapy. Kromě několika stálých výstav jsem si tu prohlédla také nejnovější expozici o umělé inteligenci. V hlavě mi z ní utkvěla hlavně zmínka týkající se naší země – o bratrech Čapkových a vzniku slova robot. Po kulturním obohacení a dalším přísunu kofeinu už zbývaly jen proslulé vancouverské parky. Při prozkoumávání Vancouveru mi připadalo, že má všechno, co si jen člověk může od moderního města přát. A jeho parky jsou na něm to nejhezčí. Neměla jsem čas navštívit úplně všechny, ale konkrétně Murdo Frazer Park můj pobyt ve Vancouveru ozvláštnil ze všech nejvíce. Jde totiž o park, ve kterém se u malého jezírka nachází jedna docela významná chatička. Ono dřevěné stavení se totiž objevilo v americkém seriálu Virgin River. Ve dnech, kdy jsem byla ve městě, se momentálně další řada (bohužel) nenatáčela, park i chata tak byly přístupné veřejnosti. Vlastně jediná přítomná veřejnost jsem tam byla já a dvě Kanaďanky se psem, jež mi ochotně s mou oblíbenou filmovou lokací udělaly fotografii a měly radost, že jsem jim řekla, co je to vlastně za budovu. Seriál totiž z Netflixu znaly taky. Sestřička Mel doma nebyla – nejvyšší čas se tedy vydat do Banffu, kde můj kanadský život teprve pořádně začne.
Srážka s realitou
Do Kanady jsem odjela za domluvenou prací v hotelu, kde jsem měla uklízet pokoje. Zaměstnavatel se mnou uzavřel smlouvu několik měsíců před mým příjezdem, k zaměstnání navíc náleželo i ubytování za dobrou cenu. Odjížděla jsem tedy do Banffu s klidným pocitem v duši, že jsem nic nepodcenila a budu mít v městečku dobrou startovní pozici. Podmínkou k získání ubytování ale bylo, že v daný den stihnu přijít do ubytovací kanceláře do 15:00. Jediný autobus, kterým jsem mohla jet, měl příjezd naplánovaný na 14:40. Čekalo mě tedy hektické hledání místa, jež na Google Maps ani nemělo aktuální fotografii. Skoro celé dvě hodiny jízdy autobusem jsem proto seděla jako na trní, pak jsme se ale vjeli do Rockies a všechny mé myšlenky se vypařily. Pohled na Skalisté hory byl naprosto dechberoucí. Ostré vrcholky hor byly stále ještě částečně pokryté vrstvou sněhu. Kombinace zelené a bílé. Za svůj život už jsem několik krásných pohoří viděla, tohle se ale okamžitě stalo mým nejoblíbenějším. Než jsem tu krásu stihla vstřebat, už jsme zastavovali v Banffu.
Po vystoupení z autobusu mě čekal další menší kulturní šok. Řidička podávala cestujícím jejich zavazadla z kufru a oni jí za to na oplátku dávali dýška. Sáhla jsem proto taky do peněženky a dala ji po vzoru mých spolucestujících americkou bankovku. Bylo to pět dolarů, které mi kdysi dala kamarádka pro štěstí. Do cílové destinace jsem úspěšně dorazila, tak víc štěstí nepotřebuju, že? Rychle jsem sebrala svoje rozbité kufry a utíkala směrem, který mi radila offline mapa. Sekretářka z ubytovací kanceláře už na mě čekala, spolu s ní i pár rovněž čekající až je ubytuje. Všichni čtyři jsme se s našimi věcmi poskládali do jejího auta a vyrazili směrem k novému bydlení. Nevěděla jsem, kde se ubytování pro zaměstnance nachází, takže jsem neměla ani tušení, že k němu vůbec nejedeme.
„Víte, společnost má teď problém s ubytováním. Přijelo moc nových zaměstnanců a ti staří ještě neodjeli. Nemáme vás kde ubytovat, musíme vás proto poprosit, abyste zůstali dočasně v hostelu,“ vysvětlovala sekretářka nervózním hlasem, když odbočila k velké dřevěné budově s prosklenými skly, za nimiž bylo vidět recepci. „Nemají místo? Vždyť o mně věděli od února, tohle musí být jen zlý sen,“ honilo se mi hlavou. Měla jsem přece bydlet v hezkém velkém domě, místo toho stojím na recepci dalšího hostelu, sotva jsem z jednoho odjela. Zmohla jsem se jen zeptat na to, jak dlouho to bude trvat, než nás budou moci přemístit. Nevěděla. Snad na konci června.
Recepční si ode mě vzal depozit, dal mi klíč a vysvětlil mi, jak funguje kuchyně. Dodal, že snídaně jsou zdarma a podal mi maličký klíč k mému prvnímu „bydlení“ v Kanadě. Moje euforie se vytratila. Pořád jsem byla přesvědčená, že se mi jen zdá hodně špatný sen. Když jsem otevřela dveře do pokoje číslo 3, chtělo se mi brečet. V maličké tmavé místnosti byly čtyři patrové postele, nespočet kufrů a věcí rozprostřených po podlaze a jedna jediná koupelna. Moje postel byla poslední neobsazená. Na pokoji momentálně nikdo nebyl, všichni byli zřejmě v práci. Po rychlé sprše jsem vyšplhala na svou postel a snažila se usnout. Tahle tragédie v kombinaci s jet legem mě naprosto sejmula. Jediné soukromí zajišťoval tmavý závěs u postele. Zatáhla jsem ho.
O několik hodin později mě probudily ženské hlasy. Moje dvě nové spolubydlící přišly z práce „domů“ a vesele si povídaly o nějaké karaoke party, která se koná za dva dny. Byly to francouzské Kanaďanky z Quebecu. Rozumět jim ale bylo hezky, neměly skoro žádný přízvuk. Chvíli jsem si s nimi povídala s napůl odtáhnutným závěsem, pak jsem se chtěla vrátit ke spánku, když v tom do pokoje vešel vysoký kluk zřejmě indického původu. Chvíli jsem si myslela, že jen přišel navštívit moje spolubydlící, neměla jsem totiž tušení, kdo by to mohl být. Ale on místo toho otevřel jeden z kufrů na zemi, něco z něj vylovil a s tou věcí si vylezl na postel naproti té mé. „Super,“ pomyslela jsem si. Sedm holek a jeden kluk. A nebyl to sen.
Autor: Aneta Daněčková
Nezapomeňte se podívat také na další naše cestovatelské deníčky – Turecko, Kypr nebo třeba Řecko.
Máte rádi naše dobrý zprávy a chtěli byste nás nějak podpořit? Prostřednictvím drobného příspěvku na náš transparentní účet můžete jednorázově či pravidelně pomoci Dobrým Zprávám se i nadále rozvíjet.
foto: Aneta Daněčková
