Po adaptačním kempu v Jastrzębiej Górze jsem se plně pustila do studentských povinností. Řekla jsem si, že do nového semestru musím vykročit pravou nohou. Kvůli erasmácké integraci jsem měla absenci hned z prvních přednášek, a tak jsem měla trochu obavy, že někteří vyučující k tomuto budou přistupovat negativně. Ovšem opak byl pravdou. Sotva jsem přišla na první seminář, už mě přednášející naváděl se studenty k tomu, abych si oprášila kufr a vyrazila s nimi na třídní seznamovačku do Grudziądze.
Adaptačním kempem se taky nezavřely dveře za mým francouzským kamarádem. Když jsme přijeli z adaptačního kempu do Oliwy, zeptal se mě Romain, jestli ještě nechci nějaký ten čas strávit s ním. A tak jsem si hodila kufr na koleje a jeli jsme za centrum. Bydlel asi tak 45 minut tramvají ode mně. Bydlel se třemi spolubydlícími – Julie, Bastienem a Luisem – a měl krásný pokoj s vysokými stropy a kamny. Když jsem do něho poprvé vkročila, nestačila jsem se divit.
Odložil si věci a šli jsme na kebab do Kebab King. Byl to totiž jeho oblíbený podnik, kam chodil tak často, že už mu dávali i čaj a dezert zdarma. Potom jsme se vrátili k němu na byt a pustili si film, a že byla neděle, chtěla jsem si ještě zajít do kostela. Našla jsem na Google Maps nějaký kostel v centru, asi kilometr od jeho bytu, kde měli mši ještě ve 21 hodin. Romain byl ateista jako téměř všichni Francouzi na Erasmu, a ačkoli je pro mě víra hodně důležitá, z nějakého důvodu jsem se s ním o tom nechtěla bavit.
Když jsem odcházela, počítala jsem s tím, že mě doprovodí. V Gdaňsku jsem se ještě příliš neorientovala a v jeho čtvrti už vůbec ne. Měla jsem trochu strach jít sama večer parkem, hledat kostel a potom tramvajovou zastávku, ze které bych se dostala do Oliwy. Když jsem mu řekla, že nevím, jestli podle mapy dojdu, odpověděl mi, že jsem velká holka a určitě to zvládnu. Vyšla jsem z jeho bytu a nechápala jsem. Nejspíš se mu nechtělo, což na mě samozřejmě moc pozitivní dojem neudělalo.
První věc, kterou jsem udělala, byl telefonát Adamovi, že nechci jet sama z centra domů, jestli za mnou nechce v deset přijet. Upřímně jsem si myslela, že mě pošle do háje, ale opak byl pravdou a v deset večer na mě před kostelem čekal. A tak jsme si řekli, že když už jsme v centru, nebylo by na škodu skočili si na „jedno“. Narazili jsme na podnik Pijalnia wódki i piwa – jedná se o síť hospod nacházejících se po celém Polsku, a čepují tam nejen polské pivo, ale především se specializují na tvrdý alkohol – v čele s typickou cytrynówkou (jedná se o citronový likér, který se dle historie zrodil v údolí horských vesniček, a od té doby se stal základním polským likérem). Ve čtyři ráno jsem se dobelhali ke kolejím. Romain mi ani nenapsal, jestli jsem v pořádku dojela domů, což mě nakoplo k tomu zvážit, zdali vůbec to, co mezi námi bylo, mělo nějaký reálný směr…
Zamilovala jsem se do Jozefa K
Po prodlouženém víkendu v Jastrzębiej Górze jsem se s chutí vrhla do prvních přednášek na dvou fakultách. Díky tomu, že jsem si mohla vybrat jakékoliv předměty z žurnalistické a divadelní branže, navolila jsem si to tak, abych poznala lidi jak z prvního, tak i druhého a třetího ročníku. Budova fakulty společenských věd, kde jsem měla přednášky ze žurnalistiky, byla obrovská. Asi deset minut mi trvalo, než jsem vůbec našla tu správnou třídu.
