Odsouzená, výsměch, tragédie, nezvládneš to, jsi sama, nejsi v pořádku, těla selhávají. Tato hesla se vybaví jedné z hlavních hrdinek dokumentu Neviditelná, když vzpomíná na svůj porod. Slovenská dokumentaristka Maia Martiniak chce svým filmem společnost upozornit na traumata z porodu a otevírá debatu o tom, jak by se mělo změnit porodnictví, aby ženy zpětně vnímaly svůj porod pozitivně.
Než jsem se podívala na váš film, říkala jsem si, že mu nemůžu porozumět. Nikdy jsem nerodila. Při sledování jsem ale zažívala silné emoce, od naštvání po dojetí, a uvědomila jsem si, že se to téma svým způsobem týká každého. Navíc většina lidí se někdy kvůli přístupu lékařů cítila neviditelná. Zpracovala jste toto téma po vlastní zkušenosti?
Film má co dát i lidem, kteří nikdy nerodili. Jsou pro mě zajímavou cílovou skupinou. Viděla jste v tom emoce i přesto, že to není vaše životní zkušenost, a to je velmi silné. Je to stereotyp říct si – ten film je o porodu, pustím si ho až ve chvíli, kdy se budu na porod chystat. To je naopak ta nejmíň vhodná doba.
Pro mě byla největší motivací ke zpracování schopnost se otevřít a vcítit se do pocitu druhého. Když jsem točila svůj bakalářský film Zuna, povídala jsem si se ženami o jejich porodních příbězích, a to nebylo jen pozitivní. Začaly se objevovat i negativní příběhy. Postupně tam vyskakovalo porušování lidských práv a já jsem začala přemýšlet o tom, jak to říct světu. Mojí motivací nebylo to, že bych za sebou měla strašný porod. Viděla jsem, že se někde děje násilí a bylo pro mě nepřijatelné, aby se dělo dál.
Pro ženu, která traumatický porod zažila, musí být těžké o tom mluvit, navíc na kameru. Jak se vám podařilo najít hlavní představitelky?
Všechny tři jsme našli přes někoho dalšího. Ke Stelle nás dostala její advokátka Zuzana Candigliota, k Melody zase terapeutka Penny Simkin a k Lucii dula Gabika Janovičová. Měly čas se svobodně rozhodnout, jestli do toho půjdou. Například se Stellou jsem se seznámila pár minut před natáčením. Bylo to zvláštní. Potom jsme spolu trávily hodně času. Nebylo to tak, že mávnutím kouzelného proutku začala vyprávět, bylo to pro ni mimořádně těžké. Teď už je devět let po porodu, ale když jsme točili, její dceři bylo tři a půl roku a bylo to pro ni opravdu bolestivé.
Jak traumatický porod ženu ovlivní v budoucím životě?
Ve vztahu k sobě, ve vztahu k dítěti a k partnerovi, k další rodině. My nevidíme, co všechno se v ní děje. Pokud žena po traumatickém porodu navíc nemá podporující prostředí, může se její trauma prohloubit. A to už nevyřešíte tím, že se vypovídáte kamarádce, to už potřebuje dlouhodobou psychologickou pomoc.
V diskusích o vašem dokumentu jsou mimo jiné příspěvky typu: „To je zase komedie, přežily to všechny a nikdo z toho žádnou vědu nedělá.” Proč má společnost tendenci toto téma zlehčovat?
Společnost nevnímá psychickou újmu jako poškození zdraví, a to není v pořádku. A jestli to někomu přijde v pořádku, tak bych nechtěla žít v jeho přítomnosti. Tak, jako máme právo na tělesné zdraví, máme právo i na psychické zdraví. Žena má právo nejen na kvalitní zdravotní péči na základě nejnovějších medicínských postupů, ale i na pozitivní porodní zážitek. Všechny procházíme prvním milováním, první menstruací, všichni máme první práci a všichni to chceme mít pěkné a záleží nám na tom. Tohle je poprvé dítěte. Přivítání dítěte. Každý porod je jiný a vůbec nerozumím tomu, proč by se měl tento zážitek, který je na celý život, zlehčovat. Lidé si v komentářích kompenzují vlastní frustrace, protože to jde udělat anonymně.
Jak je přesvědčit o závažnosti traumatického porodu?
Lidé nejdou přesvědčit. Musí to sami vidět a mluvit o tom. Můžou se snažit změnit, můžou se podívat na můj film, ale nevěřím, že jde někoho přesvědčit bez jeho vlastní motivace. Český myslitel Jiří Vacek mi jednou řekl: „Neukazuj boha člověku, který ho nechce vidět.” To je velká pravda. Na druhou stranu si myslím, že čím více budeme to téma ukazovat, tím lépe. Například Zuzana Límová natočila před pěti lety film Medzi nami a prošla si peklem a útoky i ze strany zdravotníků. Já vidím, že už se mnou novináři mluví úplně jinak, s respektem, takže změny se už někde dějí, jen jsou zatím neviditelné.
Na druhou stranu u nás stále ještě bohužel děláme poškozující rutinní praxi. Třeba vnímáme otce u porodu jako návštěvu, což tak vůbec není, je to přeci druhý rodič. Stále se dělají rutinní nástřihy hráze, podávají se léky, zasahuje se, i když není třeba. Nebo je podle nás v pořádku, že zdravotníci hned po porodu separují dítě od matky i přesto, že už i výzkumy dokazují, že je separace pro vývoj dítěte škodlivá.
