Rozkaz zněl jasně – musíme k moři za každou cenu. A tak jsem se pustil do plánování naší rodinné dovolené. Žádné oježděné Chorvatsko, ale devět dní v Bulharsku a Rumunsku. Pár týdnů uběhlo jako voda a nasedáme do auta s vidinou šestnáctihodinové cesty do Rumunska. Máme v plánu navštívit hodně míst a letadlo tak nepřichází v úvahu.
Už samotná cesta byla dost velkou výzvou, natož pak putování po východoevropských státech v kempovém stylu. Jo, rozhodli jsme se spávat po většinu nocí pod stanem, protože to zkrátka má trochu jiný nádech než hotely. Co se cesty týče, v Budapešti bylo na čase vystřídat taťku za volantem, a protože miluju řízení, tak zejména neznámé maďarské dálnice pro mě byly příjemným prostředím. Na hranicích s Rumunskem to byla trochu čekačka, protože sice jsme v EU všichni kamarádi, ale důkladné kontrole totožnosti jsme se stejně nevyhnuli.
První zastávkou v Rumunsku bylo středověké město Sighișoara. Centrum města je zařazeno do Světového dědictví UNESCO a musím říct, že jsme byli všichni mile překvapeni. Když se totiž řekne Rumunsko, v hlavě se vám často vyjeví země plná rozpadlých vesnic, zaostalá ve všech ohledech a takřka nemající co nabídnout. Pokud ale aspoň trochu cestujete, víte, že to nemůže být pravda.
A hned ze začátku mě v tomhle Sighișoara utvrdila. Jasně, není to Lichtenštejnsko s naleštěnými chodníky bez jediného smítka (čti: je tam docela neuklizeno), ale to k té kultuře patří. A pokud už tam mají něco, co je pěkné, tak se o to Rumuni pečlivě starají. Příkladem je zrovna historické centrum s Hodinovou věží (rumunsky Turnul cu Ceas), které jsme vtipně říkali Věž Času, protože ten název k tomu prostě vybízí. Příjemná ranní procházka po městě a zase sedáme do auta.
V plánu byl sice hrad Peleș ale čas je neúprosný, a tak jedeme rovnou na legendární hrad Bran. Konkrétně do kempu pod hradem, který se nemůže jmenovat jinak než Camp Vampire. Kemp vedou velmi příjemní Nizozemci, všude pořádek, s ničím nebyl problém. Ceny tam byly sice o trochu vyšší, než je rumunský průměr, ale to je dáno tím, že hrad Bran je turisticky nejvyhledávanějším místem v Rumunsku. A to bylo znát hlavně, když jsme se na hrad vydali.
Davy turistů a obchody s cetkami, které známe z Prahy. Hrad sám o sobě stojí za to. Zaujme především svými vnitřními prostory. Malé komnaty a chodby tvořící malinké bludiště a podobně drobné nádvoříčko dělají z celého hradu velmi milé místo. Stačí přijít v pozdních hodinách a davy uvnitř hradu ubírají na síle. Rozhodně musím ocenit, že hrad nepropadl drákulovskému syndromu a zachovává si svou středověkou krásu. Určitě jej jde považovat za klenot Transylvánie.
Zpátky v kempu se však rozjela diskuze, jestli jako vážně budeme skoro každý den balit a zase stavět stan. Přiznávám, že když jsem to všechno plánoval, nepředstavil jsem si, jak časově a taky nervově vysilující ta práce je. Řešení? Když počasí dovolí, spíme pod širákem. Další den jsme měli spát v kempu u hlavního města Rumunska – Bukurešti. Místo toho jsme se však domluvili, že po návštěvě Bukurešti pojedeme dál, do Bulharska ke Skalním kostelům v Ivanovu, ale ani tam se nezastavíme a dojedeme až do bulharského národního parku Rila. Cesta zkrácená o jeden den, což byla nejlepší zpráva pro mamku. Znamená to totiž o den víc u moře.
Další den ráno vyjíždíme z kempu a Transylvánii necháváme za sebou, z krajiny se vytrácí hory a nahrazují je pole s obilím a kukuřicí. Kolony v protějším směru nás po celou cestu strašily, měli jsme ale štěstí a směr Bukurešť byl bez problémů. Hlavní město Rumunska rozhodně má co nabídnout.
Prvním místem, kam jsme zašli, byl skanzen pojmenován po Dimitrieovi Gusti, významném rumunském sociologovi a etnologovi. Krásné domečky jsme z části zastihli v rekonstrukci, i tak skanzen nabízí zajímavý náhled do historie života a architektury rumunských vesnic. Jak se ale později dozvídáme, historie je na rumunském venkově stále ještě živou realitou.
Dalším místem, které stojí za to vidět, je Parlamentní palác. Budova je svým objemem větší než Velká pyramida v Gíze, se svou váhou přes čtyři miliony tun nejtěžší budovou světa a s osmi patry pod zemí včetně atomového bunkru je tenhle palác vzorovou megastavbou. Zevnitř toho moc k vidění není, zejména kvůli jeho obřím rozměrům je už po čtyřicet let budova ze sedmdesáti procent opuštěná. Musím říct, že myšlenka bloudění o samotě v těch nekonečných prostorách paláce, nebo dokonce v těch podzemních katakombách je hodně lákavá. Každopádně tuhle možnost jsme neměli a vzhledem k nesnesitelnému horku ještě znásobenému betonovou zástavbou jsme vyrazili ke Skalním kostelům v Ivanovu.
Kostely byly ručně vytesány do skalního masivu okolo dvanáctého století a díky ztížené dostupnosti jsme se těšili, že tam bude jen pár turistů. K našemu nemilému překvapení tam nebyl nikdo. Změna otevírací doby. Přes mříže jsme mohli nakouknout dovnitř, ale tím naše zážitky ze skalních kostelů končí.
Slunce začíná mizet za obzorem a před námi už jsou jen asi čtyři hodiny cesty do národního parku Rila. Poslední hodinu jedeme jen do kopce a pod rouškou tmy hledáme místo na přespání. Chvilka jízdy po vedlejší cestě a objevuje se krásně schovaný palouček. Daleko od nočních světel civilizace usínáme ve tmě pod miliardou zářících hvězd.
Autor: Jakub Jílek
Foto: Jakub Jílek