Když jsem do ní vstoupila, všichni na mě upřeli zrak – nikdo nečekal, že k nim zavítá nějaká holka z Erasmu. Sotva jsem si sedla a porozhlédla se po třídě, přednášející se mě zeptal, zdali s nimi nechci jet na víkendový školní výlet. Jen jsem přijela z adaptačního kempu, ani jsem si nestihla vybalit kufr, a už jsem si měla kupovat jízdenky do Grudziądze?
Po pár minutách přemýšlení jsem na tuto nabídku kývla, řekla jsem si, že v Gdaňsku zkrátka budu dělat věci spontánně, popluji tam, kam mě potáhne proud. Taky Honza, se kterým jsem měla společných pár předmětů, se nakonec rozhodl, že pojede s námi.
Na filologické fakultě, kde jsem měla semináře z divadelních studií, jsme zimní semestr zahájili společnou procházkou Gdaňskem se zaměřením na divadla. Procházku městem jsme měli končit až odpoledne, ale vyučující jí ukončil již před polednem. A tak jsme si s pár spolužáky řekli, že si zajdeme na kávu do baru Józef K.
Když jsem tam vkročila, byla to láska na první pohled. Vintage interiér, ve kterém jste se cítili jako romanopisec na přelomu 18. a 19. století, obrazy, knihy, čepované pivo, whiskey, a dokonce tam měli i můj oblíbený espresso tonic. Asi jsem si našla druhý domov, zasnila jsem se na chvíli. První věc, která mě napadla, bylo napsat Romainovi, že tam musíme někdy společně zajít. Samozřejmě jsem chtěla, aby se ozval jako první, ale klasicky jsem nevydržela.
A tak jsme už stejného večera seděli spolu v tomhle neskutečném prostoru s výjimečnou atmosférou a povídali si o všem možném. Romain moc upovídaný nebyl, ale na cokoliv jsem se ho zeptala, rád odpovídal. Vídali jsme se každý den, jednou jsme byli na kávě, podruhé jsme šli hrát kulečník, potom jsem přijela za ním na byt a hráli jsme společně karty.
Všechno bylo fajn, až na to, že ve valné většině jsem to byla já, kdo se první ozval a vymýšlel společné aktivity. Na pivo jsem vyloženě chodila s Adamem, holt Erasmáci nejsou pivaři a když jsem dopíjela třetí škopek, francouzský kamarád byl teprve v polovině prvního a označoval mě za alkoholičku.
Když jsem jela s Honzou vlakem do Grudziądze, nevěděla jsem, co od této takové třídní exkurze vlastně očekávat. Nic jsem o tomto městě nevěděla, ale těšila jsem se z toho, že poznám nové zákoutí Polska, do kterých bych se s největší pravděpodobností sama nevydala.
Věčně na cestách, jako Holly Golightylová ze Snídaně u Tiffanyho
Jejich místní vlakové nádraží mi připomínalo jedno nádraží u nás v Česku, a to havířovské. Před rekonstrukcí. Po příjezdu jsme se snažili najít nějakou autobusovou zastávku, abychom se dopravili k našemu hotelu, který se nacházel doslova na okraji města. Ubytování bylo celkem fajn, měla jsem pokoj jenom pro sebe, a dokonce tam byla wifi, což se v Polsku jen tak nevidí. Hodili jsme si věci na pokoj a jeli do centra, kde nás čekala prohlídka regionální redakce Televize Gdudziądz.
Byla tam moc milá šéfredaktorka, která nám ukázala televizní studio, střižnu a zkrátka všechno to, co se v takovém televizním studiu nachází. Mohli jsme si také vyzkoušet namluvit pár vět před kamerou. Myslím, že moje polština není vůbec špatná, ale netroufla jsem si přede všemi sednout za pult a nechat se natáčet, ale Honza si tuto příležitosti nenechal ujít. Potom nás čekala prohlídka hradu, společná večeře a trocha teambuildingu na hotelu.
Když jsme se vraceli na pokoj, bavila jsem se s učitelem o herectví, říkala jsem mu, že jsem se třikrát hlásila na DAMU a že jsem hrála v divadle a on mi na oplátku začal vyprávět, jak hrál Žida po boku polského režiséra Romana Polańskiego během natáčení filmu Pianista. Večer jsme se nakonec všichni slezli do jedné místnosti a pouštěli si úseky z tohoto filmu a k tomu nám doktor Knoch vyprávěl, jak probíhalo natáčení.
