„Kartáček na zuby, powerbanka, náplasti, foťák,” čtu ve svých poznámkách a přitom položky balím do žlutošedé krosny, která se již pomalu, ale jistě zaplňuje. Snažím se si vybavit, co všechno bych mohla ještě na svém výletě potřebovat, a zbavit se dojmu, že mi něco na seznamu chybí. Zítra ráno totiž začíná moje dobrodružná cesta s batohem na západ Evropy, díky které si plním jeden ze svých snů.
Cestování je už od dětství jednou z mých nejoblíbenějších aktivit, ať už se bavíme o objevování neznáma, zkoušení nových aktivit či ochutnávání neznámých jídel. Pokaždé, když mám příležitost vyjet někam na výlet či dovolenou, snažím se ji chytit za pačesy a poznat další kus světa. Proto jsem se také rozhodla, že jako oslavu prvního úspěšného zkouškového období na vysoké škole zvolím cestování. Minulý rok jsem měla to štěstí a vyhrála soutěž Discovery EU od Evropské unie, o které psala má kamarádka Ema zde. Původně jsem chtěla výhru využít minulé léto, ale abych byla upřímná, nakonec jsem dostala strach a z cesty sešlo. Po několika výletech už jsem se ale cítila ostřílenější a zkušenější a řekla jsem si, že by byla škoda nechat takovou příležitost proklouznout mezi prsty.
Balení
Plánování celého výletu jsem nedala tolik pozornosti, kolik by si pravděpodobně zasloužil. Již minulé léto jsem měla matnou vidinu a představu toho, že bych se chtěla podívat do západní Evropy, do měst jako Amsterdam a Paříž. Tyto destinace jsem tedy zvolila jako svůj cíl i teď a hledala jsem další dvě města, která by byla po cestě a zajímala by mě. Volba nakonec padla na metropole Berlín a Brusel. Dále jsem si v každém městě zarezervovala hostel, ve kterém bych mohla na konci dne složit hlavu a byla jsem připravena vyjet.
Jako zavazadlo jsem po nedlouhém uvažování zvolila krosnu, protože jsem věděla, že se budu hodně přesouvat a občas nebudu mít čas ho uskladnit. Chtěla jsem se tedy sbalit do něčeho, co se bude dobře nosit na zádech. O tom, jestli to opravdu byla dobrá volba, jsem však během cesty začala silně pochybovat, ale o tom později. Nabalila jsem si sebou jen potřeby a věci, které byly nezbytné. Nechtělo se mi tahat váhu navíc, a tudíž byl můj seznam značně minimalistický. Jako milovník různorodých outfitů jsem obrečela své rozhodnutí vzít si jen dvoje kalhoty a tři svetry, ale nedalo se nic dělat, do krosny se toho stejně víc nevešlo. Po sbalení a opakované kontrole všech věcí jsem se konečně mohla uložit ke spánku, protože další den jsem měla budíček už ve tři hodiny ráno.
Zvedáme kotvy! (no spíš závory)
Vstávání nakonec není až tak hrozné a já za sebou konečně zamykám dveře od bytu. Cestou tramvají mi sice trochu padá hlava, ale při pomyšlení, že za dvanáct hodin budu v obležení německy mluvící populace a stánků s bratwursty je mi lépe. Dvě hodinky ve vlaku prospím a po vystoupení na perónu pražského nádraží si už utíkám koupit kafe a croissant, abych zabila čas, který mi zbývá do odjezdu vlaku .
V momentě, kdy sedím ve vlaku směr Berlín, si už myslím, že mám vyhráno. Jakožto chudému studentovi, který je rád za každou ušetřenou korunu, jsem si odmítla koupit místenku a povede se mi ulovit jedno místo bez ní. Rychlík se však i po odbytí 12:30, kdy byl čas jeho odjezdu, ze stanice nepohnul. Umělý hlas nám skrz hlášení sdělí, že vlak na své trase bude asi třicet minut opožděn. Ze třiceti minut jsou ve výsledku dvě zdlouhavé hodiny, ale nakonec se přeci valíme směrem k německým hranicím.
Cesta trvá přes čtyři hodiny, se zmíněným zpožděním to je něco okolo šesti, ale o zábavu mám naštěstí postaráno. Plánuji, co všechno půjdu navštívit a kam se v Berlíně podívám. Zpětně si říkám, že by bylo možná rozumnější a lepší udělat si seznam dříve, ale přirozeně jsem spíš člověk, co dělá věci nahodile na základě nálady a pocitu, takže už jen fakt, že jsem si nějaký seznam udělala, byl chvályhodný. Čím více míst mi do poznámek přibývá, tím více se na německou metropoli začínám těšit.
