Deníček vyprávím já, Kája, metr a půl vysoká holka, která se rozhodla na celé léto odletět za velkou louži a dělat tam bazénového plavčíka. Budu pravidelně přinášet tipy jaká místa navštívit, co kde vidět nebo sníst, nabídnu inspiraci pro cestování, nebo třeba jen postřehy a příběhy z mojí cesty. První díl deníčku je o tom, jak jsem se k tomu vlastně dostala, co obnášely všechny „americké přípravy“ a jakým způsobem probíhaly poslední měsíce v Česku. Občas trochu zakleju, ovšem vždy to bude naprosto oprávněně, slibuju.
Nikdy jsem nebyla úplně vodní dítko. Pamatuju si, jak jsme se školou chodili v páté třídě na bazén. Nenáviděla jsem to. Snažila jsem se vždycky vymyslet kvalitní výmluvu, nebo si doma zapomenout plavky, ručník, cokoliv jen abych nemusela do vody. Ale občas to prostě nešlo jinak než si smočit palec. Byla jsem vždy v poslední plavecké skupině, protože jsem se topila, i když jsem plavala znak. Naším úkolem bylo většinu času bublat pusou do vody u kraje bazénu, zatímco jsme viděli, jak ostatní děti plavou ukázkový kraul. A když přišlo na závěrečný test, při kterém jsme měli přeplavat bazén pod vodou, uplavala jsem tři metry, a to jen proto, že jsem se odrazila od kraje bazénu a pak jen nehybně vyplavala na hladinu.
Z této mé rané plavecké zkušenosti jsem usoudila, že plavání můj koníček nebude a s vodou jsem se setkávala výhradně v koupelně při denní očistě. Občas v létě bylo nějaké to koupaliště, ale ani těm jsem nikdy neholdovala. Když za mnou vloni v létě přišel můj chlap, že poletíme do Ameriky dělat bazénové plavčíky, od srdce jsem se zasmála a jeho nápad z fleku zavrhla. Byl ale dost neoblomný a ani fakt, že nejsem moc dobrý plavec, a že se nepotopím pod vodu, aniž bych si princeznovsky nedržela nosík, ho nezastavil. Po týdnech hádek, smlouvání, vymlouvání a pádných argumentací jsem souhlasila. Vše jsme řešili přes doporučenou agenturu Czech-us, která nám zařizování hodně usnadnila a vlastně bychom bez ní byli dost ztracení. Podívali jsme se na podmínky amerických plavčíků a při přečtení bodu “účastník musí uplavat 100 metrů kraul a ponořit se do čtyřech metrů pro pětikilovou cihlu” se naše hádky protáhly o další dva týdny.
Nakonec jsme začali trénovat. Fakt mi to nešlo. A jelikož jsem tvor tvrdohlavý, bylo to o to horší. Slova “Já se na to vykašlu (velmi mírně řečeno), do žádný blbý Ameriky nejedu (taky velmi mírně řečeno),” jste z mých úst mohli slyšet dost často. V předvečer našeho prekurzu, tedy zkoušky, zda jsme vhodní adepti a můžeme dál absolvovat i kurz amerického plavčíka, jsem se teprve ponořila do požadované hloubky. A úplně bez problémů. No není to úžasné, jak funguje lidská psychika a stres?
Prošli jsme si tedy zmiňovaným prekurzem, pohovorem se zaměstnavatelem, vyplňováním spousty papírů a taky placením spousty poplatků. Když říkám spousty, tak myslím SPOUSTY.
Plavecký kurz byl, po prekurzu, mým druhým strašákem. Ale jak řekla jedna z mých nejlepších kamarádek, „Plavat umí i ho*no v záchodě, Kájo!“ Po takové dávce motivace jsem se rozhodla nevzdat a upřímně jsem překvapila sama sebe a vydala fyzický výkon hodný zmínky. Kurz obsahoval praktickou část na souši i v bazénu, kde jsme se naučili záchranné techniky a teoretickou část, v té šlo hlavně o první pomoc a úrazy, my jsme úspěšně zvládli obě části. Praktická část byla minimálně pro mě o dost náročnější. Po šesti hodinách v bazénu jsem měla modré nohy, a rty tak fialové, že jsem se bála, že mi upadnou. Neupadly, jen jsem si odnesla pár oparů a trochu bolavé svalíky.
Ještě bych chtěla zmínit mé okolí a jeho reakci na moji americkou bombu. Pokaždé, když jsem někomu sdělila tu šokující novinu, že poletím do Států dělat plavčíka, vysloužila jsem si pohled jako bych daného člověka po letech dobře pobavila a pak přišla věta typu „Hele, a víš, že když chceš dělat plavčíka, musíš umět plavat?“ nebo „Jako ty, jo? Jako plavčík, jo? Tak to bych se u tebe na bazénu fakt topit nechtěl!“ Tyto řeči mě nenadchly, uznávám, ale nedělala jsem si z nich velkou hlavu, protože, sakra (pardon, teď fakt musím), pinďa jako já se odvážně rozhodl letět na druhý konec světa dělat plavčíka a tvrdě na to maká!
Po lednovém kurzu následovaly měsíce, kdy jsme řešili papíry, papíry a další papíry. Některé papíry byly taky dost drahé, třeba ty vízové. Ono taky není žádná sranda, odletět do Států na pracovní víza. Musí se o ně žádat na americké ambasádě a návštěvě předchází spousta dotazníků a smysluplných dotazů typu „Máte v plánu provozovat ve Spojených Státech prostituci?“, nebo třeba „Máte v plánu přidat se v USA k teroristické organizaci?“ prosimvás, i kdybyste cokoliv z toho v plánu měli, doporučuji vždy zaškrtnout NE.
Poslední měsíc doma byl asi úplně nejnáročnější. Během května jsme museli vyřídit další spoustu papírů (ano, vím, papíry se objevují často, bohužel jsme je fakt často řešili), mimo jiné právě zmiňovaná americká víza, takže jsme museli dvakrát cestovat do Prahy, udělat všechny testy a zkoušky ve škole, oblítat všechny doktory a hlavně zubaře (přece nechceme utratit všechny vydělané peníze za jeden spravený kaz v Americe), vystěhovat se z kolejí a sbalit se zase do kufru. Navštívit všechny babičky, tetičky a všelijaké vzdálené příbuzné, protože „letadla teď padaj jako hrušky,“ jak nám optimisticky řekl jeden z příbuzných při loučení. Rozdali jsme pusinky na rozloučenou, nejvíc jich samozřejmě dostal pes, sbalili do kufru každý litr slivovice a tyvole, letíme! (Tohle tyvole bylo taky dost oprávněné, vždyť letím do Ameriky, ne?!)
Autor: Karolína Krhutová
Foto: Karolína Krhutová