Později začala integrace se vším všudy – Honzovi se totiž dařilo na všech frontách. Někdo si chtěl otevřít pivo a nenapadlo ho nic lepšího, než si udělat otvírák z jeho klíčů od pokoje. Samozřejmě klíč změnil svůj původní tvar, a když si chtěl Honza později odemknout dveře, nešlo to.
To, že byl Honza naštvaný na celý svět, mi ze začátku přišlo úsměvné, ale pak jsem si uvědomila, že můj pokoj se dvěma postelemi, který jsem měla sama pro sebe, je v ohrožení. Naštěstí mu dali nový pokoj a ráno mě místo budíku probudily vrtačky opravářů, jak se celé dopoledne snažili dostat do jeho místnosti.
Aspoň že jsme neměli na tento den velké plány, naši spolužáci museli nahrávat rozhovory s místními, ale my jsme měli poměrně volný program – jediné, o co nás vyučující požádal, bylo vyrazit do ulic a udělat anketu o tom, co si místní myslí o Čechách. Honza měl všechno oblečení zamknuté, a tak musel čekat, dokud se opravářům nepodaří dveře odemknout – a mně čekání přišlo vhod, aspoň jsem si mohla v klidu umýt vlasy, nalíčit se a zajít si do obchodu.
Když se mu podařilo dostat do pokoje, dali jsme si místo dopolední kávy gin tonic a šli jsme do centra. Naše anketa nakonec dopadla docela fiaskem, místní se s námi totiž buď vůbec nechtěli bavit, anebo o Česku nevěděli téměř nic. Tak jsme si raději zašli na kávu a večer jsme se potkali v italské restauraci.
Ačkoli jsme během dne nic moc neudělali, padla na mně únava. Přijeli jsme na hotel a měli jsme asi patnáct minut na to dát se do pořádku a sejít se v jednom pokoji, abychom společně ukončili tento třídní výlet. Každý z nás se postupně podělil se svými zážitky, řekl plusy i mínusy, ale nakonec jsme všichni došli k závěru, že budeme mít rozhodně na co vzpomínat.
Dámský večer s kultem polské hudební scény
Po nekonečné cestě vlakem z Gdrudziądza do Gdaňsku jsem se na univerzitních kolejích moc dlouho neohřála. Byla jsem totiž domluvená s kamarádkou na koncert kultovní polské rockové kapely Dżem. Znala jsem všechny jejich písničky, a když jsem se dozvěděla, že budou mít koncert v gdaňské ERGO Aréně, věděla jsem, že tam rozhodně nesmím chybět.
Rychle jsem se hodila do gala a vyrazily jsme. Měly jsme asi hodinku a půl času před zahájením, tak jsme se prošly parkem kolem pláže a sedly jsme si na sklenku bílého vína do baru s výhledem na pláž. Zařekla jsem se, že tentokrát se Romain musí ozvat jako první, a tak jsem mu kromě pár snapů neposlala žádnou zprávu. On se samozřejmě taky nehodlal nijak obtěžovat a zvolil stejnou taktiku jako já. Snažila jsem se na něho nemyslet a užívat si naplno večer s Annou.
Po koncertu jsme se rozhodly, že noc je ještě mladá a kluby v Sopotě čekaly pouze na nás. Ve Story Sopot jsem nakonec potkala pár známých tváří z Erasmu, a tak jsem v rytmu tance a s drinkem v ruce ukončila další pestrý, ale náročný den na Erasmu v Gdaňsku…
Autor: Izabela Waclawková
Pokud jste propásli první a druhý díl gdaňského deníčku od naší redaktorky na Erasmu, je nejvyšší čas to napravit.
Máte rádi naše dobrý zprávy a chtěli byste nás nějak podpořit? Prostřednictvím drobného příspěvku na náš transparentní účet můžete jednorázově či pravidelně pomoci Dobrým Zprávám se i nadále rozvíjet.
Foto: Izabela Waclawková, pexels.com
