Nevím, proč si to dělám. Neustále něco měním, přidávám a pak zase ruším. Cítím se pod tlakem a nejsem sama sebou. Zkrátka si nemůžu pomoct a mám potřebu stále poznávat nové věci, místa, lidi, jako bych si chtěla hromadit zážitky a jednou z nich sepsat knihu. Zdali to bude detektivka, nebo román, to je zatím ve hvězdách – prozatím to ale vypadá spíš jako příručka singl holky, která v nitru duše skrývá povahu workoholika.
Sedím ve vlaku a honí se mi hlavou, zdali to, co jsem udělala, bylo správným rozhodnutím. Na mé univerzitě v Olomouci se mi líbilo, našla jsem si tam kamarády, hezký byt, hrála jsem v divadle, dělala praxi v České televizi. Teď pozoruji z okna míjející se pláně, a kromě kufru nemám nic, vzdala jsem se tolika věcí, které mám tak ráda – a jenom proto, že jsem se ze dne na den rozhodla odjet na Erasmus. Často dělám zbrklá rozhodnutí, ale zároveň vím, že přílišné přemýšlení mě svazuje. A tak sedím ve vlaku a přemýšlím, proč vlastně někam odjíždím. Utíkám snad před něčím, nebo před někým? Co když jsem udělala největší blbost v mém životě? Zkrátka můj odjezd tak trochu nedává smysl. Ale musí vůbec v životě všechno dávat smysl? Prostě jedu a tak trochu si namlouvám, že se těším. Přemýšlím nad tím, s kým skončím na pokoji, z jaké země bude. Snad nebude divná, a nebudu muset půl roku usínat v jedné místnosti s někým, kdo mě totálně irituje. Co když se nedomluvíme? Moje angličtina není na takové úrovni, jak by se mohlo od vysokoškolské studentky očekávat. Nechci už víc přemýšlet. Jsem otevřená všemu a všem, těším se.
Sedm hodin nakonec uplynulo jako voda, asi bych jela ještě trochu déle, ale musím vysednout. Během cesty vlakem jsem sepisovala rozhovor s mým dědou, který měl být do konce měsíce hotový. Před odjezdem jsem měla pocit, že se nestihnu ani sbalit. Nic jsem nestíhala, v hlavě jsem měla chaos a jediným mým přáním bylo všechno hodit za hlavu, naklonit se z okna a nadechnout se čerstvého ranního vzduchu. Začínám být lehce nervózní, volám kamarádce, po čtyřicetiminutovém hovoru musím končit, příští stanici totiž hlásí Gdańsk – Oliwa. Na vlakovém nádraží už na mě čeká Honza, jsem ráda, že se nabídl pomoct mi s kufrem. Nevěděla jsem, co si sbalit, tak jsem si vzala tak nějak všechno, co jsem našla doma ve skříni.
Kolej, nebo plovárna?
Velký modrý panelák, uprostřed samé kachličky a na recepci paní středního věku v teplákové soupravě, nechápavě zírající na dvě studentky s Erasmu, které neumí polsky. Došli jsme k mým kolejím, vypadá to tady tak trochu jak na plovárně, ale to je to nejmenší, co mě znepokojuje. Myslela jsem si, že gdaňská část Oliwa vypadá trochu více jako město, a ony jsou tady jen koleje, děravé cesty a spousta stromů. Kde budu chodit s novými kamarády na pivo? Nebo kde si zajdu ráno na kávu? Neházím ale flintu do žita – však ony se taky dají koupit lahváče v místní Žabce a zalít si instantní kávu horkou vodou, že.
Můj pokoj se nachází na prvním patře. Odemykám dveře s lehkým napětím a zvědavostí, za nimi však nikdo nestojí, jen pár vybalených věcí. Na stole vidím Bibli. První myšlenka, co se mi rodí v hlavě, je to, že moje spolubydlící bude Polka. Nerada lidi škatulkuji, ale obecně je známo, že Polsko je velmi katolickou zemí. Udělalo mi to radost. Chtěla jsem být na pokoji s Polkou. Jedním z oficiálních důvodů, proč jsem se rozhodla pro Erasmus v Polsku, byla právě chuť zdokonalit se v místním jazyce. Neoficiálně verze zněla: jedu si ulovit námořníka. Když jsem se však zadívala na Bibli, všimla jsem si pod ní ještě jiné knihy – byla to pedagogická příručka ve slovenském jazyce. Po vybalení nakonec jedu tramvají do města, cesta trvá okolo půl hodiny, možná trochu lituji, že jsem si nevybrala koleje v centru. Oliwa na mě zatím příliš nezapůsobila, ale bydlím deset minut od školy, což doufám během studia ocením.