Mělo by význam mluvit otevřeně o porodu už se studenty? Školy a rodiče mluví o porodu z „biologického” hlediska, ale respektující porod je většinou tabu.
Spousta žen je sama poškozena špatnou praxí a je otázkou, co bychom dívkám dali jako obraz. Porod v leže na zádech, kde je v pořádku trpět? I my od našich matek posloucháme, že byl porod hrozný, ale přežije to každá. Takže je spíš nutné mluvit o dobré praxi, co je potřeba v porodnictví změnit.
Co je potřeba změnit?
Měli bychom si uvědomit, že máme slovo pro bolest a slovo pro utrpení, mezi kterými je rozdíl. Bolest při porodu je přirozená a naprosto v pořádku. Utrpení není v pořádku. A to je to, co potřebujeme z praxe odstranit. Musíme přestat tlačit na ženu a urychlovat porod. Žena se při porodu potřebuje cítit svobodně a v bezpečí. Potřebuje uspokojit své potřeby, změnit polohu, respekt v komunikaci. Aby to nebylo tak, že jí někdo jen dává příkazy a komentuje, co dělá špatně. To by měla dostat každá žena bez ohledu na to, z jaké je sociální skupiny. Porod není sportovní výkon. Není to jen o tom vytlačit dítě. Je to o zážitku zrození nového života a žena by tento zážitek měla aktivně ovlivňovat.
Změní praxi nová generace zdravotníků? V dokumentu jsem vnímala rozdíly mezi přístupy ze strany mladších a starších.
Mladou generaci stále učí starší lékaři. Ze slovenských publikací Ženy – matky – těla I. a II. vychází, že lékaři, lékařky ani porodní asistentky nevnímají jako svou náplň práce naplnit potřeby ženy. Oni udělají všechno potřebné, přesunou se k někomu dalšímu, vytáhnou dítě a zase jdou jinam. Ale porodnice není fabrika. V Dánsku je porodní asistentka s ženou po celý proces porodu v jedné místnosti, kde se nepohybuje nikdo cizí a v místnosti je ztlumené světlo. Žena se nikam nepřesouvá a porodí ve stejné místnosti, jako je přijata. Když se mění směna, prostě si porodní asistentky vymění informace, představí se nová porodní asistentka a porod dál pokračuje. Je to velmi intimní oproti našemu systému. Když si uvědomíte, že některé ženy mají jednoho, dva partnery v životě a potom přijdou rodit a najednou je tam několik lidí, ony jsou odhalené a rodí v jejich přítomnosti při odhrnutém závěsu. Navíc bývají vaginálně vyšetřované během kontrakcí, což je bolestivé, a když je vyšetří více lidí, je to neuctivé vůči její důstojnosti. Stejně jako neadekvátní komentáře ze strany personálu. Naši zdravotníci nevnímají proces v širším kontextu. I na univerzitách je připravují na komplikace, na to, co se může stát, ale neučí je respektu a úctě vůči ženě.
Jako strašně skličující na mě působí závěsy, které oddělují jednotlivé porodní boxy. Jedna z lékařek sama zmínila, že největší problém jsou prostory. Proč se nic nezměnilo?
Nemají motivaci nic změnit, jen říct, kde je problém. Ale i kdyby se snažili, je problém to protlačit výš. A tomu, kdo sedí na ředitelské židli je ukradené, že ženy rodí v porodním boxu s odhrnutými závěsy, což je smutné. Zároveň je samozřejmě nutné řešit věci na národní úrovni.
Viděli zdravotníci dokument? Dostala jste od nich zpětnou vazbu?
Někteří ano, ale nejsem si jistá, jestli jsou schopní přijmout to, co se vlastně děje. Vím o dvou porodnicích, které dokument viděly a diplomaticky odpověděly, že děkují. Ale nechci, aby to vyznělo jako útok na lékaře a personál. Je to náročné a myslím si, že bude ještě velmi dlouho trvat, než zdravotníci budou schopni to vidět. Věřím, že jsou to dobří lidé, kteří si vybrali toto povolání jako poslání. A samozřejmě jim asi není příjemné, když někdo přichází kritizovat jejich práci. Myslím si, že potřebujeme změnit špatně nastavený systém a pak se sami vyselektují dobří a méně dobří zdravotníci.
Co s sebou film přinesl za dobré zprávy?
Že když o tomto tématu začneme otevřeně mluvit, ženám to umožní posttraumatický růst. Když to ve společnosti přijmeme a začneme vytvářet opatření, abychom odstranili porodnické násilí, dáme prostor ženám, které si při dalším porodu budou moci zažít něco dobrého. Aby cítily, že se něco mění a získaly tak nepřímou podporu ze strany společnosti a zdravotníků. Taky když problém pojmenujeme, můžeme pomoci rodinným příslušníkům pochopit, co se v ženě odehrává. Bude mít tak šanci na podporu od svého okolí a nebude potlačovat své emoce. Pro ženy, které zažily traumatický porod a měly odvahu se na film podívat, bylo těžké film sledovat, ale konec byl pak velmi osvobozující.
Autor: Ivana Syrovátková
Jsme mediálním partnerem festivalu Jeden svět Olomouc. Přečtěte si i o dalších dokumentárních filmech – Nové šichtě, Vlcích na hranicích či filmu o lásce mezi seniory Pořád mě bereš.
Foto: Zuzana Gavulová, Maia Martiniak
