Dne 29. května 2019 opustil svět významný spisovatel, dramatik, publicista a scénárista Jiří Stránský. Velký symbol odporu proti komunistickému režimu zemřel ve věku 87 let. Za svého života strávil celých devět dlouhých let za mřížemi a po roce 1989 pomohl přiblížit probouzející se společnosti hrůzy totalitního zřízení. Jiří Stránský byl také držitel ceny Arnošta Lustiga, tou se oceňují lidé, kteří pomohli s morálním rozvojem společnosti.
Jiří Stránský se narodil v roce 1931 do aristokratické a vzdělané rodiny. Jeho kmotrem byl sám Jan Masaryk. Atmosféru jeho dětství utvářela činnost ve skautském oddíle a léta strávená na dědově statku. Tam se pravidelně scházely význačné osobnosti první republiky včetně Karla Čapka a již zmíněného kmotra Jana Masaryka.
Idylické časy prvorepublikové však záhy skončily a Evropou se přehnala druhá světová válka. Pak to sice vypadlo, že se po letech válečných útrap začíná blýskat na lepší časy. Avšak v roce 1948 došlo ke komunistickému převratu, který změnil Jiřímu Stránskému život. Především jeho původ byl novým komunistickým pořádkům nepohodlný, a tak nemohl ani dostudovat střední školu a zůstal bez maturity. Navíc musel narukovat k nechvalně proslulým pomocně technickým praporům (PTP).
Na začátku 50. let byl zatčen jak Jiřího otec, tak i bratr Karel. Komunisté si následně došlápli i na Jiřího a v roce 1953 byl odsouzen za velezradu. Z vězení se dostal až v době amnestií na začátku 60. let. Po letech na své věznění vzpomínal takto. „Měl jsem vlastně v životě velké štěstí, protože jsem v prvním vězení seděl s elitou národa a vystudoval jsem tam. Disputace na takové úrovni třeba o estetice nebo o renesanci se asi nedaly na začátku 50. let slyšet jinde než v kriminále.“ Roky v nejtěžších a nejtemnějších dobách komunistického režimu výrazným způsobem ovlivnily jeho tvorbu. Ze svých zkušeností čerpal ve filmu Bumerang, anebo seriálu a knize Zdivočelá země. Ve chvíli, kdy však Jiří Stránský opouštěl vězení byla ještě vysněná demokracie a svoboda na 30 let vzdálená.
Na začátku, potom ještě dlouho vzpomínaných, 60. let se dostala ven velká řada politických vězňů a významných osobností, včetně Jiřího Stránského. Ten získal následně alespoň práci na stavbě a postupně se vypracoval až zpět do televizní dramaturgie, se kterou externě spolupracoval. Když se na konci 60. let dostavilo Pražské jaro Jiří Stránský nevěřil v úspěch demokratizace a polidštění socialismu. Záhy se jeho nejčernější předtuchy potvrdily a přišel osudný srpnový den roku 1968.
Nezastavitelná kola dějin opět jeho život převrátila na opačnou kolej a v polovině 70. let přišlo další věznění. Jiří Stránský byl ve zmanipulovaném procesu jako zaměstnanec firmy Benzina odsouzen na dva roky žaláře za údajné kšefty s pohonnými hmotami. Od roku 1977 pak pracoval jako jevištní mistr Státního souboru písní a tanců. Po převratu a dosáhnutí na tolik vytouženou svobodu odmítal Jiří Stránský nabídky na vstup do politiky i diplomacie. Raději se věnoval psaní a podílel se na zásadních dílech svého života a překladech z angličtiny. Byl také předsedou českého PEN klubu a členem konfederace politických vězňů.
V roce 2001 byla Jiřímu Stránskému z rukou pana prezidenta Václava Havla udělena Medaile Za zásluhy. V roce 2011 se pak celoživotní a oddaný skaut dočkal Řádu Stříbrného vlka, což je nejvyšší skautské vyznamenání.
Závěrem se hodí připomenout promluvu, jež tak nějak nejvíc vystihuje životní filozofii a postoje Jiřího Stránského k české společnosti dneška. V roce 2016 sdělil pro server Českého rozhlasu následující. „Co bych popřál naší společnosti do dalších let? Abychom byli k sobě slušní a vážili si názoru toho druhého. Aby ten, kdo má jiný názor, nebyl naším nepřítelem. Ale my to nedovedeme jen proto, že jsme se jako národ dopustili té chyby, že jsme si po roce 1989 nezametli před vlastním prahem.“
Autor: Jan Meichsner
Foto: Český rozhlas