Po vystoupení na berlínském nástupišti už hlady skoro nevidím a vydávám se hledat relativně vysoce hodnocenou restauraci na nádraží. Trvá to asi dvacet minut, protože má nádraží v německém hlavním městě hned několik pater. Zanedlouho přede mnou naštěstí sedí burger a domácí ledový čaj a já spokojeně zaplňuji svůj žaludek. Po zaplacení se vydávám zkoumat svůj hostel, který je příhodně umístěn hned vedle vlakové budovy. Už v tento moment poněkud proklínám krosnu na zádech, kvůli které se mi každých deset vteřin daří někoho praštit nebo odstrčit. V momentě, kdy ji shodím ze svých zad se cítím hned lépe a mohu v klidu dýchat. Moc dlouho tedy neotálím a mířím nasát atmosféru města a obhlédnout jeho nejznámější památky. Jako první je to historická budova parlamentu, Reichstag a slavná Braniborská brána, skrz kterou září poslední sluneční paprsky. Musím uznat, že na německé hlavní město zalité zlatavým západem slunce je vskutku dechberoucí pohled.
Město mě na první pohled překvapuje svou prostorností a rozlehlostí. Ulice Berlína jsou široké a vzdušné, což se například od pražských uliček podstatně liší. Také si všimla neuvěřitelné čistoty, na ulicích se téměř neobjevují odpadky. Jelikož už se den uchyluje ke svému konci a značně se ochladilo, tak jsem si nechala zbytek objevování na zítřek a vydala se zpět na hostel odpočívat. Po cestě si všímám zpívajícího sboru stojícího vedle obrovské majestátní budovy. Když k nim ze zvědavosti zamířím, vidím zapálené svíčky u špiček jejich bot a ukrajinské vlajky rozprostřené na chodníku. Je to ukrajinský soubor vyjadřující odpor k Putinově agresivní válce, kde jinde než před ruskou ambasádou.
Vstávat, další dobrodružství začíná
Druhý den se probudím do sychravého a deštivého počasí, což mě ale nezastavuje v navštívení památníku Berlínské zdi. Jakožto milovník historie se vydávám i k Židovskému památníku. Betonové kvádry umístěné vedle sebe mají představovat tribut židovským obětem nacistického režimu. Těžká atmosféra tohoto místa se mě drží ještě pár chvil po jeho opuštění. Člověk si pak začne mnohem více vážit svobody a možností, které v dnešním světě má.
Kvůli stále zhoršujícímu se počasí vedou mé další kroky do knihkupectví Dussmann, což je třípatrový obchod naplněný knihami a LP deskami, kde bych byla schopná být až dodnes, kdyby mě nečekaly další zajímavá místa. Určitě ho ale doporučuji všem knihomolům, kteří Berlín plánují navštívit. Díky rozsáhle sekci s anglickými knihami si tady vybere opravdu každý.
Projíždím si poznámky se seznamem míst, na která se chci podívat, a protože se počasí stále nelepší, zamířím na Ostrov muzeí. V této části Berlína se nachází pět významných muzeí, což je důvod, proč je od roku 1999 zapsán na sezamu světového dědictví UNESCO. Za 10 euro si kupuji lístek, který mi poskytuje vstup do Pergamonského muzea a do Národní galerie. První zmíněné je soustředěno na mnou milovaný starověk, dokonce se tu nachází i replika Ištařiny brány, před kterou zůstávám sedět dobrých patnáct minut, než dokážu vstřebat její kouzlo. Když začínám prahnout po troše kultury, vydávám se do Staré národní galerie, která se nachází nedaleko. Zde se mi nejvíce líbí dílo „Ostrov mrtvých” nebo impresionistická obrazy Curta Hermana, která oplývají barvami.
Po čase vydatně stráveným prohlížením si soch a obrazů začínám mít hlad, a zamířím do vietnamské restaurace poblíž. Když si sednu, tak mě paní zarazí svým výrokem „No cards here,” a vydám se hledat bankomat. Zde přichází čas na první problém a selhání výletu. Zapomněla jsem si sebou vzít eura a na placení v zahraničí používám výhradně virtuální kartu od Revolut, kterou se nedá vybrat z ATM bankomatů. Musím do něj tedy vložit svou běžnou kartu od České spořitelny a bankomat mě připraví asi o dvě stovky, které budu později skoro oplakávat zpět na ubytování. S vybranými eury nadšeně mířím zpět do restaurace, abych konečně něco snědla a musím uznat, že ten poplatek za to skoro stál, lepší ramen jsem snad zatím neměla.
Se spokojeným žaludkem se spí nejlépe, a proto mířím oklikou zpět do svého hostelu. Další den už budu opouštět toto krásné město, a tak mě čeká ještě si sbalit krosnu a zjistit, v kolik musím zítra vyrazit. Abych řekla pravdu, nečekala jsem, že se mi bude Berlín tolik líbit a trošku lituji, že v něm nemohu strávit více času. Na druhou stranu se už ale těším do úzkých barevných uliček Amsterdamu, které mě další den čekají.
Autor: Vendy Rojčíková
Touží vaše cestovatelská duše i po výletu mimo Evropu? Začtěte se do kanadského deníčku redaktorky Anety.
Máte rádi naše dobrý zprávy a chtěli byste nás nějak podpořit? Prostřednictvím drobného příspěvku na náš transparentní účet můžete jednorázově či pravidelně pomoci Dobrým Zprávám se i nadále rozvíjet.
Foto: Vendy Rojčíková