Sestra Slovenka, bratr Čech
Gdaňsk je krásný, procházím se rozsvícenými uličkami a matně si připomínám místa, kterými jsem se už kdysi dávno procházela. Na koleje jsem se vrátila něco málo po půlnoci a spolubydlící Barča už spala. Bylo to trochu zvláštní, usínat dva metry od někoho, s kým se člověk nestihl ani přivítat. Druhého dne ráno jsem měli orientační setkání v aule Gdaňské univerzity. Poznala jsem se tam s Adamem, který je taky z Česka. Nebudu lhát, moje vize Erasmu nebyla seznamovat se z Čechy a Slováky, ale zdokonalovat se v polštině a angličtině, každopádně plány se mění a mně to z nějakého důvodu nevadí. Nechce se mi na sílu s někým družit. Možná bych měla být odvážnější a oslovit někoho mou lámanou angličtinou, ale na druhou stranu si říkám, že na takové seznamování budu mít ještě času dost.
Po slavnostním zahájení nás čekala společná terénní hra, díky které jsme poznali různé fakulty Univerzity v Gdaňsku. Po hodině běhání od fakulty k fakultě s vizí plnění úkolů jsem začala mít hlad, ovšem společnou večeři jsme měli zarezervovanou až na odpoledne. Terénní hry zdaleka nejsou mým šálkem kávy, ale jeden úkol se mi tam přeci jen zalíbil. Měli jsme se jít naučit pár polských folklorních tanců. Na pódiu už na náš tým čekal vyšší blonďák s modrýma očima, úsměvem na tváři a pevným držením těla jako správný tanečník. Představil se nám jako Pavel, tanečník folklorního souboru v Gdaňsku. Ano, líbil se mi, asi tak jako ostatním 80 % holek z Erasmu.
Po hodině a půl jsme konečně doběhli do posledního bodu. Terénní hru jsme vyhráli, avšak netěšila mě ani tolik ta výhra, jako spíš vědomí, že konečně pojedeme do Sopotu na večeři. V autobuse jsem si všimla, že Pavel jede s námi. Říkala jsem si, že by možná nebylo na škodu prohodit s ním pár slov, když už mám to privilegium a umím polsky, avšak když jsem viděla, kolik se kolem něj motá holek, ihned jsem tu myšlenku hodila za hlavu. Autobus nás vyhodil asi dva kilometry od restaurace. Po cestě jsem se bavila s Barčou, a jako na zlost se k nám přibližoval Pavel v hloučku slečen z Erasmu. Najednou se ten hlouček nějak vypařil a ocitla jsem se vedle něj…
První a rozhodně ne poslední party v Sopotě
Večeře v krásné Kolibě v Sopotu u moře byla fajn, dokonce jsem se překonala a seznámila se s dvěma kluky z Japonska. Večer nás čekala flag party v jednom ze sopotských klubů. Musela jsem si ale předtím rychle zaběhnout koupit tričko, protože protančit noc v roláku by asi nebyla nejlepší volba. Klub byl rezervován pouze pro lidi z Erasmu, bylo nás tam opravdu hodně, nejvíce lidí bylo ze Španělska a Itálie, potom něco Němců a Francouzů… Trochu nestrategicky jsme si s Adamem a Barčou sedli na gauč do zákoutí, kde si nás moc lidí nemohlo všimnout. Dali jsme si pivo a dýmku a místo času určeného k seznamování jsme seděli bokem a vůbec nám to nevadilo.
Trochu se nepoznávám, kde je ve mně ta touha poznávat nové lidi? Proč když se všichni seznamují, já s naprosto flegmatickým pocitem sedím s hadicí v ruce? V našem zákoutí si nás přeci jenom někdo našel, byl to Pavel. Prohodili jsme pár slov a šli jsme tančit. S Barčou a Adamem jsme se protlačili mezi hromadou erasmáků až k pódiu, kde byl kousek volného místa. Kolem třetí hodiny nad ránem jsme se dostali do postele. Ačkoli jsem nepoznala moc lidí, usínám s chladnou hlavou, možná se mi v ní trochu motá, ale pevně doufám, že se zítra neprobudím s kocovinou.
Erasmus bez administrativy, je jako ryba bez vody
Dneska nemám nic v plánu, jenom ležet v posteli a zotavovat se ze včerejší akce, ale kupodivu je mi celkem dobře. Vstávám před desátou, jdu si udělat snídani a mířím na univerzitu dodělat si rozvrh. Když si vzpomenu na to ohavné období před Erasmem, kdy jsem musela řešit všechny administrativní záležitosti, dělá se mi mdlo, a tak trochu naivně doufám, že všechny mé předměty, které jsem si zapsala v Česku, mi budou tady v Polsku v rozvrhu navazovat. Na Univerzitě Palackého v Olomouci se mi často stávalo, že se mi ve stejný čas křížily dva předměty. Studuji totiž dva obory najedou – Žurnalistiku a Divadelní studia – a občas se stalo, že jsme měla dva odlišné předměty z různých oborů ve stejný čas. Tady v Polsku jsem si zapsala polovinu předmětů z Žurnalistiky a polovinu z Divadelních studií. Když jsem to na fakultě v Gdaňsku vysvětlovala, dívali se na mě tak trochu jako na šílence, není tu totiž obvyklé studovat dvouobor. Když jsem přišla do kanceláře naší koordinátorky, zjistila jsem, že nemají elektronický rozvrh, který si člověk může v systému sám nakombinovat. Bylo mi pouze řečeno, že se mám podívat na stránky fakulty a vypsat si konkrétní předměty, jejich časy a zkontaktovat se s vyučujícími. Připadalo mi to, jako bych se vrátila zpátky v čase, ale dobře, sedla jsem si do knihovny a vypisovala si na papírek předmět po předmětu.
