S nemalým očekáváním vstupuji do nedávno znovuotevřeného prostoru určenému olomoucké umělecké produkci. Jedná se o Central, bývalé kino, které v minulém století přisluhovalo režimním zájmům a jehož potenciál posledních takřka dvacet let nikdo nevyužil. Nová kulturní scéna v srdci Olomouce nefunguje ještě ani dva měsíce, už teď má ale program plný pozoruhodných akcí. Jednou z nich je i slavnostní zakončení 25. ročníku festivalu Jeden svět, na který přijali pozvání tvůrci populárního historického podcastu.
Před vchodem do sálu už čekají pánové Martin Groman a Michal Stehlík, etablovaní milovníci historie, kteří již několik let zpoza mikrofonu vyvracejí mýty z českých dějin. V posledních minutách před začátkem ještě dokončují své rešerše na tabletech, zatímco se předsálí plní davem lidí, jež si přišli zpříjemnit sobotní večer toulkami českou historií. Přiznávám, že nevím, co čekat. Tvorbu této dvojice sice dlouhodobě sleduji, ale výhradně ve formě článků v Deníku N. Jestli o něčem nepochybuji, tak je to jejich hluboká znalost oboru, a i kdybych snad měla nějaké pochybnosti, kulaté brýle pana Gromana by mne rychle přesvědčily.
Vcházím do sálu. Zvěsti nelhaly, zrekonstruovaný Central vypadá opravdu skvostně. Se zaujetím pozoruji moderní prostor, kde se mohou díky multifunkčnímu vybavení odehrávat nejrůznější typy umělecké či jiné produkce. Vzduch uvnitř ještě stále voní novotou a čerstvostí. Po obligátních, ale přesto milých poděkováních koordinátorů festivalu přichází na pódium známá dvojice historiků. V příštích devadesáti minutách budu svědkem živého podcastového vstupu, jehož formát věrně kopíruje jejich obvyklý způsob práce, kdy dva historikové sedí za mikrofony a povídají si o dějinách. Pro někoho možná nepředstavitelně nudný večer, pro většinu přítomných však neobyčejně poučná a zábavná událost. Nezbývá než mobilizovat všechny polozapomenuté znalosti z českých dějin. Začínáme.
Bez delšího úvodu se pánové dávají do práce. Téma dnešního večera je přizpůsobeno festivalu s lidskoprávním zaměřením a podcasteři se dotknou mnoha zajímavých otázek. Co to vlastně ta lidská práva jsou? Není to jen snová, mytologická představa demokratických států, konejšivá idea, že jsou si všichni rovni a žádní si nejsou rovnější? Vždyť přece máme Listinu základních lidských práv a svobod – stačí se jen narodit a už nám jsou garantována všechna možná práva a svobody. V době, kdy je část společnosti přesvědčena, že vymazaný komentář na facebooku se rovná porušování práva na svobodu projevu, je důležité zamýšlet se nad stavem věcí.
Fascinuje mě, s jakým gentlemanstvím se spolu podcasteři baví, přestože se znají již minimálně čtyři roky, kdy započali se společným natáčením. Stále si vykají, minimálně při práci, pravidelně si přehazují slovo a hovoří o zásadních událostech dob minulých – francouzské a americké revoluci, vzniku OSN, všeobecné deklaraci lidských práv nebo Chartě 77. Způsob podávání informací je však značně odlišný od toho, který známe ze školních lavic, pánové Groman a Stehlík jsou si totiž vědomi důležitosti kontextu a propojování souvislostí. K čemu by bylo vědět, že v jakémsi 18. století položili životy Francouzi a Američané pro vlastní svobodu, kdybychom si neuvědomovali, že položili základ demokratické společnosti, v níž dnes žijeme? Jak spolu souvisí Charta 77 a porevoluční mezinárodní politika České republiky? Naprosto zásadně, spolu s Výborem na obranu nespravedlivě stíhaných a pozdějším Československým helsinským výborem podpírá směřování zahraničních záležitostí České republiky po roce 1989.
Dnes je lidskoprávní problematika stále živá. Bylo by pošetilé myslet si, že už máme všechna práva bezpečně ve svých rukách a není třeba se jim dále věnovat. Společnost se vyvíjí a má jiné starosti a strasti než před dvaceti lety. Podstatné je to, že máme dobrý základ v první generaci lidských práv, konkrétně v té věčně omílané svobodě projevu. Bez ní by se věci nemohly měnit k lepšímu a nebylo by možné se dovolávat žádných dalších práv (například na mír nebo solidaritu). Zdá se, že pro většinu Čechů však lidská práva nejsou tím nejpodstatnějším tématem, častěji je najdeme spíše na půdě neziskových organizací než v předvolebních programech. Napadá mě, že hledání konsekvencí historických událostí s přesahem do dnešní doby by mělo být základem výuky moderních dějin na středních školách. Než se tak stane, můžeme si alespoň poslechnout podcast Přepište dějiny. Díky za to.
Autor: Simona Stejskalová
Festival Jeden svět toho nabídl ještě mnohem více. Přečtěte si například o nejnovějším filmu Agnieszky Holland, jenž nese název Hranice, nebo o debatě s Davidem Miřejovským.
Máte rádi naše dobrý zprávy a chtěli byste nás nějak podpořit? Prostřednictvím drobného příspěvku na náš transparentní účet můžete jednorázově či pravidelně pomoci Dobrým Zprávám se i nadále rozvíjet.
Zdroj: jedensvet.cz, prepistedejiny.cz
Foto: Jakub Gřiva, Štěpán Zvoníček, Antonín Šrejber
