S Vítem Klusákem, českým režisérem dokumentárních filmů, jsem se potkala na jeho přednášce v Olomouci. Společností v současné době hýbe jeho nový film V síti, který upozorňuje na problematiku zneužívání dětí na internetu. Zeptala jsem se ho ale i na jiné úspěšné dokumenty, na kterých se podílel. Většinu z nich má na svědomí společnost Hypermarket film, kterou založil v roce 2003 se svým spolužákem z FAMU Filipem Remundou.
Máte za sebou skvělou práci. Je tu nějaký váš dokument nebo cyklus, který máte nejraději a na který jste nejvíce pyšný?
Nevím, jestli je vůbec důležité, abych měl něco nejradši. Pochopitelně jsou ale některé věci osobnější nebo si více pamatuji natáčení. Existuje jedna taková poloskrytá věc, která vznikla v rámci televizního cyklu, který se jmenoval Burianův den žen. S Filipem Remundou jsme v něm portrétovali zvláštní ženy. V rámci toho cyklu jsme natočili díl, který se jmenoval Bajkonurská ulice. Vydali jsme se na Jižní město v Praze a řekli jsme si, že někde zastavíme auto, rozhlédneme se a najdeme nejvyšší dům. Do toho vlezeme a pokusíme se udělat dokumentární film s obyvateli toho domu. A to se skutečně povedlo. Zvonili jsme na byty, promítali jsme se do jejich domácností a natáčeli jsme tam různé zvláštní příběhy. Je to film, který nebyl vůbec připravovaný. Prostě jsme se rozhodli, natočili ho a svým způsobem ho mám v srdci. Je to takový film-náhoda, film-gesto, film, nad kterým se nedalo přemýšlet, který se točil tak trochu sám od sebe.
Vaše témata jsou velmi originální, nedají se přehlédnout a společnosti se skutečně dotýkají. Kde berete nápady a inspiraci?
Je hrozně hezké. co říkáte, trošku mě to přivádí do rozpaků, abych nezpychnul. Já nevím. Já mám tu obrovskou výhodu, že dělám to, co mě baví. Něco mě zaujme a cítím příležitost, že to půjde vyprávět nějakým originálním způsobem. Potom se snažím, aby to mělo nějaký smysl a aby to bylo srozumitelné. Jsem rád, když ty věci nezůstanou jen planým uměleckým gestem, ale když to v sobě má sdělnost. Rozhodně si ale hlídám i určité parametry těch formátů. Baví mě, když to překonává nějaké společenské stereotypy nebo klišé. Když to otevírá tabu, podaří se říznout do něčeho, o čem se do té doby nemluvilo. Když je to nějak originální. Ale zároveň mě hrozně baví komunikovat například se skladatelem a přemýšlet o hudbě, s grafikem vymýšlet plakát, s kameramanem vymýšlet nějaký způsob záběru. Baví mě všechno okolo. Ten film je totiž opravdu dobré umělecké odvětví, které sdružuje různé polohy, jako je výtvarno, architektura, grafika, muzika, zvuk. Je to pestré.
Váš dokument V síti má dnes v Olomouci předpremiéru a ta je úplně vyprodaná. Jak se cítíte? Jste nervózní, nebo se moc těšíte?
Dneska jsem mnohem méně nervózní než včera. Úplně první předpremiéru jsme měli včera v Brně, také ve vyprodaném kině, kde bylo asi 400 diváků. Teď je to mnohem lepší, protože jsme viděli, jak ten film k divákům proniknul, jak s nimi komunikoval. Já mám v případě filmu V síti radost, že se to podařilo udělat jako film. Těch sto minut je opravdu spojité dramatické vyprávění, které má nějaké vrcholy a ústí do nějaké katarze. Není to jenom mozaika epizod, nějaká publicistika propojená konceptem. Zatím se nám potvrdilo, že diváci jsou skutečně s těmi postavami a celých sto minut jdou s tím příběhem a mají dojem, že koukají na ustálený tvar. Nejvíc jsem se bál, aby se to nerozpadalo a aby z toho nebyly nesourodé kapitolky.
Vy sám jste otec, máte čtyři děti. Máte nějakou radu pro rodiče, jak zabránit zneužívání dětí na internetu?
Moje rada spočívá v přesném opaku toho, co by rodiče nejspíš napadlo v danou chvíli udělat, a sice sebrat dítěti mobil a zakázat mu brouzdat po sociálních sítích. Poradil bych naopak s dětmi komunikovat, přiblížit se jim a sdílet to s nimi. Když například dítě žije nějakou aplikací, rodiče by si ji měli stáhnout, aby věděli, o co jde a jak funguje. Měli by být pro dítě partnerem v dialogu o tom, co ho baví. Když dítě sleduje nějakého youtubera, rodič by měl vědět, co je zač a o čem mluví. Často se totiž děje, že děti tím žijí a rodiče opovrhují. Tím se pak ale dětem vzdalují a děti nenapadne svěřit se s problémem rodičům. Je zapotřebí, aby rodiče šli naproti a dali najevo, že je to zajímá.
Další moje otázka se týká vašeho filmu Český sen, který se zabýval silou reklamy a marketingu. To je v současnosti ještě aktuálnější otázka než v roce 2004, kdy film vznikl. Neplánujete tedy nějaké pokračování?
Nenapadlo mě to. Já se nevracím do téže řeky, baví mě dělat něco dalšího. U dokumentárního filmu všechny příběhy pokračují dál. Svět podle Daliborka je portrét neonacisty z Prostějova a Dalibor pochopitelně žije dál a zažívá další peripetie a na to bych samozřejmě mohl navázat. Vlastně by se daly točit dvojky u všeho. Andrej Babiš bude nejspíš kandidovat na prezidenta, mohl bych tedy i prodloužit svůj film Matrix AB. V určitém ohledu bych už tedy mohl úplně přestat dělat něco nového a točit jenom pokračování. Možná se někdy k něčemu vrátím, ale zatím mě to neláká, spíš mě to žene dál. Ale přiznám se, že dost koketuji s tím natočit něco hraného. Chtěl bych zkusit v rámci svého oboru pracovat s herci. O tomto kroku vlastně permanentně přemýšlím po natočení dokumentu V síti. Myslím si, že to bude další kapitola mých pokusů.
Za život jste získal mnoho ocenění. Je tu nějaké, kterého si vážíte nejvíce?
Z jednoho mám velkou radost. Výborný americký dokumentarista Michael Moore pořádá ve svém rodném městě filmový festival. A my jsme tu s naším filmem Český sen vyhráli hlavní cenu prvního ročníku. Michael Moore je kapacita, je to někdo opravdu zajímavý. Dělá nám ohromnou radost, že máme cenu zrovna od něj.
Máte nějaký filmový sen, který vám leží v hlavě už hodně dlouho?
Přemýšlím, co by mě tak bavilo. Mám v šuplíku scénář hraného filmu, který jsem si vymyslel. Na malém městě dochází k nepravosti a lidé jsou k tomu neteční nebo dělají, že to nevidí, kvůli svému pokrytectví a pohodlnosti. A skupina dětí se rozhodne, že to za ně vyřeší. Musím říci, že se mi tento můj nápad moc líbí. Teď když o tom mluvím, uvědomil jsem si, jak rád na to vzpomínám. a jednou bych to asi i chtěl natočit. Přemýšlím o tom už dlouho, že ty děti mají větší odvahu než dospělí říznout do průšvihu.
Autor: Tereza Stará
Foto: ceskatelevize.cz, olomouc.eu
