Ukrajinská země byla ještě před rokem a půl aspoň na většině svého území bezpečným místem pro život. Vše se ale změnilo krátce nad ránem 24. února loňského roku. Toto v dnešní době často opakované datum znamenalo zásadní zlom v moderních světových dějinách. Nejvýraznější zlom však přineslo do života ukrajinského lidu. Válku z jeho perspektivy dokumentuje snímek Překonat temnotu, který měl na festivalu Jeden svět v Olomouci premiéru 31. 3.
Chudoba ještě neznamená zoufalost a zranitelost ještě neznamená bojácnost. To je poselství, se kterým novou válečnou realitu přijali snad všichni Ukrajinci, kteří se v dokumentu objevili. Ohromné odhodlání nepodvolit se agresorovi ukazuje snímek všude tam, kam kamera režisérů zamířila. Ať už to byly metropole Kyjev, Charkov nebo Mariupol, městečka Černihiv, Dmitrivka či Irpiň nebo západnější Lvov. Odvaha a nezlomnost byly charakteristiky, které z dokumentu přímo sálaly. To ale ještě neznamená, že by Ukrajinci neprojevovali svoje lidské emoce. Nad troskami domů, ba někdy i celých sídlišť opravdu nezbývá nic jiného než oči pro pláč.
Přesně takovou situaci nám ukazuje začátek snímku, v němž se nacházíme ve válkou zdevastované Irpini. Lidé se zde právě evakuují přes rozbombardovaný most, který je ale v takovém stavu, že připomíná most pouze s notnou dávkou fantazie. Kolem leží mrtvá těla. Sledujeme zničené město i nevratně zničené lidské osudy.
Pokud něco propojovalo celý film jako dlouhá nit, byl to zvuk sirén. Člověk ale silně cítil, že pro aktéry snímku to není pouhý signál, ale zvuk, který proniká do morku kostí, který je donutil brát každou minutu života tak, jako by to mohla být ta poslední. Tento nekonečný refrén zaznívá i v Charkově, kde nám situaci popisuje mladý muž s dítětem v náručí. Natáčí v obývacím pokoji svého domu. Za zvuky sirén v tomto případě bohužel následují i zvuky blízkých výbuchů. Jeho manželka uklidňuje malé dítě. V jeho řeči slyšíme odevzdanost, ale i nezlomnost a odhodlání. Nehroutí se, nepanikaří, ale nepochybně má strach.
Ve stejném městě sledujeme i hasiče v akci při požáru domu. Jejich činnost však záhy přerušuje blízký výbuch. Proudnice padá na zem a požárníci i kameraman utíkají tak rychle, že v záběru vidíme pouze zem. Přestože je film z velké části v ukrajinštině, pro porozumění zde opravdu nejsou třeba titulky. Ukazuje něco, čemu rozumí každý. Někdy výraz tváře nebo emoce řeknou víc než pouhá slova. Někdy mluví za vše.
V Záporoží dobrovolníci z řad žen i mužů šijí zelené sítě a neprůstřelné vesty pro vojáky na frontě. Muž z výroby nám říká, že se k nim dostávají příběhy, jak jejich vesty mohou zachránit život. Mluví o vojákovi, který přežil výbuch nepřátelské pyrotechniky. Jeho vesta byla prý obsypána střepinami „jako dikobraz“, popisuje muž. Voják ale přežil, to je důležité. Když tito dobrovolníci vidí, že jejich výrobky mohou reálně pomoci, jejich odhodlání tím znatelně roste.
Kamera nás přivádí i do západního města Lvov. Děti z východnějších částí země zde žijí často bez svých nejbližších. Všechny volné chvíle si zpříjemňují sportem či jinou zábavou, aby snad aspoň na chvíli zapomněli na každodenní realitu. Tyto děti věří úplně jednoznačně ve šťastný konec války, jinou možnost nepřipouští. Malý kluk, kterého tu vidíme hrát fotbal, se těší, až se bude moct vrátit zpátky do Charkova. Jiný věří, že už v létě bude mnohem lépe. Jejich odhodlání se mi líbí, co ze slov dospělých musíme vyvozovat jen mezi řádky, řeknou děti jasně a přímo.
Největší dojem na mě udělala autenticita celého dokumentu. Snímky jsou zachycovány lidmi, kterým se právě dějí ohromné válečné útrapy a strasti. Záběry jsou proto často pořizovány i na rozostřený mobilní telefon, jejich poselství to ale na síle neubírá, ba naopak. Více než slzy lidí a jejich tragické příběhy vyniká jejich síla a odhodlání, které se vine celým padesátiminutovým dokumentem. Vidět tuto nezlomnost je silný zážitek.
V židovské synagoze v Černihivu čekají lidé na autobus, který je odveze za hranice země do sousedního Moldavska. „Dobro porazí zlo a světlo porazí temnotu,“ říká rabín s dlouhým vousem, který synagogu poskytl všem jako dočasný úkryt. Dobro porazí zlo a světlo porazí temnotu, zní mi v uších. Situace je vážná, avšak ne zoufalá. Silnější než smutek lidí je jejich odhodlání a odhodlání je začátek úspěchu. Ukrajina ví, že temnotu překoná.
Autor: Lukáš Kuřík
Zajímá vás více autentických snímků života za války? Prohlédněte si fotoreport z Ukrajiny.
Máte rádi naše dobrý zprávy a chtěli byste nás nějak podpořit? Prostřednictvím drobného příspěvku na náš transparentní účet můžete jednorázově či pravidelně pomoci Dobrým Zprávám se i nadále rozvíjet.
Foto: Jeden svět, Profimedia, TN.cz,