Z jedné strany velice moderní fakulty, gigantická knihovna, vymakaná televizní a rozhlasová studia, z druhé strany si člověk ručně vypisuje předměty jak na základní škole a na kolejích nemá wifi. S tím, že na kolejích bude kabelový internet, jsem sice počítala, ale ten fakt, že se k němu připojím až po několika konzultacích s univerzitním IT technikem, už mě trochu překvapilo. Nicméně moc se mi tomu nechce věřit, ale rozvrh mi sedí perfektně, všechny časy a předměty na sebe navazují, mám z toho radost. Jen tak trochu zvažuji, zdali jsem nepřecenila svoje síly. Mám zapsaných více předmětů než na Univerzitě v Olomouci. Nějak to musím zvládnout. Momentálně řeším více to, že na kolejích není nic, nejen funkční internet, ale ani povlečení nebo nádobí. Musím si zajet do obchodu nakoupit alespoň základní věci. Po tříhodinovém nakupování jsem vyřízená, ale mám tak nějak všechno, co jsem potřebovala. Dneska to nevidím na nějakou velkou party, jdu si dát raději sprchu a spát…
Můj flegmatický úlet se mě drží jako klíště
Nevím, jestli to byl ideální nápad jít v pátek večer do klubu, když jsem se zapsala na sobotní výlet do Malborku. Každopádně nějak jsem se vykopala z postele a jdu k autobusu, u kterého už čeká plno Erasmáků. Všichni se spolu baví, až jsem si na moment posteskla, proč jsem takový asociál. Každopádně stále mi to nevadí, vždyť mám na poznávaní nových lidí času dost, k tomu od 6.10. do 9.10. jedu na Adaptační kemp, kde se chtíc nechtíc budu muset s někým dát do řeči. Výlet v Malborku byl ale nakonec fajn, dokonce jsem si povykládala s lidmi ze Španělska. Vrátili jsme se kolem páté odpoledne, udělala jsem si večeři a dali jsme si s Adamem a Barčou na pokoji pivo. V neděli dopoledne jsme s Barčou vyrazily na mši svatou do Katedrály v Oliwě, což jsou asi dva kilometry pěšky od našeho ubytování. Potom jsem jí přesvědčila, abychom se společně odhodlaly jít na procházku k moři, kterou organizovali pro lidi z Erasmu.
Na moře jsem se těšila hodně, byl to také jeden z důvodů, proč jsem si vybrala zrovna Gdaňsk. Nevadí mi, že je tady zima, že se v něm nebudu koupat, ale ráda se jen tak procházím a poslouchám vlny narážející na břeh. Bohužel počasí nám moc nevyšlo, chvílemi svítilo slunce, chvílemi padal déšť. Byli jsme skupinka asi patnácti lidí, trochu jsem si popovídala se španělskou kamarádkou, kterou jsem poznala na výletě v Malborku, ale neměly jsme si moc co říct. A tak jsem se pomalu ale jistě odpojila od celé skupiny a šla si sama se svými myšlenkami podél moře. Trochu jsem si připadala divně, že se všichni baví pohromadě a já jsi jdu individuálně bokem, ale nevadilo mi to. Začalo pršet, naštěstí jsem měla deštník a dostávali jsme se zrovna z pláže k centru, kde byly restaurace. Všichni jsme se schovali pod altánkem, který se nacházel vedle pláže, a čekali jsme na vlak.
Já jsem si za tu dobu odskočila na WC a když jsem se vrátila, uviděla jsem dvě osoby, které se už pod altánek nevešly a pršelo na ně. Řekla jsem si, že za nimi přijdu a nabídnu jim svůj deštník. Byla to Julie a Romein, přijeli na Erasmus z Francie. Nikdy předtím jsem je neviděla, ale dali jsme se do řeči a mluvili jsme spolu nakonec celou cestu domů. Měla jsem z nich opravdu dobrý pocit, ale taky ze sebe, že jsem konečně vystoupila ze své komfortní zóny a celou cestu jsem zvládla mluvit anglicky. Julie moc dobře anglicky nemluvila, ale aspoň jsem se před ní neostýchala, a Romein se mi líbil, protože když s lidmi mluvil, díval se jim upřeně do očí. Vyměnili jsme si kontakt, a já tak trochu doufala, že se uvidíme dřív než na Adaptačním kempu. Ale za všeho nejdřív mě už zítra čeká první školní den…
Autor: Izabela Waclawková
Naši redaktoři cestují často a rádi. Připomeňte si jejich inspirativní erasmácké zážitky z pobytu v Litvě nebo třeba Irsku.
Máte rádi naše dobrý zprávy a chtěli byste nás nějak podpořit? Prostřednictvím drobného příspěvku na náš transparentní účet můžete jednorázově či pravidelně pomoci Dobrým Zprávám se i nadále rozvíjet.
Foto: Izabela Waclawková, pexels.com
