Je hrozně snadné o někom říct, že je debil. Děláme to skoro všichni, já obzvlášť. A přesto jsem to já, kdo říká: neodsuzujme lidi a buďme na sebe hodní! Na světě to pak bude o dost hezčí.
Na začátek bych ráda řekla, že mi nejde o žádnou osobní zpověď, ale ráda bych jen nastínila myšlenkový pochod, který mě vedl k napsání tohoto článku.
Odsouzení znám z obou stran. Dokážu se velice snadno vytočit a poslat někoho do patřičných míst. A můžu pak hodinu sedět a vyčítat si to. A cítím se jako největší pitomec, když slyším, jak si o tom lidé povídají. Co jsem zase provedla. V lepším případě se smějí, v horším jsou naštvaní.
Proč to říkám: nemám (a nevěřím tomu, že ani další podobní lidé) potřebu na někoho křičet. Netoužím se s nikým hádat a být naštvaná. A rozhodně si nelibuji v následcích svého chování. Ale vím přesně, odkud to pochází. Odpozorované vzorce, zděděná povaha. Je úplně jedno, jak často jsem si říkala: „Tohle nikdy dělat nebudu.“ Ono se to tam někde uloží a žije to ve vás, aniž byste sami chtěli.
Mám kamaráda, se kterým to taky není vždycky med. A mám dalšího, který říká: „Já ho mám stejně rád, on to ale prostě neměl jednoduchý.“ A je to tak. Čím dál častěji se setkávám s lidmi, kteří dělají nepochopitelné věci. Zničehonic přestanou odpovídat na zprávy, nezvedají telefony. Vztekají se kvůli maličkostem. Neustále se hroutí. A tak podobně.
„To je asociál.“
„Je divnej.“
„Je to hysterka.“
Dáváme lidem značky, aniž bychom věděli nebo se vůbec zajímali, co se za jejich chováním skrývá. A věřte mi, že ne vždy je to potřeba někoho prudit, nenávidět nebo mít chuť utíkat od povinností. Znám spoustu lidí, kteří trpí depresemi, a trvalo mi dlouho, než jsem pochopila, že jejich počínání není žádný naschvál. Někdy si prostě jen nemůžete pomoct. Někdy nevíte, co máte dělat. A když jako odpověď dostanete: „Jsi kráva/kretén.“, nepomůže to.
Co naopak pomůže je obejmout, například. Proč byste měli ale objímat někoho, kdo kolem sebe kope a chová se iracionálně? Někoho, kdo se před vámi zavírá a nechce nikoho vidět? Někoho, kdo nenávidí celý svět? Možná vás to překvapí, možná to bude znít jako největší klišé na světě, ale je to pravda. Často ti, kteří kolem sebe nejvíc kopou, potřebují nejvíc lásky.
Může se jednat o lidi, kteří jsou zlomení z minulosti, přítomnosti anebo klidně i budoucnosti. A to je to, co chci říct. Buďme hodní na všechny, protože nikdy nevíme. Nevíme, co se tomu konkrétnímu člověku stalo nebo právě děje. A nechci se tímto vymlouvat a ani nechci, aby se vymlouval někdo jiný. Ale taky se říká, že moudřejší ustoupí, a pokud chceme vystoupit ze začarovaného kruhu, někdo musí udělat první krok. A člověk s depresí (a jinými problémy) ho udělá jen ztěžka. Tím samozřejmě ani nenabádám ty, kteří o svých problémech vědí, aby se nesnažili. Měli bychom se snažit všichni, jen pro některé lidi je to prostě těžší.
Vždycky když vidím někoho chovat se nějak sociálně nepřijatelně, snažím se ho nesoudit a pochopit, proč se tak chová a co ho k tomu vede. A když se sama octnu v nějaké krajní situaci, doufám, že to lidi pochopí.
Je to začarovaný kruh, ale všichni se můžeme snažit chovat k druhým lépe. Oplácením stejnou mincí se nikdy ničeho nedosáhlo a s dobrem nejdál dojdeš. A tak prosím všechny lidi, ať už jsme jacíkoliv, buďme na sebe hodní.
Autor: Barbora Černošková
Foto: pixabay.com
