V prvním cestovatelském deníčku jsme přijeli do Rumunska, navštívili pár nejzajímavějších míst v Transylvánii a se zastávkou v hlavním městě Rumunska přejeli do Bulharska. Naší první plánovanou zastávkou v Bulharsku sice byly kamenné kostely, ale to tak trochu neklaplo. Takže v noci přijíždíme do národního parku Rila s nadějí, že teď už vše, co máme v plánu, vyjde.
První sluneční paprsky nás probouzí do dalšího horkého dne. Zanedlouho už opět vyrážíme. Silnice se ještě chvíli kroutí vzhůru do hor a najednou se před námi objevuje klášter Rila. Nejdůležitější poutní místo pro bulharské věřící. Klášter má své místo v Rilských horách už přes tisíc let. Díky tomu, že do kláštera vstupujeme docela brzo ráno, je tam ještě prázdno. Probíhá už ale bohoslužba a zpěv mnichů se rozléhá po celém nádvoří. Atmosféra all-inclusive. Zase tolik tam toho k vidění ale není a se zesilujícími davy lidí klášter opouštíme.
V Rilském parku ale ještě zůstáváme, chceme totiž vidět Sedm rilských jezer. V horách, ve výšce okolo dvou a půl kilometru nad mořem, vytvořily tající ledovce sedm modrých jezer. Tahle přírodní podívaná je sice jen asi pět kilometrů vzdušnou čarou od nás, my ale musíme urazit desetkrát tolik, cesta k lanovce vede kolem celého skalního masivu. Takže dolů z kopce a pak zase stoupáním vzhůru. Rozhodně nejsme jediní, koho jezera vylákala do hor. Parkoviště jsou poměrně dost plná a podobná situace je i na lanovce. Žádná fronta, ale dost lidí na cestě nahoru i dolů. Naštěstí zjišťujeme, že i hodně velké davy lidí nejsou pro hory žádným problémem, velký počet různých stezek by rozptýlil i ten největší dav. Po příjezdu do horní stanice lanovky se vydáváme jednou ze stezek vzhůru na hřeben a za hodinku už vidíme první dvě jezera. Tak nějak jsme si říkali že to nebudeme s horskou turistikou přehánět. Jedeme přece k moři. Jenže ty výhledy, které se vám po cestě odhalují, vás prostě nutí jít dál a dál. Teda až do té doby, než se začne přibližovat hodina, kdy končí provoz lanovky. Sedmé jezero už nestíháme a míříme zpátky. Za nějakých pět hodin tedy není problém v klidu projít většinu jezer, sednout si k průzračné vodě a užívat si to ticho. Opravdu i při tom velkém množství lidí není problém najít klidná místa bez jediného živáčka. Počet lidí se pak projeví až ve frontě na jízdu lanovkou dolů. To není problém postát si i dvacet minut. Ale za tu nádheru je to podle mě zanedbatelná daň. A zatímco mamka s bráchou v autě na zadních sedadlech okamžitě usínají, já a taťka mezi sebou točíme řidičské směny a v brzkých ranních hodinách už namáčíme nohy do Černého moře.
Tahle mořská část výletu sice trvala čtyři dny, ale v podstatě není o čem psát. Jedinou náplní dne bylo plážové povalování. Rodiči vítaná aktivita, pro druhou generaci ale po jednom dni nuda. Zmíním jen dva zajímavé momenty z bulharského pobřeží.
Jeden den jsme si zajeli do aquaparku Aqua Paradise Nessebar, rozloha 46 000 m2 z něj dělá největší aquapark na Balkáně. Pokud chcete sjet všechny skluzavky, strávíte tam celý den. Bohužel velkou roli hrají často až k nevydržení dlouhé fronty. Stačí ale vytipovat skluzavky, kde se fronty nedělají, a užijete si kopu zábavy. A pozor, plavat se tam nedá. Žádný bazén, jen skluzavky.
Samotný Nessebar, u kterého aquapark leží, je historické město se starými kostely a původní zástavbou. Osídlení se tam datuje až do 5. století n. l., turismus ale pomalu proměnil staré město v přehlídku turistických cetek, padělků značkového oblečení a zkrátka věcí, které absolutně přetvářejí architekturu uliček. Sice památková zóna UNESCO, ale Bulhaři si s tím hlavu nelámou. Koneckonců tak jako se vším ostatním – silnice a dálnice plné děr, domy na půl rozestavěné už půl století a odpadky vysypané na poli, protože popelnice už měsíc přetéká. Ano, tohle jsou docela běžné obrázky Bulharska. A v porovnání s Rumunskem jsou Bulhaři v těchto věcech mnohem, mnohem horší.
Čtyři dny u moře tedy stačí a míříme zpátky do Rumunska. Čeká nás poslední zastávka před cestou domů. Delta Dunaje.
Tuhle zastávku jsem si tak trochu vydupal. Přece jenom už jsme všichni odpočatí od moře a chceme mít za sebou co nejdřív těch šestnáct hodin jízdy domů. Ale povedlo se mi ostatní přesvědčit a naposledy se vracíme z Bulharska zpátky do Rumunska. Dunajská delta leží na hranicích s Ukrajinou a částečně i Moldávií. Je plná života, kromě ryb nabízí rákosové zátoky a nespočet kanálů úkryt a hnízdiště pro mnoho druhů ptáků. Od volavek přes pelikány až po velké orly běloocasé. Podle některých se dunajská delta svou biodiverzitou flory a fauny řadí na třetí místo za Galapážské ostrovy a Amazonii. Co se samotné návštěvy delty týče, návštěvník má na výběr. Mnoho společností, hlavně v přístavním městě Tulcea na začátku delty, nabízí lodní plavbu hluboko do delty. My jsme zvolili pomalou plavbu malou loďkou, která může zajíždět do malých říčních ramen. Rumunská průvodkyně nám perfektní angličtinou po celou cestu povídala o všem, co vidíme, a poodhalila nám, jak to na deltě funguje. Mnoho lidí totiž volí rychlou plavbu do některých z vesnic, nejen že tím přichází o všechnu tu krásnou přírodu okolo, nadměrně rychlé lodě ničí už tak těžce zkoušený ekosystém dunajské delty. Pokud se tedy někdy do delty vydáte, nikam nespěchejte, myslete na přírodu, do které vstupujete, a zvolte co nejšetrnější přístup. My jsme si zvolili pro náš lodní výlet společnost www.discoverdanubedelta.com. To, co jsme viděli, nevystihnou dobře ani fotky, ani můj sebelepší popis. Jako u všeho jiného, je nejlepší to zažít. Vidět na obloze majestátní pelikány ve velkých hejnech nebo kolibříka poletujícího kolem květů, to je něco, co jinde v Evropě nejspíš neuvidíte. Musím ale říct, že pokud jsme si z tohohle posledního zážitku něco odnesli, je to zase o něco větší respekt k přírodě. Je tam totiž krásně vidět, jak vše dokonale funguje bez lidského zásahu.
Po čtyřech hodinách vystupujeme z lodi a bez odkladů vyrážíme domů. Bylo to víc než čtyři a půl tisíce kilometrů, a jsme rádi za každý z nich.
Autor: Jakub Jílek
Foto: Jakub Jílek
Nessebar – kostel Ježíše Pantokratora 
Vodní park Nessebar 
Dunajská delta 
Rilská jezera
