Určitě jste to už někdy v knihkupectví nebo knihovně zažili. Bloumáte si mezi regály, najednou uvidíte knížku, která vypadá hrozně zajímavě. Otevřete ji, přečtete si prvních pár odstavců. A ty rozhodnou, jestli dílo poputuje zpět do regálu nebo k vám do tašky. A to je potenciální chyba!
Poměrně hodně lidí u nás alespoň trochu zajímá historie, což dokazuje obliba historických filmů a románů (jak jinak by Vlastimil Vondruška celé roky dominoval žebříčkům prodejnosti), v českých knihkupectvích se lze setkat dokonce s celými sekcemi „historické“. Chození po památkách je snad hned po houbaření a pivaření nejoblíbenějším národním sportem. Nemluvě o tom sběhu, když se uspořádá nějaká ta „středověká“ slavnost.
O něco menší podíl nadšenců se se zámkem/soubojem/románem nespokojí a chce se dozvědět více o tom, „jak to tedy bylo“ z díla odbornějšího. Většinou dojde k jedné ze dvou možností: čtenář si buď vybere čtivou knihu, která ovšem velmi pravděpodobně kecá jak zámecký průvodce (to znamená hodně, věřte mi, sám jsem jím byl), nebo sáhne po opravdu odborné knize, nejpozději po první stránce zjistí, že se nedá číst, odloží ji a jde si pro již zmiňovanou knihu čtivou.
Milému čtenáři to těžko může mít někdo za zlé, ale mám pro vás naštěstí alternativní řešení! I takový historik se totiž musí nějak živit, takže má také na výběr. Může se snažit vydělat prodejem svých knih, které pak ale musí chrlit rychle a s bombastickými tituly jako z Blesku. Poznáte je bezpečně podle názvů obsahujících slova jako „tajemství“, „spiknutí“, „odhalení“, pro něžné pohlaví případně „lásky“ a samozřejmě všeprodejný „sex“. Pokud však autor chce psát seriózní knihu, za kterou ho má platit nějaká instituce, sesypou se na něj povinná pravidla vědecké práce. Všechny ty úvody, závěry, poznámky, metodologie, použitá literatura a tak dál způsobují, že i kdyby byl spisovatelský bůh, výsledek jeho práce každého civilistu bezpečně odradí.
Důležité je, že všechny tyhle úseky působící jako zbytečná snůška nafrněných žvástů se koncentrují na určitých místech, zpravidla na začátku a konci knihy. Občas se dokonce pokoušejí maskovat rozmístěním na začátku a konci každé kapitoly. Je to vzkaz historika historikům, povinná vložka, bez které by byl kolegy zepsut, asi něco jako marxismus a leninismus dříve za minulého režimu. Proto nesuďte knihu nejen podle obalu, ale ani podle prvního dojmu. Než ji zahodíte, nalistujte si obsah, podívejte se do kapitoly o něčem, co vás zajímá, přečtěte si kus textu psaného o tom a takovým způsobem, jakým autor psát chce, ne jakým musí.
A když už jsme u toho obsahu, ještě jedna věc. Nebuďte překvapeni, pokud se kniha zabývá i podivnými a zdánlivě nesouvisejícími tématy. Koupíte-li si třeba knihu Normani v evropských dějinách a očekáváte vikingy, nejspíš vás zarazí, že se dočtete i o anglických králích až kamsi po třinácté století kvůli jejich kapce normanské krve. Úžasný životopis o Maxmiliánovi, habsburském císaři Mexika, zase najednou nečekaně spustí obšírný výklad o francouzském Napoleonovi III. Radím neštítit se cizích témat, mnohdy vás totiž příjemně překvapí a rozšíříte si obzory. Také znáte větu „o tom nic nevím, to mě nezajímá?“ a následnou diskusi na téma „jak tě to může zajímat, když o tom nic nevíš“?
Autor: Ondřej Rolník
Zajímá vás jak jinak lze propojit knihy a historii? Pokud ano, přečtěte si článek o zvláštní knihobudce.
